Evangelizační přátelství: nejhlubší zrada důvěry

Jedna z nejbolestivějších zkušeností, kterou lidé popisují po letech v církvi, je ta chvíle, kdy si uvědomí, že přátelství, které žili, nebylo skutečné. Že ti, kdo jim volali, psali nebo je zvali na kávu, měli od začátku v hlavě „vyšší cíl“ – přivést je k Bohu.

To není přátelství. To je manipulace. A člověk, který to pozná, už nikdy nemůže věřit, že vztah byl opravdový.

Zrada skrytá pod zbožností

Když se přátelství redukuje na „misijní nástroj“, druhý přestává být člověkem. Stává se projektem. Tváří se, že jde o něj – ale ve skutečnosti jde o obraz církve, o počet „získaných“.

Ticho po měsících či letech se náhle prolomí zprávou: „Jak se máš? Mimochodem, nechceš přijít na shromáždění?“ A v tu chvíli padá maska. To není radost z kontaktu, to je plnění povinnosti.

Psychologická daň

Pro toho, kdo je takto „lovec“, to znamená ztrátu schopnosti žít opravdové vztahy. Všude se dere vina – měl bych mu napsat, měl bych se ozvat, měl bych… protože „duše jsou na vážkách“. A tak vznikají vztahy bez radosti, vztahy, které nejsou vztahy, ale strategie.

Pro toho druhého je to naopak pocit zneužití. Pocit, že byl vtažen do hry, která nikdy nebyla čistá.
A tohle je stigma, které může v člověku zůstat navždy: přátelství už nikdy nebude vnímat stejně, protože si ponese otázku – „nechce mě ten člověk náhodou jen kvůli své víře?“

Možná změna

Paradoxně právě tam, kde církev nejvíc tlačí, se pravá blízkost rozpadá.
A tam, kde by mohla vzniknout – v prostém, autentickém přátelství – ji zabíjí účel.

Možná je čas to nazvat pravým jménem: evangelizační přátelství je přestrojená manipulace. A jedinou cestou ven je vzdát se toho, že druhý je „úkol“.
Vztah je vztah, nebo není vůbec.