A kde je život?

Když jste přijali Krista, nebyli jste si příliš vědomi vnitřní reality, ale znali jste mnoho vnějších skutečností. Poté, co jste prošli několika branami, se vaše povědomí o vnitřní realitě rozšířilo, přestože něco z té vnější stále zůstalo. Nakonec vás Bůh přivádí do vaší svatyně svatých, do života v duchu. Žijete konečně jako vnitřní člověk. Už nespoléháte na svůj zevnějšek. Poté, co jste dosáhli poznání z vnitřku svého bytí, žádná vnější skutečnost vám už o vás nemůže nic prozradit. Vaše identita a život pramení z Boha.

Když jsem kdysi mluvíval na skupinových setkáních, Barbara (autorova manželka) mi připomínala: „Řekni jim o mé bráně. Zjistila totiž, že i ona na sobě měla svého času jeden svrchní oděv. Byl jsem jím já. Byla Danovou manželkou. Vystačila si se mnou. Byl jsem zdrojem její dostatečnosti, její identitou. Jednou v noci byla nucena jít ven, lehnout si na deku pod hvězdy a dát si s Bohem věci do pořádku. Řekl jí totiž: „Máš ve svém životě modlu. Je to tvůj manžel.“ Po této události jsem už jsem její modlou nebyl.

Všichni máme své brány. V případě některých jsou to děti. V životě jiných je to zaměstnání. Další mají bránu v podobě majetku, závislosti nebo dobrého dojmu, který dělají na druhé. Všechno, co je vnější, co o vás něco říká, musí Bůh položit na oltář a zabít, aby se pro vás mohl stát vším ve všem. Když si tuto skutečnost uvědomíte, nemůžete za ni Boha než chválit.

Vzpomínám si na člověka, který svou identitu čerpal ze svého vedoucího postavení v práci. O své místo však přišel, a ztratil tak i svou identitu. Byl na něj žalostný pohled, protože několik měsíců před tím to byl mocný a vlivný muž, který se najednou stal nikým – alespoň ve svých očích. I služba může být jen něčím vnějším. Jedna žena, která vede centrum duchovní obnovy, mi vyprávěla o mladém kazateli, který k nim přišel a jednoho staršího kazatele, s nímž se zde setkal, se neustále vyptával:

„Jaká je tvá služba, bratře?“
„Nevím,“ odpověděl muž.
„Ale jdi. Jen mi to pověz.“
Nakonec mu onen starší muž řekl: „Nemám žádnou službu. Prostě jen mluvím o Kristu.“

Na rozdíl od něj byla pro mladíka služba vnější identitou.

Musíme být Bohu vděční za to, že nás k sobě přitahuje. Dělá to totiž s láskou. Říká nám: „Chceš to? Máš to mít. Přeješ si takový zevnějšek? Jdi a vezmi si ho. Vím, že se ho stejně jednou vzdáš. Nebudu ti bránit v tom, aby sis ho vzal, dotýkal ses ho, zkoumal jsi ho, chvíli si s ním hrál a nakonec ho odložil. Stejně tak sebereš a odložíš další a další věci. Jednoho dne se dostaneš k poslední bráně. Vstoupíš na ono svaté místo, kde se setkáš se mnou. Ne že bys mě už předtím nepotkal, ale tentokrát se setkáš pouze a jedině se mnou a já ti odpovím.

„Dobrý Učiteli, kde je život?“
„No, vyzkoušel jsi náboženství, že?“
„Ano, Pane, byl jsem zastáncem denominací.“
„No a pak jsi zkusil jiný náboženský směr.“
„Ano, Pane, byl jsem charismatik.“
„A také ses vydal cestou úspěchu.“
„Ano, Pane, to také, ale kde je život?“

Když jste dokonale připraveni, Ježíš vám zašeptá do ucha onu starou novinu, která je stále dobrou zprávou: „Já jsem život. Přijmi mě a budeš žít. Budu žít skrze tebe, stejně jako Otec zjevil svůj život mým prostřednictvím.“ Potom se všech jedenadvacet let na poušti promění v požehnání. Stane se jím ztráta zaměstnání, zbloudilé dítě, rozpadlé manželství. Okusili jste zmíněné dary trápení a Bohu za ně děkujete, protože vám díky nim zůstal dar nejvzácnější – on sám. Došli jste na konec – on je ve vás a vy v něm. Našli jste tu nejvzácnější perlu. Není důvod hledat někde jinde.

A kde je život? „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu.“ Ať je pro vás tato kniha majákem, který vám posvítí na poslední bránu a ukáže vám cestu k tomu jedinému, který je ztělesněním pravého života.

Z knihy Dana Stonea & Grega Smitha | Tajemství evangelia, aneb co vám mohlo uniknout