Když nevíš, co chceš

Někdy prostě nevíš.

Nevíš, co chceš.

Nevíš, co si přeješ, kam jít, co změnit, co si nechat.

A i když bys měl mít jasno – nemáš.

Okolí ti dává rady. Tvůj vnitřní hlas mlčí. Nebo mluví tolik, že se nedá poslouchat.

A do toho ten starý program v hlavě:
„Přijít na to, co chce Bůh.“
Jinak to přece bude špatně.
Jinak mineme vůli.
Jinak se ztratíme.
Jinak zklameme.

Jakoby Bůh byl schovaný za roletou a čekal, jestli uhodneš správné dveře.
Jakoby směr, který neuhodneš, byl automaticky hřích.
Jakoby On měl plán – a ty ho musíš najít, nebo…

Ale co když Bůh není plán?

Co když není test?

Co když je v tobě, i když tápeš?

Možná ti teď opravdu není jasné, co chceš.

A možná právě proto se něco skutečného rodí.

Něco, co nevychází z tlaku ani z potřeby být „správně“.

Jen klidné čekání. Bez výkonu.

Jako když v zimě leží zahrada pod sněhem. Nic se neděje. A přitom už v hlíně klíčí nový život.

Nejspíš teď nemusíš nic rozhodnout.

Nejspíš se nemusíš hnát.

Možná je to ticho pozvánkou.

Možná právě teď ti život říká:

„Nemusíš vědět. A už vůbec nemusíš vědět, co chce Bůh.
Protože právě v tom nevědění jste jedno.“