sozo.cz

Pouze tě žádám, abys udělal něco, o čem jsi přesvědčen, že to dělá Bůh

Pouze tě žádám, abys udělal něco, o čem jsi přesvědčen, že to dělá Bůh

„Ty budeš tím soudcem!”

Žaludek se mu znovu sevřel, když mu došlo, co právě řekla. Nakonec obrátil zrak na křeslo, které na něj čekalo. „Cože? Já? To raději ne,” odmlčel se „Neumím soudit.”

„To přece není pravda,” přišla rychlá odpověď, tentokrát zabarvená nepatrným nádechem sarkasmu. „Svou schopnost soudit jsi už dostatečně prokázal i během toho krátkého času, co jsme spolu. A kromě toho jsi soudil mnohé v průběhu svého života. Soudil jsi činy a dokonce i motivace jiných, jako bys měl skutečné důkazy. Posuzoval jsi barvu kůže a gesta a tělesné pachy. Soudil jsi něčí minulost a vztahy. Dokonce jsi posuzoval hodnotu života jiného člověka podle svého vlastního pojetí krásy. Podle všeho máš s touto činností velkou zkušenost.”

Mack cítil, jak mu obličej rudne hanbou. Musel připustit, že v životě soudil opravdu mnohokrát. Ale lišil se tím snad od ostatních? Kdo si nedělá unáhlené závěry o druhých podle toho, jak na něj působí? Už to tu bylo zase – jeho sebestředné vnímání světa kolem. Vzhlédl, a když se setkal s jejím upřeným, naléhavým pohledem, znovu svůj zrak sklopil.

„Řekni mi,” vyzvala ho, „smím-li se zeptat, z jakých měřítek vycházíš při svých soudech?”

Mack se jí snažil upřený pohled oplatit, ale zjistil, že když se dívá přímo na ni, rozbíhají se mu myšlenky. Zdálo se nemožné hledět jí do očí a udržet si při tom souvislý sled logických úvah. Aby se trochu vzpamatoval, musel svůj zrak odvrátit a soustředit se na temný kout místnosti.

„Žádná z nich zřejmě nedávají moc smysl,” připustil nakonec nejistým hlasem. „Doznávám, že kdykoliv jsem soudil, měl jsem pocit, že jsem k tomu oprávněný, ale teď…”

„Ovšem že jsi měl takový pocit.” Řekla to, jako by sdělovala prostá fakta, jako by šlo o běžnou rutinu; ani na okamžik se přitom nezaměřila na jeho viditelný, tísnivý stud. „Souzení si žádá, aby ses cítil nadřazený nad tím, koho soudíš. Nuže, dnes dostaneš příležitost svou schopnost plně využít. Tak pojď,” vyzvala ho a poklepala na opěradlo křesla. „Chci, aby ses sem posadil. Teď.”

Váhavě, ale poslušně přešel k ní a prázdnému křeslu. Zdálo se mu, že s každým krokem se buď on zmenšuje, nebo se ona i křeslo zvětšují; nevěděl, co z toho. Vylezl na křeslo a připadal si dětinsky za obrovskou deskou stolu a na křesle, ze kterého sotva dosáhl na zem. „No a… co tedy budu soudit?” zeptal se a obrátil se k ní.

„Ne co.” Odmlčela se a přesunula se ke straně stolu. „Koho.”

Mackovy rozpaky rostly jako houby po dešti a to, že seděl v majestátním, příliš velkém křesle, je ještě umocňovalo. Jaké měl právo kohokoliv soudit? Dobře, podle určitých měřítek se možná provinil tím, že odsuzoval prakticky každého, s kým se setkal, a často i někoho, koho v životě neviděl. Věděl, že se jednoznačně provinil svou sebestředností. Jak se může odvážit soudit kohokoliv jiného? Jeho soudy byly povrchní, založené na vnějším vzhledu a činech, na tom, co se dá snadno vyhodnotit v jakémkoliv duševním rozpoložení nebo na základě předsudků, a uspokojovaly jeho potřebu se vyvyšovat nebo získat pocit bezpečí či sounáležitosti. Také si uvědomil, že propadá panice.

„Tvoje představivost,” přerušila sled jeho myšlenek, „ti v tuto chvíli neprokazuje dobrou službu.”

„To teda fakt ne, Sherlocku,” napadlo ho v duchu, ale z úst mu vyšlo pouze sotva slyšitelné: „Já tohle vážně nezvládnu.”

„Jestli to zvládneš, nebo nezvládneš, to se teprve uvidí,” pravila s úsměvem. „A nejmenuju se Sherlock.”

Mack byl rád, že tmavá místnost zakryla jeho rozpaky. Připadalo mu, že ticho, které se rozhostilo, ho drží v zajetí daleko déle než jen pár vteřin, které ve skutečnosti potřeboval, aby ovládl svůj hlas a konečně jí položil otázku: „Koho tedy mám soudit?”

„Boha,” na okamžik se odmlčela, „a lidstvo.” Pronesla to tak, jako by na tom nebylo nic neobvyklého. Prostě to splynulo z jejích rtů, jako by k něčemu takovému docházelo každý den.

Mack byl ohromený. „To přece nemůžeš myslet vážně,” zvolal.

„Proč ne? V tvém světě určitě existuje mnoho lidí, o kterých si myslíš, že si zasluhují být souzeni. A určitě se najde přinejmenším pár takových, kterým se dává za vinu mnoho bolesti a utrpení. Co třeba ti nenasytní, kteří se přiživují na chudých tohoto světa? A co ti, kteří obětují své nedospělé děti válce? Co muži, kteří bijí své ženy, Mackenzie? Co takhle otcové, kteří bijí své syny z jediného důvodu, a sice aby utišili svou vlastní bolest? Copak ti si nezasluhují být souzeni, Mackenzie?”

Mack cítil, jak jím zmítá vlna jeho nevyřešené zloby. Zanořil se do křesla a pokoušel se zachovat klid navzdory náporu představ, ale cítil, že ho jeho sebeovládání opouští. Zaťal pěsti, když se mu sevřel žaludek a zrychlil dech.

„A co teprve člověk, který si za svou oběť vybírá nevinné malé holčičky? Co on, Mackenzie? Je ten muž vinen? Měl by být odsouzen?”

„Ano!” vykřikl Mack. „Zaslouží si věčné zatracení!”

„Má on vinu na tvojí ztrátě?”

„Ano!”

„A co jeho otec, člověk, který svého syna vychoval k násilí, co ten?”

„Ano, ten taky!”

„Kam až půjdeme zpátky, Mackenzie? Toto dědictví zlomenosti jde zpátky až k Adamovi, co tedy on? Ale proč se zastavit u něj? Co takhle Bůh? Bůh to všechno začal. Je Bůh vinen?”

Mackovi se točila hlava. Vůbec si tu nepřipadal jako soudce, spíš jako ten, kdo je sám souzen.

Žena neměla slitování. „Není tohle ten bod, na kterém jsi uvízl, Macku? Neživí to tvůj Velký smutek? To, že Bohu se nedá důvěřovat? Otec, jakým jsi ty, přece může soudit Otce!”

Jeho zlost opět vyšlehla jako ohnivý plamen. Chtěl se z toho vyvléknout, ale ona měla pravdu a nemělo smysl to popírat.

Pokračovala: „Copak není tvoje stížnost oprávněná, Mackenzie? Že Bůh v tvém případě selhal, stejně jako selhal v případě Missy? Že než Bůh začal se Stvořením, věděl, že jednoho dne bude tvoje Missy brutálně zavražděna, a přesto v něm pokračoval? A potom dovolil té pokřivené duši, aby ji vytrhla z tvé milující náruče, přestože měl moc ji zastavit. Není Bůh na vině, Mackenzie?”

Mack se díval na podlahu, příval představ v něm vyvolával všechny možné emoce. Nakonec to vyslovil, hlasitěji, než zamýšlel, a ukázal prstem přímo na ni.

„Ano, Bůh je na vině!” To obvinění viselo v místnosti, v jeho srdci právě dopadlo soudcovské kladívko.

„Když tedy,” pravila s konečnou platností, „dokážeš tak snadno soudit Boha, jistě můžeš soudit i celý svět.” Promluvila opět bez jakýchkoliv emocí. „Musíš si vybrat ze svých dětí dvě, které stráví věčnost v Jeho novém nebi a na nové zemi, ale pouze dvě.”

„Cože?” vybuchl a nevěřícně se na ni podíval.

„A musíš si ze svých dětí vybrat tři, které stráví věčnost v pekle.”

Mack nevěřil svým uším a zmocňovala se ho panika.

„Mackenzie.” Její hlas byl už zase klidný a lahodný, jako když ho uslyšel poprvé. „Pouze tě žádám, abys udělal něco, o čem jsi přesvědčen, že to dělá Bůh. On zná každého člověka, který byl kdy počat, a daleko lépe a opravdověji, než jak budeš ty kdy znát svoje děti. Každého ze svých synů a každou svou dceru miluje podle toho, jak tyto bytosti zná. A ty věříš tomu, že odsoudí většinu z nich k věčným mukám, na věky je zbaví své přítomnosti a své lásky. Není to pravda?”

„Asi ano. Já jsem o tom vlastně nikdy takhle nepřemýšlel.” Rozčilením zadrhával. „Prostě jsem předpokládal, že by toho Bůh zřejmě byl schopen. Hovory o peklu byly vždycky tak nějak abstraktní, netýkaly se někoho, kdo by skutečně…” Mack zaváhal, uvědomil si, že to, co chce říct, bude znít ošklivě, „někoho, kdo by mě skutečně zajímal.”

„Pak tedy předpokládáš, že pro Boha je to snadné, přestože ty toho nejsi schopný? No tak, Mackenzie. Které tři ze svých dětí odsoudíš k peklu? Katie se ti právě teď nejvíc vzpírá. Chová se k tobě ošklivě a říká věci, které tě zraňují. Mohla by být tou první a nejlogičtější volbou. Co takhle ona? Jsi soudce, Mackenzie, a musíš se rozhodnout.”

„Nechci být soudce,” řekl Mack a vstal. Myšlenky se mu honily hlavou. Tohle nemohlo být doopravdy. Jak by mohl Bůh od něho žádat, aby volil mezi svými dětmi? V žádném případě by neodsoudil Katie ani žádné ze svých dětí k věčnému peklu jen proto, že hřešily proti němu. Dokonce ani kdyby Katie nebo Josh nebo Jon anebo Tyler spáchali nějaký odporný zločin, by to neudělal. Nemohl by! Pro něj to nebyla otázka jejich chování, byla to otázka lásky, jakou k nim cítil.

„Nemůžu to udělat,” řekl tiše.

„Musíš,” odpověděla.

„Nemůžu to udělat,” opakoval hlasitěji a s větší naléhavostí.

„Musíš,” řekla znovu, tišším hlasem.

„Já… to… ne-u-dě-lám!” zařval Mack, zatímco v něm vřela krev.

„Musíš,” zašeptala.

„Nemůžu! Nemůžu a neudělám!” Slova a emoce se hrnuly ven. Žena jen stála, přihlížela a čekala. Konečně se na ni podíval, v očích prosbu. „Nemohl bych to být místo nich já? Jestliže potřebuješ někoho pro věčná muka, já je místo nich podstoupím. Šlo by to? Mohl bych to udělat?” Padl jí k nohám, plakal a žadonil. „Prosím, nech mě to podstoupit za moje děti, prosím, rád bych to udělal… Prosím, žádám tě o to. Prosím… Prosím…”

„Mackenzie, Mackenzie,” zašeptala a její slova byla jako sprška chladivé vody za nesnesitelně horkého dne. Rukama se něžně dotkla jeho tváře a zvedla ho na nohy. Přestože ji přes slzy viděl rozmazaně, poznal, že se zářivě usmívá. „Teď jsi promluvil jako Ježíš. Soudil jsi dobře. Jsem na tebe moc pyšná.”

„Já jsem ale nic nerozsoudil,” namítl zmateně Mack.

„Ale ano. Usoudil jsi, že jsou hodné lásky, i kdyby tě to mělo stát všechno. Právě takhle miluje Ježíš.”

Z knihy Williama Paula Younga | Chatrč

Facebooktwitterpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *