Když se nesmí dít nic špatného

V církevním prostředí je někdy ticho o problémech bráno jako projev víry.
Trpíš? Mlč. Máš potíže? Vyšli víc důvěry. Bojuješ? Tak nepochybuj.

Jenže život není vždy vítězná píseň.
Nemoc přijde. Krize přijde. Vztahy se lámou. Děti odcházejí. Peníze chybí.
A přesto je nepřípustné, aby to bylo poznat.

„Byli jsme úplně na dně, ale v neděli jsme se oblékli, usmívali, drželi za ruce a řekli, že Bůh koná zázraky.“
(z terapie)

A když už se to nedá schovat… přichází „duchovní výklad“

Když už to praskne, není prostor pro autentickou bolest. Místo skutečné pomoci přichází balicí papír duchovních frází:

„Bojujeme na modlitbách.“
„Bůh už na tom pracuje.“
„Nepřítel nás napadl, protože děláme něco správně.“
„Je to naše zkouška.“

„Bylo pro mě šíleně frustrující poslouchat tzv.svědectví, vždy jim vše dopadlo tak dobře, mluvili jak je s nimi Bůh, jen u mě se nic nelepšilo. Propadala sem se do beznaděje a sebeodsouzení.“ (z terapie)

Nikdo se nechce ukázat slabý. A už vůbec ne selhat.

-Strašný tlak na rodiny – nesmíš zklamat Boha ani okolí

Rodiny se pod tíhou tohoto tlaku hroutí zevnitř. Ne proto, že by byly horší než ostatní – ale proto, že si nesmí dovolit být opravdové.

„Měli jsme doma šílené hádky a zároveň vést skupinku. Nikdo se to nesměl dozvědět.“ (z terapie)

Děti vyrůstají v napětí:
„Musíme být správní, jinak se ukáže, že táta s mámou nemají víru.“ (z terapie)

Je to naprosté převrácení reality – místo místa přijetí vzniká emocionální dusno.
Strach, že nás někdo prokoukne.

A komu se svěřit? Nikomu.

Těžké na tom je, že si není kam dojít pro pomoc.
Když se svěříš, často přijde rada: „Je třeba víc věřit.“
Když se otevřeš, můžeš být označen za slabého, zraněného, nevěřícího.

„Chtěla jsem jen říct, že už to doma nezvládáme – a oni mi řekli, že asi nedostatečně čteme Bibli.“ (z terapie)

Takhle vzniká nejhlubší osamění – duchovní izolace ve jménu víry.