Kousky dřeva unášené proudem

Často se ukáže, že mnoho křesťanů jsou, když na to přijde, spíše jako kousky dřeva unášené proudem církevní řeky, než jako zdravé ryby s vnitřní motivací plavat správným směrem. Takoví křesťané se učí, ale jen proto, že jejich církev pro ně zařídila vyučovací programy – spíše než následkem vnitřního ducha učednictví, který pozitivně touží sedět u Ježíšových nohou. Dostává se jim sdružování, ale jen proto, že jejich církev jim sdružování chystá a stále na ně naléhá, aby těch příležitostí využívali – spíše než aby je něco v jejich nitrech motivovalo k vyhledávání jiných následovníků Ježíše za účelem vzájemného povzbuzování. Jsou zapojeni do křesťanské služby, ale to proto, že jejich církev pro ně zařídila způsoby služby a nabádá je, aby se do nich zapojili – spíše než že by měli osobní vidinu jak být požehnáním druhým ve jménu Ježíše. Jsou „poháněni církví“ spíše než „poháněni učednictvím“. Jsou „závislí na instituci“. Možná si myslíte, že jsem nepatřičně cynický, nebo že dělám povyk kolem ničeho – avšak historie a zkušenosti ukázaly, že Bůh různými způsoby dopustil, aby křesťané byli odříznuti od svých institucí. Vypadá to jakoby v různých dobách a na různých místech zkoušel církev, zda Ježíšův poslední příkaz činit učedníky ze všech národů je uváděn v platnost; a nebo zda je církev spokojena, když obrací lidi na víru jen povrchně.

Z knihy Stana Firtha | Zvyk a Příkaz