sozo.cz

Stan Firth | Zvyk a příkaz

Stan Firth | Zvyk a příkaz

ZVYK A PŘÍKAZ | CUSTOM AND COMMAND

POVZBUZENÍ Z PÍSMA PRO NEOBVYKLÝ A NOVÝ SMĚR KŘESŤANŮ A NĚKTERÉ ODPOVĚDI TĚM, KTEŘÍ BY JE RÁDI KRITIZOVALI

OBSAH

ČÁST PRVNÍ – ÚVOD STRANA

Kapitola 1. Životní styl neorganizované (nestrukturované) církve
Kapitola 2. Proč?

ČÁST DRUHÁ – SHROMÁŽDĚNÍ K BOHOSLUŽBÁM:
ČERSTVÝ POHLED NA BIBLI
Kapitola 3. Některá překvapení ve Starém i Novém Zákoně – Smlouvě
Kapitola 4. “Společná shromáždění” a jiné výzvy
Kapitola 5. “Zvyk a příkaz”
Kapitola 6. Když věřící uctívají
Kapitola 7. Chvalozpěvy Pánu

ČÁST TŘETÍ – JINÉ ČINNOSTI SBORU
Z BIBLICKÉHO HLEDISKA
Kapitola 8. Dva vhodné způsoby vyučování.
Kapitola 9. Praktičnost vyučování – tehdy a dnes
Kapitola 10. Úkol, který následuje vyučování (křesťanská služba)
Kapitola 11. Znamená “neoficiální” = “neúčinná”?
Kapitola 12. Organizace tam, kam patří
Kapitola 13. Vedení je v pozadí, ale poskytuje svobodu
Kapitola 14. Vedení a pravomoc

ČÁST ČTVRTÁ – VĚNOVANÁ PRAKTICKÝM
NÁMITKÁM LIDÍ
Kapitola 15. Udržování motivace?
Kapitola 16. Účast na nesení ovoce?
Kapitola 17. Vidina Kristova Těla?
UZNÁNÍ

Rád bych vyzvedl mou vděčnost Davidu Riceovi za to, že se chopil náročného úkolu přípravy rukopisu pro tisk; a Robertu Stockwellovi za svědomitou korekturu.

Pak tu je široce rozptýlená skupina lidí, kteří četli můj první koncept a přispěli užitečnými poznámkami a návrhy a naléhali, abych to nechal vytisknout. Těm všem vyjadřuji upřímné díky za jejich čas a povzbuzení.

Navíc jsem zavázán několika srdečným lidem za jejich příspěvky k finančním nákladům, které učinily brožurku přístupnou v širším měřítku, než bychom byli my sami schopni.

Uznání také patří těm, kteří mne inspirovali, jako John Beaumont, jehož prorocké knihy a osobní rozhovory mne poprvé vedly k uvážení stylu křesťanského života popsaného na těchto stránkách.

Hodně toho také dlužím těm rodinám a jednotlivcům, kteří tímto křesťanským stylem žili a dali mi po mnoho let příležitost je pozorovat; a také jiným průkopníkům tohoto životního stylu, se kterými jsem si mohl dopisovat, přestože někteří z nich žili desetitisíce kilometrů ode mne! Jejich seznam je dlouhý. Kdybych je začal jmenovat, nevěděl bych, kde přestat.

Dovolte ale, abych se zmínil o Mavis, mé manželce. Po mnoho let jsme se vždycky společně tázali Pána co od nás očekává. Na každém kroku se se mnou sdílela tak, abychom “drželi krok s Duchem”, což mimo jiné vedlo k napsání brožurky “Zvyk a příkaz”.

S.F. 1/11/1996
ČÁST PRVNÍ

ÚVOD

KAPITOLA 1.

ŽIVOTNÍ STYL NEORGANIZOVANÉ (NESTRUKTUROVANÉ) CÍRKVE
Během posledních pěti let jsem se čím dál více setkával s něčím docela novým v mých křesťanských zkušenostech; s věřícími, kteří jsou bez debaty nadšeni Ježíšem Kristem a nadšeně mu chtějí ve světě sloužit, ale kteří už víc “nechodí do kostela, sboru či modlitebny”! Vzdali se zvyku pravidelné kolektivní bohoslužby a nejsou zapojeni do obvyklých činností sboru. Při tom se ale vůbec nedá říct, že by “odpadli od víry”, neboť pokračují v osobní oddanosti Kristu a zdá se, že předvádějí všeobecně přijaté charakteristiky křesťanských učedníků – kromě oblasti života sborů.
Je možné, že jste zatím ještě nenarazili na věřící, které by bylo možno tímto způsobem popsat; jelikož ale vzrůstající počet křesťanů tento krok činí, je pravděpodobné, že brzy se přinejmenším s jedním nebo dvěma setkáte! Takové setkání obyčejně vyprovokuje jednu ze tří reakcí. Někteří lidé ostře kritizují takové odloučení od normální křesťanské činnosti; jiní jsou nadšeni a sami se zapojí do tohoto neobvyklého životního stylu, a jiní jsou tím zase jednoduše zmateni – tak jako jsem byl já po několik let.

Dost dlouho jsem se dohadoval, co si mám o tomto novém druhu křesťanů myslet. Je to neškodná menšina, kterou lze nechat bezpečně spolu-existovat vedle ostatních sborů? Nebo představují nebezpečný trend, proti kterému by měli být ostatní křesťané varováni? A nebo je možné, že mají nějaké poselství pro církve všeobecně? Zprvu jsem opravdu nevěděl, co si o tom myslet, i když jsem měl své vlastní důvody na zkoumání tohoto jevu (vysvětlím to později v této kapitole).

Jak čas utíkal, dostalo se mi příležitostí k dotazování se dost velkého počtu takových křesťanů z různých částí světa, ohledně jejich postoje k církvi. Všechny odpovědi byly zhruba stejného druhu: “Považujeme Kristovu církev za životně důležitou jak světově, tak místně, ale vnímáme ji jako nestrukturovanou (neorganizovanou), spíše než strukturovanou (organizovanou). Věříme, že Bůh nás povolal k životnímu stylu NEORGANIZOVANÉ CÍRKVE”.

Po dlouhou dobu myšlenka “životního stylu nestrukturované církve” byla pro mne pojem, který jsem nemohl ani začít chápat! Jednoho dne jsem si ale vzpomněl na zážitek v mém vlastním životě – zážitek trvající několik let – který mi poskytl nějakou takovou analogii života “neorganizované církve”. Od té doby jsem chápal, co “nestrukturovaní křesťané” dělají. Zda jsem mohl schválit to, co dělají, si vyžadovalo další úvahy, no alespoň jsem tehdy věděl, jaký měli cíl.

Ať už jste v “životním stylu neorganizované církve” zapojeni, nebo proti němu zarytě zaujati, nebo se jednoduše celou tou záležitostí probíráte, věřím, že tato analogie vám bude nějak užitečná:

* * * * * * * * * * * *

Po mnoho let jsem byl učitelem na Londýnské střední škole. Jednou z věcí, která se mi zvlášť během mého času na té škole líbila bylo to, že mezi personálem bylo dost angažovaných křesťanů. Jako křesťané jsme si dobře rozuměli. (Nyní, kdy se mnoho z nás rozešlo svými vlastními cestami, jsme stále ještě ve spojení.)

Na našich vztazích nebylo nic formálního. “Nepořádali jsme setkání”, no přesto jsme se často scházeli dohromady. Jen občas byl celý kolektiv na jednom místě ve stejnou dobu, a to nebylo ani pravidelné, ani předem plánované – i když si pamatuji období asi tří týdnů, kdy se nás co nejvíc scházelo každou polední přestávku. (Jeden z našich řad šel se svou manželkou na výměnu jako učitel do Austrálie. Během jejich pobytu tam byla jeho manželka postižena nemocí ohrožující její život. Každý večer jeden z nás obdržel zprávu prostřednictvím rodičů toho páru ve Wales. A tak vždycky druhý den ve 12.30 v poledne jsme se sešli, abychom slyšeli nejnovější zprávy a modlili se. Naše modlitby, část z celkového objemu modliteb z mnoha jiných míst, byly vyslyšeny “víc než jsme si mohli žádat a myslet” – to je ale jiná povídka.

Cítili jsme mocné nutkání k tomu, abychom se starali jeden o druhého a povzbuzovali jeden druhého k účinnému vedení našich křesťanských životů ve školním prostředí. Často jsme si povídali; někdy jen dva nebo tři, někdy více, v nějaké třídě (obyčejně třída č. 9), nebo večer v domově některého z nás. Mohu upřímně říct, že jsme netvořili “kliku”, no přesto jsme byli “tělo” uvnitř školní obce. Hojně jsme se stýkali s ostatním personálem a měli jsme definitivní vědomí odpovědností (a výsad) naší křesťanské družby.

Když se tak dívám zpátky, vidím hojnost “ovoce” ze svazků, které se mezi námi vytvořily. Pomáhalo nám to k lepšímu vykonávání naší práce, pomáhalo nám to v našich osobních životech, jeden s druhým prohloubil chápání Písma a Božích záměrů pro nás, a někteří naši žáci došli k víře a duchovně dospívali vlivem jejich vztahu s křesťanskými učiteli.

Nebyli jsme žádnou organizací – pouze volné sdružení křesťanských učitelů v té dotyčné školní obci. Ke konci mé kariéry na té škole jsem zjistil, že naše společenství mělo celo-národní protějšek nazvaný “A.C.T.” (Association of Christian Teachers – Sdružení křesťanských učitelů). To národní sdružení mělo o něco víc struktury než my, ale ne o moc. Nepořádali pravidelné schůzky
, jen namátkově, když bylo zapotřebí diskutovat o určité záležitosti ovlivňující křesťanské učitele, nebo když byl v oblasti řečník s hodnotným vzkazem pro křesťany v tomto oboru. Jejich literatura byla velmi užitečná. Mezi jinými mě přivedla k uvědomění, že takovou družbu, jakou jsme měli na naši škole, lze najít na četných jiných institucích. Naše místní “volné sdružení” bylo jen malou částí něčeho mnohem, mnohem širšího ve vzdělávacích kruzích.

* * * * * * * * * * * *

To vše mi přišlo na mysl, když jsem se snažil posoudit, co zastánci “neorganizované církve” říkali. Najednou jsem chápal, co mají na mysli! Věří, že jsou povoláni do “volných sdružení” křesťanů na jednotlivých místech, spíše než do něčeho organizovaného a strukturovaného, jako obvyklé církve nebo sbory. Nejsou izolovaní křesťané, kteří si dělají “každý jak se mu zachce”, jak jsem si zpočátku představoval. Měli smysl pro sbor – ale ne sbor jaký jsem odjakživa znal, s jeho místem a časem shromažďování, jeho organizací a jeho organizovanou činností. Jejich vidinou byli křesťané se vzájemným vztahem jeden k druhému v daném místě, velmi podobně jako jsme my učitelé byli ve vzájemném vztahu jeden k druhému v rámci menší obce v naší škole. Uvědomil jsem si také, že právě jak existovaly celonárodní dimenze pro naše “volné sdružení” na střední škole, zrovna tak se začínala vyvíjet mezinárodní či celosvětová dimenze sítě zdánlivě odloučených věřících.

Mohl by tento druh církevního životního stylu, tak odlišného od jakéhokoliv jiného, mít nějakou biblickou platnost? Když se začaly objevovat zprávy o tom, že někteří křesťané opouštějí dobře vyšlapané cesty církevních zvyků, slyšel jsem jak mnoho lidí říká něco ve smyslu: “Volné sdružení? No, to určitě nepasuje do mé představy o církvi!”

Já osobně jsem ale nemohl tu záležitost tak lehce odbýt. Důvod, že to pouze nepasovalo do staletí zažitého křesťanského smýšlení, mi nestačil. To je to, co lidé říkali na začátku téměř každého pozitivního vývoje v historii církve! To, že to nepasovalo do mé představy o církvi, nebo do představy kohokoliv jiného, se mi zdálo bezpodstatné. Pasuje to ale do Boží představy o církvi? To je problém, který je zapotřebí zvážit, pokud křesťané chtějí pořádně zhodnotit ten nový styl církevního života, který čím dál více lidí provozuje. Zbývala jen jedna věc – zjistit, co na tuto záležitost říká Písmo…

KAPITOLA 2.

PROČ?

Nicméně, před tím než se obrátím přímo na Písmo, rád bych tak nějak vysvětlil (na tomto místě krátce) proč horliví křesťané chtějí přijmout tento alternativní životní styl.

Někteří z nich prostě říkají: “Bůh nás k tomu povolal”. I když je určitě možné, že někteří lidé si pletou to “co jim vrtá hlavou” s hlasem Pána, naučil jsem se respektovat křesťany s pevným smyslem Božího povolání. Ten respekt jsem nabyl v dávné minulosti, kdy jsem jako mladík naslouchal přednášce maličké Gladys Aylward v Aberdeen. (Pamatujete si na Gladys, skromná domácí služka, kterou misijní společnost zamítla. Její smysl povolání do Číny byl ale tak mocný, že se sama vydala na cestu Sibiřskou železnicí. Všichni ostatní ji považovali za naivní. Vykonala pak na Dálném Východě léta trvanlivé služby a nakonec se ji dostalo vysokého uznání.

Ohledně tohoto nového odloučení od církevního života jsem dostal dopisy a ústní zprávy od různých lidí z různých částí zeměkoule, kteří svědčili o Božím povolání podobně jako Gladys – nebo jako Abrahám, když byl povolán, aby opustil dobře známé prostředí v Ur a vešel do neznáma. Nebylo to pro ty křesťany lehké – zvláště, když na začátku neměli nikoho jiného s podobným smýšlením. Tito lidé museli cítit skutečně silný popud k tomu, aby opustili dobře známé prostředí církevního života a vydali se na dobrodružnou cestu, tímto, dosud většinou nezmapovaným životním stylem!

Jiní zase vysvětlují svou změnu ve smyslu “rostoucího přesvědčení” (což může být samozřejmě jiný způsob, jakým Pán povolává své následovníky). Někteří z těch, se kterými jsem se setkal, čím dál více shledávali, že jejich osobní křesťanské iniciativy, které považovali za důležité, jsou způsobem, jakým je většina církví organizována, spíše potlačovány, než aby byly podporovány. Pokud vám to je trochu nejasné a nejste si jisti, co tou jejich stížností vlastně míní, věřím, že to mohu ilustrovat popisem dvou podobných situací, které jsme já a má manželka zažili.

* * * * * * * * * * * *

Většina křesťanů by souhlasila s tím, že vnější činností, kterou Ježíš od svých následovníků chce je, aby byli požehnáním jiným.”Miluj Hospodina Boha svého… To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe… Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci” (Matouš 22:37-40). “Být požehnáním pro druhé” v Ježíšově učení znamená širokou paletu skutků od “podání hrnku studené vody” k “získávání učedníků ze všech národů”. (Víc o tom všem v kapitole 10.)

Mavis a já jsme vždycky věřili, že zásadním způsobem, jak být požehnáním druhým, je PŘÍMO OSOBNĚ, a že různé AKCE na pomoc jiným, i když někdy určitě platné, musí dát přednost povinnosti křesťana vejít do hlubšího vztahu s jednotlivci tak, jak s nimi přicházejí do styku v běžném životě.

Před třiceti lety jsme si vědomě přisvojili heslo: “NA LIDECH ZÁLEŽÍ VÍC NEŽ NA AKCÍCH”. Bohužel jsme to heslo nechali v naší křesťanské službě čas od času zamlžit. Byla to sice naše vlastní vina, ale musí se říct, že činnost sboru tak, jak jsme ji poznali, působila proti tomuto heslu. Měli jsme tolik schůzí, organizací a odpovědností, že zbylo jen málo času na vztah k lidem, kromě povrchního styku – zvláště k lidem mimo církevní kruhy. Cítili jsme, že (a podezřívali, že mnoho, mnoho jiných členů církví) jsme byli jako kněz a levita na cestě do Jericha. Příliš zaneprázdněni shonem do chrámu a zpátky, než abychom si všimli, nebo se postarali o někoho ve skutečných nesnázích. V jedné době jsme se snažili být dobrými členy našeho sboru, aniž bychom se účastnili všech aktivit během týdne, jak druzí od nás očekávali – a měli jsme definitivní pocit, že jsme “byli vyřazeni”.

Když jsme se tedy dověděli o církevním životním stylu, který by nám poskytl podporu jiných křesťanů a zároveň nám dal volnost k daleko většímu zapojení s jinými lidmi, jak angažovanými, tak neangažovanými, přirozeně to upoutalo naši pozornost. Samozřejmě jsme si byli vědomi toho, že větší volnost v jedné oblasti křesťanského života by sama o sobě nebyla dostatečným důvodem k tomu, abychom učinili tak důležitý krok, jaký učinili jiní. A věděli jsme také, že celá ta věc musí být zkontrolována Písmem – no pomohlo nám to pochopit tu novou svobodu, o které jiní tvrdili, že ji našli.

* * * * * * * * * * * *
Jiná biblická pravda, které tradiční církevní život podle našich zkušeností často překáží, je vyjádřena v Janovi 3:8 “Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha”. Zdá se, že Ježíš učí, abychom náš křesťanský život neplánovali. Avšak životy převážné většiny křesťanů se velmi drží týdenního “rozvrhu” aktivit a jsou tudíž velmi plánované! Duch Boží, jak se zdá, chce věřící, kteří jsou k dispozici, aby uspokojili celou řadu skutečných potřeb tak, jak povstávají, no my ale většinou k dispozici nejsme, protože se ocitáme ve svěrací kazajce našich diářů. A tak ta “nestrukturovaná církev”, o které někteří z našich přátel mluvili, opět nabízela občerstvující svobodu na vykonávání Boží vůle tak, jak jsme ji chápali.

Mohl bych ještě vyjmenovat mnoho dalších prvků, které jsou podle našich pocitů částmi Božího záměru pro nás, ale které byly potlačovány církevními strukturami. To byl náš problém po celý náš život a způsobil, že jsme dvakrát změnili denominace (což dnes úžasně často dělají křesťané, kteří berou svou víru vážně!). Avšak nestrukturovaná církev pro nás nemohla být řešením, pokud nebyla ve shodě s Boží představou církve tak, jak je zjevená v Písmu. I když se nám nelíbí přísné dodržování pravidel “politické správnosti” v křesťanských záležitostech, absolutně věříme, že jakékoliv tak zvané “vedení od Boha” musí být v souladu s biblickými zásadami ohledně dotyčné záležitosti.

A tak jsem se pustil do velmi podrobného zkoumání Bible ohledně církevního života. ZJISTIL JSEM, ŽE PÍSMO OHROMNĚ PODPORUJE ŽIVOTNÍ STYL NESTRUKTUROVANÉ CÍRKVE!

Když tomu nevěříte, s respektem bych vás požádal, abyste pokračovali ve čtení – zvláště pokud máte tendenci k používání slov jako “kacířství” nebo “omyl”, když mluvíte o křesťanech, kteří přešli na tyto způsoby. Pokud jste přijali nepřátelské stanovisko, nemůže být pevné, jestliže ignorujete biblické svědectví. Vaše křesťanské názory mohou být pevné jen tehdy, když vezmete v úvahu biblická stanoviska, která vám jiní křesťané předkládají a můžete předvést slabosti těch stanovisek. To je vše, co po vás žádám: abyste záležitosti životního stylu církve opět uvážili vzhledem k Písmu.

Mimochodem, když říkám, že “Písmo ohromně podporuje životní styl neorganizované církve”, nemíním tím, že Písmo je proti všem jiným církevním životním stylům. Kdokoliv jste vy, kteří tuto brožurku čtete, můžete si být jisti, že nemám v úmyslu napadat váš církevní styl života, nebo styl kohokoliv jiného. Chci jen poukázat na to, že životní styl “nestrukturované” církve dobře zapadá do vodítek církevního života ustanovených v Písmu – oproti tomu, co jsem zpočátku očekával. Mám za to, že vy čtenáři se budete trochu podílet na mém postupném údivu tak, jak se před námi příslušné biblické pasáže rozvinou.

Asi jste už nyní uhádli, že Mavis a já jsme se připojili k tomuto “novému druhu křesťanů” (jak jsem je nazval na titulní stránce). Opustili jsme sbor, do kterého jsme patřili deset let, a vskutku celou scénu “strukturované církve”, do které jsme jako dospělí patřili takových čtyřicet let! Ten krok jsme učinili po dosažení dvojího přesvědčení:
a) že jen tak můžeme rychle a pořádně reagovat na úkoly, které nám Kristus klade na srdce (mnohem víc o tom pojednáme, pokud se týká jak nás, tak i jiných, během dalšího průběhu textu a hlavně v poslední kapitole) a
b) že oproti tomu co si, jak se zdá, většina křesťanů představuje, Písmo nemá proti tomuto životnímu stylu žádné námitky.

* * * * * * * * * * * *

Tato kapitola má titul “Proč?”. V jednom smyslu to znamená: “Proč, pro všechno na světě, někteří křesťané, kteří se jinak zdají slušně ortodoxní, chtějí opustit staletí staré tradice církevního života”? Doufám, že jsem alespoň začal ukazovat směr k odpovědi – a víc důvodů vyjde najevo, zvláště v závěrečné části brožurky.

Ve druhém smyslu titulek v této kapitole “Proč?” znamená: “Proč jsem tuto brožurku napsal?” – a odpověď je dvojí: Nejprve jsem to napsal proto, abychom naše stanovisko vysvětlili mnoha našim osobním přátelům – lidem, kteří si váží Bible jako vodítka, a které tento vývoj v našem křesťanském životě zpočátku určitě polekal. Měli jsme v úmyslu je ujistit, že pokračujeme na Božích cestách, i když naše stezky jsou odlišné od jejich. (Neměl jsem v úmyslu je obrátit na naše způsoby; jenom rozehnat jejich starosti o nás.)

Toto “vysvětlování” bylo původně zamýšleno jen pro lidi, které jsme znali osobně. Byl jsem ale povzbuzován, abych to učinil přístupné širšímu okruhu čtenářů, aby to mohlo pomáhat vysvětlit věci lidem, které neznáme.

Tím druhým – rovněž tak důležitým – důvodem k psaní bylo povzbudit spolu-křesťany, kteří opustili dlouho přijaté struktury (ať už tradičních denominačních církví nebo novějších “charismatických” sborů). Probíral jsem Písmo velmi pečlivě, abych zjistil, že zapadáme do Božího pořádku. Chtěl jsem se sdílet s jinými věřícími, kteří “se odřízli”, protože jsem shledal výsledky mé studie tak ujišťující a srdce ohřívající. Opět lidé naléhali, abych tu brožurku učinil dostupnou mimo církevní struktury – daleko mimo okruh našich přátel.

Když ta “nestrukturovaná církev” – ten pojem “volného sdružení” – poprvé zaujme pozornost jiných křesťanů, v jejich hlavách se nahromadí mnoho pochybností, jako například “A co pravidelné scházení a sdílení se?” “A co uctívání?” “A co systematické vyučování?” “A co vedení?” “A co organizované aktivity mezi veřejností?” “Pokud jde o družbu, není takové ‘volné sdružení příliš nahodilou záležitostí?” a tak dále.

Odhodlal jsem se podrobně zjistit, co Písmo říká na všechny ty aktuálnosti. Výsledky mého bádání jsou obsaženy v následujících dvou částech této brožurky. Část druhá pojednává o tom, co se mnoha křesťanům zdá hlavním problémem: Pravidelné kolektivní uctívání. Část třetí pojednává o ostatních aspektech církevního života.

Ještě poslední myšlenka této kapitoly: Musím zdůraznit, že tato brožurka je pro muže nebo ženu, kteří si váží biblických vodítek a jsou ochotni nad nimi čas od času přemítat. Pokud hledáte nějakou nenáročnou “knihu před spaním”, nebo něco, co můžete jen zběžně přečíst, toto není materiál pro vás! Má být vážným (ale doufám občerstvujícím) pokusem o zjištění toho, co Bible říká o základech církevního života.

ČÁST DRUHÁ

SHROMÁŽDĚNÍ K BOHOSLUŽBÁM:

ČERSTVÝ POHLED NA BIBLI
KAPITOLA 3.

NĚKTERÁ PŘEKVAPENÍ VE STARÉM I NOVÉM ZÁKONĚ – SMLOUVĚ
Když jsem se plně vložil do studia Božího slova ohledně této záležitosti, čekalo mne dost hodně překvapení, dokonce i ve Starém Zákoně! Tady je to první překvapení: Kolektivní uctívání nebylo vůbec provozováno až do postavení Svatostánku používaného Izraelci během jejich čtyřiceti let v pustině. Žádná z dřívějších osobností Starého Zákona “nechodila do kostela, modlitebny apod.”! (No, kdo by pochyboval o zbožnosti Noého, Abraháma, Izáka Jakoba nebo Josefa?)

Když Svatostánek přestal cestovat a stal se pevnou budovou, kolektivní uctívání (bohoslužby) byly soustředěny na jedno místo, a jen to jedno místo, v celém Izraeli. (Nejprve Sílo – kde sloužil mladý Samuel; pak na krátko Nob; a nakonec Jeruzalém, kde ho Šalomoun “modernizoval” na velkolepý chrám.) A tak tu máme další překvapení: Jestliže jste během těch staletí nebydleli blízko místa, které bylo tím jediným střediskem uctívání, pak jste vůbec do kolektivního uctívání nechodili, kromě výročních svátků, jako Samuelova matka Anna.

FAKTEM JE, ŽE PO VĚTŠINU STAROZÁKONNÍ ÉRY, ČASTÉ KOLEKTIVNÍ UCTÍVÁNÍ BYLO K DISPOZICI, JEN KDYŽ EXISTOVAL SVATOSTÁNEK NEBO CHRÁM, A TO JEN PRO TY, KTEŘÍ BYDLELI DOSTATEČNĚ BLÍZKO, ABY DO CHRÁMU MOHLI CHODIT.

Ve světle těchto faktů se musíme zamyslet nad významem čtvrtého přikázání: “Pamatuj na den sobotní – zachovávej jej svatým”. Mohlo to pokaždé znamenat “Zúčastněte se kolektivního uctívání každou sobotu”, když pro většinu lidí, po většinu doby, k tomu nebylo zařízení? Když si prozkoumáme biblické případy “porušení soboty” ukáže se, že stížnost byla pokaždé na práci; na pokračování pracovní aktivity v den odpočinku, o kterém Bůh řekl, že má být “postaven zvlášť” (to stejné slovo jako “svatý”). Není nikde žádná zmínka o vynechání bohoslužby! (Podívejte se například na Nehemiáše 13:15-22).

Během posledních pár staletí př.n.l. pochopitelně vzrůstal zvyk místních synagog s pravidelnými bohoslužbami každou sobotu. Je tu ale další překvapení: To vzniklo bez jakéhokoliv příkazu od Boha, pokud se Bible týká! Nezdá se pravděpodobné, že Písmo by nic neříkalo, kdyby to byl důležitý aspekt zavedený následkem výslovného Božího pokynu. (Knihy jako IVP “New Bible Dictionary” – Nový biblický slovník – nebo jakákoliv kniha o historii Izraele, by potvrdily tento pozdní vývoj židovské kultury započatý lidskou iniciativou.)

Nicméně, na začátku křesťanské éry bylo kolektivní uctívání v určitých budovách v určeném čase poprvé v historii mezi Židy pevně zavedeno. PŘEKVAPUJÍCÍ JE, ŽE NOVÝ ZÁKON NEDOPORUČUJE POKRAČOVÁNÍ TOHOTO VZORU V KŘESŤANSKÉ FORMĚ!

* * * * * * * * * * * *

Zdá se, že Nový Zákon má jen málo nadšení pro určené časy a místa uctívání. Nejprve se podíváme na místa uctívání. Raní křesťanští předáci mluvili proti myšlence mít určité stavby, které by mohly být nazývány “Boží dům” nebo “Svatyně”, (i když tím výrazem byl označen chrám v Jeruzalémě).

Štěpán prohlásil (Skutky 7:48-49): “Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‘Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin’” (citoval Izaiáše 66:1). Později Pavel kázal (Skutky 17:24): “Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli”.

Jinou, podobnou otázkou, je chrám Ducha svatého v našem těle…..

Během prvních třech staletí n.l. křesťané té rady dbali. Potom, na začátku čtvrtého století, když se císař Konstantin stal “křesťanem” a křesťanství se dostalo “do módy”, začaly se objevovat budovy s převzatými symboly pohanství, a po jejich smíšení s křesťanstvím, jejich různé formy a podoby. A církev se vrátila k pozdějšímu židovskému vzoru.

Jiný raný křesťanský předák, který zjevně nebyl moc nadšený pro “domy na scházení” nebo pro organizaci uctívání, byl pisatel Židům. Podotýká (Židům 9:1): “Ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské”. Považuji za rozumné navrhnout, že podle pisatele Židům Nový Zákon, pod kterým žijeme, nemá ani jedno, ani druhé!

* * * * * * * * * * * *

Na první pohled, myšlenka vyřazení pozemské svatyně nebo budovy, která by se nazývala “Dům Boží”, zdánlivě odebírá téměř všechen význam z některých krásných veršů v Žalmech – veršů o důležitosti Božího domu – některé z nich jsou vyryty do našich srdcí prostřednictvím čtení Žalmů, zpívání chvalozpěvů a duchovních písní. Například:
“Jak mi je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů” (Ž 84 v. 1)
“Raději chci stát před prahem domu svého Boha, než přebývat ve stanech svévolníků” (Ž 84 v. 11)
“Spravedlivý roste jako palma… v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha” (Ž 92 v 13-14)
“Budem se sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu” (Ž 65 v. 5)
“Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!” (Ž 122 v. 1)
“Dobrořečte Hospodinu, všichni Hospodinovi služebníci, kteří stojíte v Hospodinově domě” (Ž 134 v. 1)

Veršů, kde je uvedeno “Boží dům” je mnohem víc. Musí být všechny “zahozeny” těmi, kdo jsou mimo struktury?

Vůbec ne! Navrhuji, že klíč k jejich významu pro novozákonní věřící spočívá v 1 Petrův 2:5 “I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům”.

Ti co opustili struktury, by namítli: “Náš místní dům Boží není dům z cihel a malty”. Ani není postaven z organizačních uspořádání. Boží dům, do kterého náležíme, je dům vztahů – vztahů s Pánem a jeden s druhým. TO, CO BYLO NAZVÁNO “VOLNÉ SDRUŽENÍ”, JE VE SKUTEČNOSTI DŮM Z ŽIVÝCH KAMENŮ.

Verše o “Domě Božím” pro nás mají nadále smysl. Opravdu si myslíme , že naše volné sdružení, náš dům z živých kamenů, je pěkný. Nevadí nám, že se jako křesťané zdáme neefektní – pouze před prahem – hlavně, když se podílíme na domě z živých kamenů. Jsme vděčni za to, že nejsme “samotáři”, ale že z našeho hlediska kořeny našich duchů jsou zasazeny do skupiny věřících. Tím prospíváme! My jsme naplněni dobrými věcmi, které plynou z Domu ze živých kamenů. My máme radost – velkou radost – když je navrženo jakékoliv spojení s našimi spolu-věřícími, jakkoliv neformální. A když se spojíme, opravdu to z našich srdcích vyvolává uctívání. To, co žalmista cítil o chrámu, my cítíme o našem Domě z živých kamenů, o našem volném sdružení věřících.

Ta fráze z 1 Petrův 2:5 – “živými kameny, z nichž se staví duchovní dům” – se mnohokrát objeví během této brožurky. Ne proto, že bych chtěl založit celou novou doktrínu na několika slovech vybraných z izolovaného verše (i když takové věci se v minulosti často děly). Zdůrazňuji ten verš jednoduše proto, že podle mého shrnuje celou tendenci novozákonního Písma na předmět života církve. Nový Zákon mluví o církvi, která je nic víc a nic míň než seskupení křesťanů, postavených a udržovaných dohromady ne kameníkem, ne žádným lidským organizátorem, ale Duchem. To je druh Domu Božího, do kterého my “mimo struktury” náležíme, a kterého si velmi ceníme.

* * * * * * * * * * * *

Tolik o předmětu míst určených k uctívání. Je tu také otázka určených časů nedělních či sobotních shromáždění! Prošel jsem všemi odvolávkami na “Den Páně” a na “první den v týdnu”, které jsem jen mohl najít, a přišel jsem jen na dva případy, kde je jmenovitě řečeno, že shromáždění Božího lidu bylo v neděli – a ani v jednom ani ve druhém není zmínka o tom, že by se shromáždili k uctívání!

Ten první případ je ve Skutcích 2, verš 1, kde všichni Ježíšovi následovníci “byli shromážděni na jednom místě” v den letnic (což bylo vždycky v neděli). Není řečeno proč se sešli, avšak po nějakou dobu se “ustavičně” (denně?) scházeli k modlitbám (to mi připomíná denní modlitby našeho “volného sdružení” ve škole, když manželka našeho kolegy byla vážně nemocná). To shromáždění tedy mohlo být částí období nějaké zvláštní modlitby – i když bych se měl zmínit o tom, že ten den byl národní den oslav, kdy se lidé stejně scházejí dohromady. Ten druhý případ je ve Skutcích 20 verš 7, kde Pavel k Efezským dlouho promlouvá večer před tím, co má z oblasti odejít.

Je pravda, že apoštol Jan měl velký zážitek v neděli, ale byl tehdy ve vyhnanství a nezmiňuje se o přítomnosti nikoho jiného (Zjevení 1:9-10). Pavel navrhl, že neděle, jako první den v týdnu, je vhodná na to, aby věřící odložili stranou příspěvek pro chudé (1 Korintským 16:2) – není tam ale zmínka o žádném “nedělním shromáždění”.

A to je zhruba všechno. Kromě těchto odvolávek neděle není v Novém Zákoně zmíněna!

To, na co jsem v této kapitole poukázal neznamená, jak brzy vysvětlím, že chodit uctívat v určitý čas každou neděli do určité budovy musí být nesprávné. Vše, o co žádám, je: Prosím vás neříkejte, že Bible to přikazuje, a nebo doporučuje.

KAPITOLA 4.

SPOLEČNÁ SHROMÁŽDĚNÍ A JINÉ VÝZVY

V Novém Zákoně je samozřejmě několik jiných odvolávek na “shromáždění” nebo “scházení se dohromady” křesťanů. Jen proto, že se nezmiňují o neděli nebo o kolektivním uctívání neznamená, že je můžeme přehlédnout. Je tu například ten nejznámější verš nejčastěji zmiňovaný v diskuzích o nestrukturované církvi: “Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku” (Židům 10:25). To první, na co bych chtěl v tomto verši poukázat, je souvislost, která ukazuje, co pisatel během takových shromážděních očekával. Nebylo to uctívání! Bylo to: “Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a dobrým skutkům” (v. 24) a “napomínejme se” (v. 25). Nebylo to ani vyučovací shromáždění; byla to doba pro vzájemný rozhovor mezi lidmi.

Ta druhá otázka, na kterou bych chtěl ohledně Židům 10:25 poukázat, je nádech slova “shromáždění”, který dává impozantní dojem. Avšak pravda je, že řecké slovo (epi-sun-ag-ein) přeložené jako “společná shromáždění” jednoduše znamená “scházet se” v jakémkoliv počtu, včetně jen několika lidí. Také zde není příkaz navštěvovat organizovanou církev. Na to, abych byl spojen s nebesy nepotřebuji zvláštní budovu, nebo jiný prostor. Ježíš se nachází všude kolem nás v prostoru a čase. Porovnej Matouš 18:20.

Ježíš použil toho stejného slova, když mluvil o supech slétajících se kolem mrtvého těla (Lukáš 17:37). Kolem jedné mrtvoly nenajdete mnoho supů – obyčejně jen jeden nebo dva páry! Ježíš to slovo použil také na popsání slepice shromažďující kuřata pod svá křídla (Matouš 23:37). Moc kuřat se pod kvočnu nevejde! A tak je tedy poněkud nezbedné používat tento verš jako pobídku k tomu, že se máme účastnit pravidelných “shromáždění”, a že když se sejdeme dohromady, měli bychom se zapojit do společného uctívání, do nějaké oficiální bohoslužby. Ten samotný verš na nic takového nenaráží. Pokud jde o počet, není vlastně žádný důvod k předpokladu, že se to nemůže týkat neformální schůzky řekněme jen dvou párů nebo půl tuctu jednotlivců. Ten verš neznamená víc než: “Je nutné scházet se s jinými křesťany kvůli vzájemnému povzbuzování k dobrým skutkům”. Živé kameny duchovního domu nemají zůstávat osamoceny. Mají být navázány jedny ke druhým. Mají mezi sebou neustále vyvíjet vzájemné vztahy.

* * * * * * * * * * * *

Ta druhá, často citovaná pasáž, je v 1 Korintským 14. kapitole, zvláště možná verše 24 až 26: “Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: ‘Vskutku je mezi vámi Bůh!’… Když se shromažďujete, jeden každý z vás má žalm, nebo slovo naučení, zjevení od Boha, zvláštní jazyk nebo jeho vyložení. Všecko ať slouží společnému růstu církve”. Některá slova v citátu jsem podtrhl, protože ty verše jasně představují docela hodně lidí, včetně “návštěvníků”, jak se sešli dohromady. Je tam zmíněno uctívání (alespoň toho nově obráceného na víru) a určitě se tam zpívá.

Podívejte se ale na bezprostředně předcházející verš – verš 23. Pavel zahajuje celou tu pasáž slovy: “Kdyby se celá církev sešla… ” “Kdyby” – a ne “Když”! “Kdyby” a ne “každou neděli”! Každý překlad shodně překládá slovo KDYBY. Jinými slovy, Pavel nepředpokládá, že všichni křesťané místního Domu z živých kamenů se pravidelně scházejí – ale pokud se tak občas všichni sejdou, můžeme očekávat to, co on nastiňuje.

TA DRUHÁ ČÁST 1 KORINTSKÝM, kap. 14, POJEDNÁVÁ O RYSECH OBČASNÉHO, NEPRAVIDELNÉHO SHROMÁŽDĚNÍ CELÉHO MÍSTNÍHO TĚLA A VŮBEC NE O NĚČEM PRAVIDELNÉM A ČASTÉM!

* * * * * * * * * * * *

Nyní malá odbočka zamýšlená pro ty, kteří si obzvláště cení “služby Tělu”. Pokud vás to zvlášť nezajímá, můžete tento kousek přeskočit a začít znovu číst po příštím řádku hvězdiček!

“Obřad služby Tělu” je přesně to, o čem 1 Korintským, 14. kapitola, pojednává. “Služba Tělu” – kde každý hraje svou roli – může být opravdu pěknou částí křesťanských zážitků po mnoha stránkách. Avšak Mavis a já jsme zjistili, že pokud se týká lidí uctívajících společně dohromady, pokud se to shromažďování stane časté a pravidelné, služba Tělu brzy ztratí svou spontánnost a stane se rutinou. Podle našich zkušeností zůstává čerstvá jen tehdy, když je provozována příležitostně a nepravidelně – což je přesně to, co má Pavel na mysli slovy: “Kdyby se celá církev sešla… ”

Mimochodem, když jsem tuto brožurku psal ručně, dospěl jsem ke konci minulého odstavce. Příští den jsme šli do jednoho domu, kde se sešla docela velká skupina těch křesťanů v našem okolí, kteří zažili “odtržení od strukturovaného života církve”, které jsem dříve popsal. Očekávali jsme, že celá akce bude pouze seskupením těchto křesťanů ve větším měřítku. Avšak v tomto seskupení se projevily občerstvující “služby Těla” popsané v právě diskutované písemné pasáži. To, že se to přihodilo přesně v tomto bodě mého psaní, se nám zdálo jako pozoruhodné potvrzení našeho stanoviska.

* * * * * * * * * * * *
Dovolte, abychom se vrátili k hlavnímu tématu. V této a minulé kapitole jsme se podívali na shromáždění novozákonních křesťanů, která byla povrchně a nepřesně přijata za příklady pravidelných kolektivních bohoslužeb. V Novém Zákoně jsou samozřejmě jiné narážky na shromáždění křesťanů. Budeme o nich pojednávat v pozdějších kapitolách. Jak ale uvidíme, důvody k těmto shromážděním křesťanů jsou jiné než uctívání, a určitě žádným způsobem nenarážejí na nějaké pravidelné časy každý týden.

Abychom tento směr argumentů uzavřeli: Nezdá se, že raná církev učila nebo provozovala pravidelné uctívání! Pokud máte jiný názor, pak je to na vás, abyste předložili svědectví ze stránek Písma! (A to svědectví musí být něco podstatnějšího než několik povrchních poznámek o “Nezanedbávejte společná shromáždění”, nebo 1 Korintským 14.)

PRAVDOU JE, ŽE BIBLE O TOMTO PŘEDMĚTU UČÍ PRAVÝ OPAK TOHO, CO SI VĚTŠINA KŘESŤANŮ MYSLÍ. NENÍ V NÍ ŽÁDNÉ NABÁDÁNÍ K PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBĚ KAŽDOU NEDĚLI V NĚJAKÉM DRUHU SVATYNĚ, STARODÁVNÉ ČI SOUČASNÉ!

Znamená to, že staleté docházení do kostela nebylo správné? Vůbec ne – tak jak doufám – předvedu v příští kapitole. Znamená to, že musím označit za “kacíře” každého, kdo se dnes věrně účastní nedělní bohoslužby, nebo že se musím odříznout od láskyplného vztahu s nimi? Naprosto ne – tak jak další část mé brožurky odhalí. Znamená to ale, že ani moji “spolu-cestovatelé” ani já bychom neměli být označeni za kacíře, poněvadž konec konců nejsme v rozporu s Písmem. Ti, kteří se spolčují s “nestrukturovanou církví” si nesmí nechat líbit, aby jejich dobro bylo označováno jako zlo. Mohou pozdvihnout hlavy a říct: “Kráčím s Pánem ve světle Jeho slova – v mezích Písma”.

KAPITOLA 5.

ZVYK A PŘÍKAZ

V tomto bodě vám chci představit způsob vyjadřování, který jsem shledal užitečným. Nazývám jej “zvyk a příkaz” a považuji jej za tak důležitý, že jsem ten výraz použil jako název celé brožurky. Pokud mi bude vysvětlení trvat trochu dlouho, mějte se mnou strpení. Považuji to vysvětlení za naprosto nezbytné v celé té záležitosti a za tu jedinou naději, jak se vyhnout rozkolům, které se bohužel příliš často mezi křesťany vyskytují.

Mezi Božím lidem jsou určité rysy, které existují kvůli Božím příkazům. Jestliže je něco v Písmu jmenovitě nařízeno, pak to musíme do našeho životního stylu zahrnout; jestliže je něco jmenovitě zakázáno, pak to musíme vyloučit. (To je ovšem zřetelně dnešní problém.) Avšak jiné rysy existují kvůli zvykům – různé obyčeje, které jsou zavedeny proto, že se v té době zdají výhodné pro jednotlivé věřící, nebo pro život společenství Božího lidu, nebo to je jen prostě tradice.

Bůh naše zvyky nezamítá – pokud samozřejmě nejsou v rozporu s něčím, co On výslovně učí, zakázal, nebo když nám dal absolutně jasně najevo, že přišel čas na vyřazení určitého zvyku.

Synagoga je dobrým příkladem. Bůh ji nezavedl. No, Bible nám ale říká, že chodit do synagogy každou sobotu bylo Ježíšovým zvykem (Lukáš 4:16). Samozřejmě, později, po období, kdy mnozí z členů synagog byli obráceni na křesťanství, Ježíšův Duch vedl křesťany k ukončení tohoto zvyku chodit do synagog. (Ježíš se začínal distancovat od synagog už během svého života: v Matouši 10:17 říká: “Mějte se na pozoru… ve svých synagogách vás budou bičovat” – svých synagogách; víc už ne našich synagogách.) Přes to ale fakt je, že jak Syn tak Duch účinkovali prostřednictvím synagogy, navzdory tomu, že byla “zvykem” spíše než “příkazem”.

Písmo někdy používá slov, která jsou podobná slovu “zvyk”, např. “obyčej” nebo “tradice”. Obyčej není Bohem ustanovený princip. Je to způsob, jakým jsou věci v danou dobu věřícími náležitě vykonávány. Vzpomínáte si, že první křesťanské ženy si pokrývaly hlavu, když se modlily v přítomnosti mužů. Pavel je touto procedurou nadšený, ale popisuje ji jako “obyčej” (1 Korintským 11:16). Použitím slova “obyčej” tu záležitost nepovýšil na “princip” – a tak je docela v pořádku, když ženy dvacátého století tohoto obyčeje zanechaly. Kdyby to byl princip, neměl by se ignorovat. Souhlasíte, že je jasné rozlišení mezi Zvykem a Příkazem; mezi Obyčejem a Principem?

To stejné vyjádříme, když navážeme na alteraci tak hodně oblíbenou mnoha kazateli! – Tradice není Tóra (hebrejské Torah znamená “instrukce” a je přeloženo jako “Zákon”). V této záležitosti Ježíš vyjádřil svůj nesouhlas s farizeji. Vůbec jasně nerozlišovali mezi tím, co Bůh ve skutečnosti ustanovil a co oni sami se rozhodli učinit. Začali plést své vlastní, staletí staré tradice s Tórou – tj. s příkazy Všemohoucího Boha! Ježíš přišel, aby naplnil Zákon (Torah) – ne aby naplnil tradice. Farizejové na něm našli chyby proto, že nevyplnil také tradice!

* * * * * * * * * * * *

VĚŘÍM, ŽE PRAVIDELNÉ KOLEKTIVNÍ NEDĚLNÍ BOHOSLUŽBY JSOU ZVYK, STALETÍ STARÁ TRADICE, A NE PŘÍKAZ BOŽÍ. Jak jsem se snažil ze stránek Bible ilustrovat, vůbec se v Písmu nenachází tak výrazně, jak si většina věřících představuje. Není to na křesťanech požadováno, tak jak si oni, zdá se, myslí!

Nicméně, jak se některé velké věci událi prostřednictvím zvyku synagog, tak se velké věci udály během všech těch staletí, až do dnešní doby, prostřednictvím celého systému soustřeďujícího se kolem nedělních bohoslužeb. Jestliže jste nadšenými nedělními uctívači a členy místního “strukturovaného” sboru, není důvod, proč byste měli tohoto zvyku zanechat, pokud vás samozřejmě Bůh, prostřednictvím svého Ducha nepřivede k jinému přesvědčení.

Avšak na druhé straně nesmíte zaujmout postoj farizejů a plést váš zvyk s Božím příkazem – abyste se mračili a hrozili prstem těm bratrům a sestrám, kteří se už víc vašich tradic nedrží!

* * * * * * * * * * * *

Chovám vřelé pocity ke každému, kdo miluje Pána Ježíše Krista a ukazuje to tím, že se snaží žít pod jeho vládou; chovám vřelé pocity ke každému, kdo touží Ježíšovým jménem sloužit a být požehnáním lidem kolem. Myslím, že by nebylo správné, kdyby mi jejich tradice zabránily v družbě s nimi v tom, abych je podporoval a povzbuzoval, modlil se za ně, sdílel se s nimi s chápáním Slova – jen proto, že jsem se já osobně odloučil od jejich tradicí.

Ani bych se nesnažil přitáhnout je do našich nových způsobů. Nikdo se nepokoušel “obrátit” nás. Řekli nám o jejich vlastní změně a nechali to tak, kromě odpovídání na jakékoliv otázky, které jsme jim kladli. Věřím, že Bůh má nachystanou velkolepou budoucnost pro “neorganizované” církve, ale jen On to uskuteční. Pokud je někdo svým vnitřním přesvědčením veden tím směrem, pak bych chtěl takového věřícího na jeho cestě povzbudit. Já sám se ale nebudu pokoušet ho k tomu ani vést, ani přesvědčovat. V této brožurce se nesnažím o nic víc než povzbudit drahé přátele v nestrukturovaných církvích v tom, že svými současnými kroky se dobře pasují do Božího rámce; a ujistit drahé přátele ve “strukturovaných” církvích o tom, že ti z nás, kteří se stali “neorganizovanými”, jsme nevykolejili, tak jak se oni možná obávají, nebo nás odsuzují.

KAPITOLA 6.

KDYŽ VĚŘÍCÍ UCTÍVAJÍ

Navzdory tomu, co už zde bylo probráno, mnoho z vás je určitě stále ještě znepokojeno bohoslužebnou stránkou křesťanského života těchto “nestrukturovaných” lidí. I když Písmo, jak se zdá, neobsahuje žádný jasný příkaz k “pravidelným kolektivním bohoslužbám”, Bible je plná obecnějších příkazů ve smyslu: “Uctívej Hospodina Boha svého”. A dohadujete se, jak někdo může Boha uspokojivě uctívat, když zanedbává tak cenné příležitosti jako nedělní či sobotní bohoslužby a shromáždění na uctívání!

Také mne ta otázka znepokojovala během mých počátečních vyptávání se těch, kdo “opustili struktury”. Měl jsem ale pocit, že to mohu vyřešit, jen kdybych měl na Bibli založenou definici toho, co “uctívání” vlastně je, nebo co činí z věřícího “uctívače”. A tak jsem se probral Biblí a vyhledal každý případ, ve kterém lidé uctívali. K mému údivu jsem zjistil, že biblické zmínky uctívání obyčejně vůbec nebyly spojeny s tím, co se dá nazvat “náboženská shromáždění” nebo “bohoslužby”! VYŠLO MI JASNĚ NAJEVO, ŽE UCTÍVÁNÍ BYLO TÉMĚŘ V KAŽDÉM PŘÍPADĚ SPONTÁNNÍM VYJÁDŘENÍM VDĚČNOSTI HOSPODINU UPROSTŘED JAKÉKOLIV SITUACE, NA JAKÉMKOLIV MÍSTĚ, VE KTERÉ SE VĚŘÍCÍ NACHÁZELI, SPÍŠE NEŽ NĚCO, CO SE DĚLO V URČENÝ ČAS A NA URČENÝCH MÍSTECH. Dovolte, abychom letmo pohlédli na některé typické příklady věřících jak uctívají…

Vzpomínáte si na tu příhodu o Abrahámově služebníku, jak hledal manželku pro Izáka mezi rodinou vzdálených příbuzných? Tou první osobou, ke které promluvil, když dospěl k cíli své cesty, byla, jak se ukázalo, Izákova miloučká mladá vzdálenější sestřenice Rebeka! Kromě toho, po praktičtější stránce, její otec mohl utrmácenému cestujícímu nabídnout nocleh. Sluha v tom všem rozeznal víc než čirou náhodu. Cenil si toho Božího řízení a své ocenění vyjádřil. Genesis to líčí následujícím způsobem: “Odvětila mu: ‘Jsem dcera Betúela, syna Milky, kterého porodila Náchorovi’. A dodala: ‘Slámy i obroku máme dost, i místo k přenocování!’ Tu padl muž na kolena, klaněl se Hospodinu a řekl: ‘Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abraháma, že od mého pána neodňal své milosrdenství a svou věrnost. Dovedl mě až do domu bratří mého pána’.” (Genesis 24:24-27). Žádná bohoslužba, žádný předem plánovaný určený “čas na uctívání”, nebo odložení poděkování na dané místo a čas – ale jednoduše uctívání!

Nebo považte pasáž z Exodusu. Mojžíš se právě vrátil do Egypta po svém zážitku “hořícího keře” s povoláním, aby vedl Izraelce z jejich otroctví a útisku… “Pak šel Mojžíš s Áronem a shromáždili všechny izraelské starší a Áron jim vyřídil všechna slova, která mluvil Hospodin k Mojžíšovi. A Mojžíš také učinil před očima lidu ona znamení. A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich jho, padli na kolena a klaněli se.”

Vzpomeňte si na ten případ, kdy ne příliš sebejistý Gedeon byl Hospodinem povzbuzen k tomu, aby za noci vešel do nepřátelského tábora a naslouchal rozhovorům ve stanech. Slyšel, jak voják vypráví svůj sen, který jeho kolega vyložil jako Gedeonovo drtivé vítězství! Soudců 7:15 říká: “Když Gedeon slyšel vyprávění toho snu i jeho výklad, poklonil se Bohu”. Nebylo to žádné shromáždění. Žádná bohoslužba nebyla předem zařízena. Bylo to uctívání “na místě”, spontánní, v průběhu vlastního života. Tu a teď.

Neobvyklý příklad uctívání najdeme na začátku Jobovy knihy. Job se právě dověděl o “neočekávané” bouři, která zničila dům, v němž byli “náhodou” v tu chvíli shromážděny všechny jeho děti. Všechny jeho děti byly do jednoho zabity. “Tu Job povstal, roztrhl svůj oděv a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a řekl… ‘Hospodin dal, Hospodin vzal: jméno Hospodinovo buď požehnáno‘” (Job 1:20). Chápu, proč Bible popisuje tento tragický okamžik jako “poklony” či “uctívání”. Svým jednáním a slovy Job ve skutečnosti říkal: “Hospodine, jsem naprosto zdrcen tím, co se přihodilo. Vím ale, že bez tvého svolení žádné zlo nemůže věřícího postihnout. Cením si těch mnoha let, které jsi mi s mou rodinou dal a uznávám, že bys tuto tragedii nedopustil, kdyby to nebylo v rámci tvých dobrých záměrů”. Uctívání z hloubky srdce v zoufalé situaci.

V 1. a 2. Královské a dokonce i v Žalmech jsou pochopitelně určité odvolávky na organizované uctívání v chrámu. Musíme ale pamatovat na to, co bylo dříve řečeno o omezení chrámových bohoslužeb – omezení jen na ty lidi, kteří mohli pravidelně do Jeruzaléma cestovat, a kteří žili v letech, kdy chrám existoval. Nesmíme také zapomenout na to, co Ježíš řekl ženě u studny v Samaří, že nebude návrat k chrámovému uctívání v Jeruzalémě – ale že to uctívání bude od té doby provozováno kdekoliv jsou lidé Duchem pohnuti a rozeznají, jak s nimi Bůh jedná (Jan 4:21,23).

Tak, jak jsem se Písmem probíral, začalo mi svítat, že, celkem vzato, když bylo o někom řečeno, že uctívá, bylo to obyčejně mimo “plánovaná uctívání”. Nakonec jsem došel k závěru, že uctívání ve Starém Zákoně bylo v podstatě spontánním oceněním dobrých a moudrých řízení Hospodina, když je věřící zažili nebo si na ně vzpomněli (mimo svěcení dne odpočinutí v desateru). Hospodinovi uctívači byli ti, kdo mu vědomě přičítali zásluhu na dobru v jejich situacích tak, jak přicházely.

Potom jsem objevil, že Nový Zákon pokračuje v přesně tom stejném tónu. Zobrazuje uctívače jako někoho, kdo vědomě vyjadřuje své ocenění Pána, když si uvědomí dílo Jeho rukou. Například po tom, co se Petr snažil kráčet po vodě během bouře a Ježíš, také kráčející po vodě, ho zachránil od utopení. “A když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn“ (Matouš 14:32-33).

Nebo si vzpomeňte na příhodu v 9. kapitole Jana, jak Ježíš otevřel oči slepému. V jiném smyslu, oči toho muže byly později otevřeny faktu, že Ježíš je Mesiášem. “Ten muž na to řekl:’Věřím, Pane’ a ” (Jan 9:38). padl před ním na kolena“ (Jan 9:38).

To platí také o ženách u hrobky po Veliké noci v neděli ráno: “A hle, Ježíš je potkal a řekl: ‘Buďte pozdraveny’. Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy (Matouš 28:9). Tak, jak v každém z předcházejících případů, nebyla tam bohoslužba, žádný předem určený čas uctívání – prostě vyjádření vděčnosti a lásky z hloubky srdce a mysli. klaněly se mu“ (Matouš 28:9).

Podle mého předpokladu epištoly neobsahují žádný příkaz nebo pobídku k plánovaným bohoslužbám proto, že první křesťané už měli tuto jasnou představu z Písma o tom, co to znamená být uctívačem.

Uctívání je životním stylem. V podstatě to není něco, co byste dělali v předem určený čas. Je založeno na sedm-dní-v týdnu stavu mysli, který uznává, že Pán je pozitivně zapojen do všeho. Všichni křesťané by měli být uctívači v tomto shora uvedeném biblickém slova smyslu. “Chození do kostela”, a nebo zápis do sborových knih z vás uctívače neučiní (i když, tak jak znovu poznamenám v příští kapitole, ani na chvilku nepopírám, že vám to může dát příležitosti k uctívání a může vaše uctívání opravdu podněcovat a povzbuzovat). Avšak analogicky, “nechození do kostela” vám nezabraňuje v tom, abyste byli uctívači. To, co z vás činí uctívače, je stav mysli – ne schůzování!

* * * * * * * * * * * *

Někteří lidé se ptají: “A co přijímání, pokud ‘nechodíte do kostela‘? Nedal Ježíš příkaz, mluvíce o chlebu a vínu, ‘Čiňte tak na mou památku’?”

Z Bible mám dojem, že právě jako se uctívání v rané církvi vyskytovalo “v průběhu života”, tak se vyskytovala památka Pánovy smrti s chlebem a vínem. To byla základní potrava a nápoj světa Středozemního moře v prvním století (a tím zůstala). Nejsem vůbec přesvědčen, že Ježíš přikazoval nějakou “svátost” či nějaký náboženský obřad. To k Ježíšovi vůbec nepasuje. Podle mého názoru prostě mínil, že kdykoliv se věřící podíleli na bochníku chleba (hostitel jej rozlámal a rozdával – neexistoval tehdy nakrájený chléb), a když se podíleli na víně, měli si vzpomenout na jeho rozbité tělo a prolitou krev.

V Novém Zákoně je několik zmínek o společném “lámání chleba” v domech jeden druhého. Společné jídlo je stále ještě rysem života křesťanů, a takového sdílení si obzvlášť cení ti z nás, kteří odešli od určených míst a pravidelných plánovaných schůzí. To není nic nového. Vzpomínám si na čtení biografie C.T. Studda, který byl věhlasným anglickým hráčem kriketu, a pak se stal asi tak před sto lety misionářem v Číně. To byl “způsob příjímání” jeho a jeho rodiny. Věřím, že takový způsob velmi dobře zachovává Ježíšův záměr. To, co se ve spojení s uctíváním zdá mnoha křesťanům být samotnou “velesvatyní”, ani mimo struktury neschází.

* * * * * * * * * * * *

Celkem vzato, když uvážím křesťany, jejichž sbor není “normální”, ale je “domem ze živých kamenů”, nepovažuji je za méně hodnotné uctívače než všechny jiné věřící, které znám, pokud jde o druh uctívání, s jakým se setkáváme na stránkách Písma.
KAPITOLA 7.

CHVALOZPĚVY PÁNU

Doufám, že jsem objasnil základní biblický obraz věřících při uctívání. Je ale důležité, abychom vedle tohoto obrazu dali také obraz věřících jak zpívají. Faktem je, že píseň a spojení písní hrají důležitou roli v křesťanském životě.

Žalmy (a mnoho jiných míst ve Starém Zákoně) na nás často naléhají, abychom “Zpívali Hospodinu”. Naléhají také, abychom občas rozšířili svůj repertoár! (Zpívejte novou píseň Hospodinu”.)

V Novém Zákoně nás apoštol Pavel pobízí, abychom zpěv zahrnuli do našeho křesťanského životního stylu: “Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a duchovními písněmi” (Koloským 3:16). Život v Království Božím, tak jak v Bibli vidím, je hezky protkán písněmi!

Navíc je docela jasné, že zpívání věřících nemá být omezeno na pokusy o sólo! Na stránkách Písma často nacházíme věřící zpívající společně dohromady. Nemluvím o zpívání v Jeruzalémském chrámu, protože to bylo obyčejně prováděno pěveckým sborem a ne celým shromážděním. Avšak ve Starém Zákoně je mnoho jiných příležitostí, kdy obyčejní židovští věřící zpívali společně Hospodinu.

Zde jsou některé příklady: Když se bezpečně dostali přes Rudé moře (Exodus 15:1); když našli studnu s čerstvou vodou pramenící v poušti (IV. Mojžíšova 21:17); když přinesli truhlu smlouvy zpátky do Jeruzaléma (1 Paralipomenon 13:8); když se vraceli ze “zajetí” (Žalm 126:2); když obnovili hradby Jeruzaléma (Nehemiáš 12:27). Musí se připustit, že to byly velmi zvláštní příležitosti – avšak starozákonní věřící si museli vytvořit repertoár písní, které měli ve zvyku zpívat společně, aby byli schopni vypuknout do kolektivního zpěvu v dobách zvláštního požehnání!

To stejné je v Novém Zákoně. Shledáváme Ježíše a jeho učedníky, jak zpívají společně po skončení “Poslední večeře” (Matouš 26:30; Marek 14:26). Ve 4. kapitole této brožurky jsme se už zmínili o zpívání žalmů během jednoho z nahodilých shromáždění celé místní církve v Korintu (1 Korintským 14:26). A všimli jste si, že když Pavel psal skupině v Kolosech ohledně “žalmů, chválení a duchovních písní”, mluvil o době, kdy se sejdou dohromady, budujíce jeden druhého ve víře (Kolosenským 3:16).

TO VŠE POSKYTUJE JASNÉ PONAUČENÍ VŠEM KŘESŤANŮM, KTEŘÍ JSOU “MIMO STRUKTURY”. NESMÍ ZTRATIT KONTAKT S “PÍSNĚMI SIÓNU”. HUDEBNÍ DĚDICTVÍ MINULOSTI SPOLU S NOVÝMI PÍSNĚMI, TAK JAK POVSTÁVAJÍ, JSOU PRO NĚ, ABY JE POUŽÍVALI JAK OSOBNĚ, TAK SPOLEČNĚ.

* * * * * * * * * * * *
Nemusí ale věřit tomu, že pokaždé, když zpívají žalmy, chvály a duchovní písně, to musí nutně vést k uctívání nebo duchovnímu povznesení.

Mnoho z těch nestrukturovaných věřících vystoupilo z “charismatických” sborů, kde doba
křesťanského zpěvu “selhala”, pokud se nedosáhlo určité atmosféry. “Mám obavy, že dnes jsme “nepronikli k uctívání” – to by byla typická poznámka, kterou byste možná slyšeli od zklamaného křesťana po reklamované “době uctívání”. Existuje mezi nimi očekávání, že křesťanské společné zpívání má vždycky vést k báječným vnitřním pocitům nebo k silnému vědomí Pána. Takové očekávání je zase často příčinou dobře míněných, ale nevhodných pokusů o vynalezení věcí a o manipulování lidskými reakcemi.

To ale není podle Písma. Jak jsme dříve poznali, skutečné uctívání bylo něco, co “vytrysklo”, když si člověk uvědomil Boha nějakým zvláštním způsobem. To se mohlo stát během zpívání duchovních písní – ale mnohem častěji se to přihodilo při jiných příležitostech.

Bible ale nicméně pobízí ke zpěvu, a to společnému zpěvu. To znamená, že společného křesťanského zpívání si máme cenit jako takového, ať už to vede či nevede k uctívání nebo k “atmosféře”. Tak jak zpíváme, může se vyvinout reakce uctívání – avšak když se nevyvine, je to zcela přijatelné. V mém vlastním domě se například čas od času sejdeme kolem piana. (V jiných domech to může být kolem kytary; kolem CD – nebo audio kazety; nebo, což je nejčastější, zpívá se bez jakéhokoliv nástroje.) Ceníme si toho, že můžeme “zpívat Pánu”. Smířili jsme se s tím, že někdy to není víc než zpěv – ale někdy zase jsme duchovně dotknuti a vytryskne z nás srdečné uctívání.

Když křesťan zpívá jako jednotlivec, nebo když zpívá rodina, není v tom tak nějak žádný nátlak na vytváření umělého uctívání. Když je ale hodně členů dohromady, nátlak existuje – obzvláště, když vaše pozadí je takového druhu, jaký jsem právě popsal. Někdy jsem si myslel, že právě kvůli tomuto nebezpečí jsou křesťané “volných sdružení” trochu přemrštěně opatrní ohledně “společného zpívání”.

Nebezpečné snaze o vytvoření umělého uctívání se ale dá lehce vyhnout tím, když jednoduše myslíme podle slov: “Zpívejme společně Pánu”, spíše než když si určíme intenzivnější cíl: “Nyní vejděme do uctívání”. Tak jak jsem řekl už dříve, Písmo si, jak se zdá, cení společného zpívání křesťanů jako takového – zcela nezávisle, zda to vede k uctívání či ne. Prostý stav mysli “Zpívejme Pánu” nechává místo pro uctívání, aby plynulo, pokud se to má stát, ale při tom nevytváří nic umělého.

* * * * * * * * * * * *

Jak jste si samozřejmě všimli, vůbec netvrdím, že uctívání nemůže plynout z církevních bohoslužeb a předem určených “dob uctívání”. Klidně se přiznám, že během všech těch let jsme zažili nádherné chvíle pravého uctívání během bohoslužeb a shromáždění – obyčejně v souvislosti “zpívání Pánu”. Není pochyb o tom, že “písně Siónu” mohou vzbudit vyjádření vděčnosti a ocenění našeho nebeského Otce a našeho Spasitele. Potenciál k tomu vždycky je, ať už je pozadí jakékoliv – nestrukturované nebo strukturované. Bible vskutku uvádí příklad, kdy uctívání “vytrysklo” během zpěvu (jen pěveckého sboru!) během jedné “oficiálně pořádané” chrámové bohoslužby. (Podívejte se na 2 Paralipomenon 29:27-28, pokud chcete podrobnosti.)

V této brožurce se tedy určitě nepřu, že uctívání se nemůže přihodit během předem zavedené bohoslužby. To, co tvrdím je, že nemusíte mít bohoslužby, abyste mohli uctívat. Uctívání může plynout ze skromného “zpívání Pánu”, dokonce i když je nejméně očekáváme. A uctívání může plynout ze situací, do kterých zpěv vůbec není zapojen!

Musíte si vzpomenout na vzkaz minulé kapitoly – že ten nejobvyklejší podnět k uctívání bylo uvědomění si Pána a ne píseň o něm! Některé z nejlepších chvílí uctívání, které jsem kdy zažil, neměly ani jednu notu muziky! Byl do toho obyčejně zapojen malý počet lidí, sdílejících se o svých zkušenostech s dobrou rukou Boží, činnou v jejich životech. Nesdíleli se chladným udáváním suchých faktů, ale s vřelou vděčností a obdivem. Vzpomínám si na některé velmi zvláštní chvíle, kdy neplánované sdružení dvou párů nebo několika přátel vedlo k mocnému vědomí Pánovy přítomnosti a k nutnosti jeho uctívání.

Na shrnutí; Necítím žádnou potřebu kritizovat bohoslužby, které jiní lidé shledávají užitečnými. Necítím ale také žádnou potřebu k tomu, abych já osobně přijímal kritiku proto, že “nechodím do kostela”. Klidně uvěřím slovům lidí, kteří chodí do kostela (nebo do shromáždění), když říkají: “Měli jsme nádhernou dobu bohoslužeb”. Potvrzuji ale zároveň, že křesťané “mimo ty struktury” vcházejí do uctívání z hloubky srdce ve všech různých situacích, s hudbou nebo bez hudby.

PEČLIVÁ STUDIE TOHO, CO BIBLE VLASTNĚ O UCTÍVÁNÍ ŘÍKÁ, MI BOHATĚ OBJASNILA, ŽE TI LIDÉ NIJAK “NEPŘICHÁZÍ PŘI UCTÍVÁNÍ ZKRÁTKA”, I KDYŽ SE NEÚČASTNÍ “BOHOSLUŽEB”.

* * * * * * * * * * * *

Nepřicházejí ale možná zkrátka při vyučování, nebo při příležitostech ke stykům s nevěřící obcí, nebo při pořádném vedení? Tyto záležitosti budou předmětem třetí části této brožurky.

ČÁST TŘETÍ

JINÉ ČINNOSTI SBORU Z BIBLICKÉHO HLEDISKA

KAPITOLA 8.

DVA VHODNÉ ZPŮSOBY VYUČOVÁNÍ
Mám za to, že mnoho křesťanů nikdy nepomyslelo na uctívání způsobem, jaký jsem právě popsal v předcházejících dvou kapitolách. Automaticky přijali uctívání tak, jak je chápou současné církve – že to je něco, co se skutečně děje jen během bohoslužeb a je obzvlášť spojeno se zpěvem. Doufám, že jsem ukázal nový způsob, jak chápat uctívání, který je z hlediska Písma perfektně platný.

To stejné platí o “vyučování” – slovo, které Bible používá na instrukci křesťanů v záležitostech víry. Přístup k vyučování, který církve všeobecně přijaly, není ten jediný přístup, který se pasuje do Písma! Zjistil jsem, že věřící v biblických zápisech byli instruováni vždycky jedním ze dvou způsobů. Oba způsoby byly stejně důležité – avšak byly příležitosti, při kterých ten první způsob byl vhodný k použití, a jiné příležitosti, kdy byl vhodnější zase ten způsob druhý. Věnuji celou tuto kapitolu popisu obou způsobů tak, jak je v Písmu nacházíme, protože věřím, že v církevních kruzích byl jeden způsob příliš zdůrazněn na úkor toho druhého. A dále navrhnu, že lidé mimo struktury prostě obnovují rovnováhu.

* * * * * * * * * * * *

Ten první způsob vyučování, který v Bibli nalézáme, bych nazval PŘEDNÁŠKOVÉ VYUČOVÁNÍ; pak je tam ale také to, co se dá nazvat VYUČOVÁNÍ POZNÁMKAMI V PRŮBĚHU ŽIVOTA. Podívejme se na každý z nich zvlášť…

“Přednáškovým vyučováním” míním jakýkoliv druh projevu jednoho mluvčího v jednom kuse, téměř vždycky bez přerušení; něco, co bychom dnes nazvali “kázání”, nebo “oslovení”, nebo dokonce i “projev” či “slovo” atd.

“Přednáškové vyučování” má pro věřící čestné místo v celém Písmu. Deuteronomium 5. kapitola začíná něco jako: “Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim…”. Od tohoto bodu až na konec 30. kapitole se zdá, že celý text je jedna dlouhá přednáška či kázání. Začíná vydáním Desatera přikázání a zbytek doplňuje podrobnosti, které z Desatera vyplývají.

Jiná pověstná přednáška proběhla, když se vyhnanci vrátili do Jeruzaléma v době vladaře Nehemiáše a kněze Ezdráše. Vyrostlo celé pokolení, které bylo dost nevědomé Mojžíšových zákonů. A tak: “Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou… Ezdráš tedy přinesl Zákon před shromáždění… Četl z něho… od svítání až do poledne… Levité (bylo jich třináct) vysvětlovali lidu Zákon…Četli z knihy Božího Zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli” (Nehemiáš 8:1-3, 7-8). To určitě bylo “přednáškové vyučování”.

O Ježíšovi je někdy hlásáno, že učil přednáškovým způsobem. Janovo evangelium 15. a 16. kapitola se zdají být nepřerušovanou, plynulou řečí; a každý samozřejmě dobře zná “Kázání na hoře”. V Bibli je také to, co se dá nazvat “Kázání z lodě”, když Ježíš mluvil z “kazatelny” na lodi, něco málo od břehu (Lukáš 5:3) – i když nemáme žádný záznam o tom, co bylo při té příležitosti řečeno.

Apoštolové v rané církvi určitě dělali veřejnosti dlouhá “kázání” na veřejných prostranstvích. Ta kázání obyčejně následovala po nějaké neobvyklé události nebo zázraku. Začala jako poznámky na to, co se stalo, protože tam už byli hotoví posluchači pátrající po vysvětlení. Ta kázání měla obyčejně za následek to, že někteří z posluchačů se stali věřícími. Taková kázání se ale moc nevztahují na instrukci těch, kteří už jsou věřícími, ale o tom v této kapitole mluvíme.

“Přednáškový způsob” byl nicméně užíván také na vyučování těch, co už byli křesťany. Ve Skutcích 20:18-35 Pavel promlouvá ke křesťanským předákům v Efezu v krátkém oslovení – což je samo o sobě “přednáškou”. Během tohoto oslovení (verš 20) se zmiňuje, jak věřící učil veřejně “ve shromáždění” – což dává dojem, že se dělo něco jako kázání.

Před tím je v téže kapitole celonoční kázání, které Pavel pronesl křesťanské skupině ve starodávném městě Tróji: “Pavel promluvil ke shromáždění. A protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci… Pavel mluvil a mluvil… dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel” (Skutky 20:7,9,11). My bychom pravděpodobně tolik “přednáškového vyučování” nesnesli. No nicméně nám to připomíná, že přednáškové vyučování bylo součástí života novozákonní církve.

* * * * * * * * * * * *

Avšak právě tak důležitý, jak v Novém, tak ve Starém Zákoně, právě tak výrazný způsob instrukce věřících je, co jsem už nazval “vyučování poznámkami v průběhu života”. Dovolte, abych to ilustroval z Písma. Mojžíš stěží začal své “Kázání Desatera”, a už vysvětloval, jak by ta důležitá vodítka měla být učena v budoucnu: “A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat, nebo vstávat” (Deuteronomium 6:6-7, opakuje se v kapitole 11:19). To jsou určitě “poznámky v průběhu života”!

Osobně si nemyslím, že tento klíčový verš se vztahuje výlučně na děti. Je to návrh metody na vštípení Božích požadavků dětem a na udržování Jeho přikázání v srdcích dospělých. Určitě, pokud se týká dětí v Božích rodinách, existuje další svědectví o používání této metody ve starozákonních dobách. Mojžíš pokračuje a říká, že děti budou mít “duchovní” otázky, na které mají rodiče odpovídat ze svých vlastních zkušeností (Deuteronomium 6:20-25). Kniha Přísloví dává jasný dojem, že tehdejší mladý Žid obdržel instrukce ne přednáškou kněze nebo levity, ale z poznámek svého otce a matky! Verše jako “Když jsem byl jako syn u svého otce… on mě vyučoval” (Přísloví 4:3-4), nebo “Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj” (Přísloví 1:8) shrnují celý mravní základ té knihy.

Před vydáním Desatera Přikázání nenacházíme žádné svědectví o tom prvním způsobu vyučování, který jsme uvážili (“přednáškový”). A tak podle mne je docela férové navrhnout, že ti nejranější “hrdinové víry”, jako Noe, Abrahám, Josef a mladý Mojžíš, pravděpodobně obdrželi svá chápání duchovní pravdy tím druhým způsobem – “poznámkovým” způsobem. Byli téměř jistě vyučováni svými rodiči a staršími uvnitř věřící obce, tak jak situace povstávaly.

Když přejdeme ze zvyků Židů na zvyky prvních křesťanů, nacházíme, že Skutky apoštolů se zmiňují o “vyučování poznámkami” právě tak, jako o “přednáškovém vyučování”. Tady je několik příkladů (mohl bych o tom napsat daleko víc):

Když se Petr po jedné ze svých cest vrátil do Jeruzaléma, někteří místní křesťané mu vyčítali za chybu to, že “jedl s pohany”. A tak Petr jednoduše vylíčil své zážitky, a hlavně Boží nadpřirozený zásah do té záležitosti, a výsledkem toho se celá církev dověděla, že rozdíly mezi Židy a pohany byly zbořeny (Skutky 11:1-18). Nebylo to kázání, ani přednáška: byla to jednoduše záležitost poznámek vyslovených k situaci jak povstávala.

Ve Skutcích 18:24-25 vidíme, jak Apollo vyučoval ve formě kázání v synagoze. (To bylo v počáteční době, předtím, než křesťané přestali působit prostřednictvím synagog.) Avšak hned v následujícím verši ho nacházíme v docela jiné vyučovací situaci. Tentokrát je částí trojice v domě ženatého páru; a tentokrát je to ve skutečnosti on, kdo přijímá instrukce! Nebylo do toho zapojeno žádné kázání – pouze rozhovor, který byl podnícen událostmi, které se udály o něco dříve během dne. Ale ten rozhovor byl vyučování.
Ve Skutcích 19:1-7 Pavel narazil na tucet “učedníků” a měl silný dojem, že nezažili Ducha svatého, kterého u nich při svém příchodu očekával. Prostřednictvím otázek, které jim kladl, a jejich odpovědí, se dostal na kořen problému a ukázal jim cestu vpřed, na kterou radostně reagovali. Není tu žádné svědectví “kazatelského přístupu”. Opět tu proběhlo “vyučování poznámkami v průběhu života”.

V epištolách jsou různé zmínky o tom, jak každý učí každého druhého. V těchto případech je vysoce nepravděpodobné, že “vyučování” by se rovnalo “kázání”! Zdá se daleko reálnější, že lidé se navzájem poučovali v průběhu rozhovoru. “Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte (Kolosenským 3:16). To určitě navrhuje, že věřící by měli čerpat ze svých znalostí Kristova učení tak, aby se navzájem vzdělávali v křesťanských způsobech – není v tom ale žádný náznak o tom, že by měli své spoluvěřící oslovovat ve formě kázání! Podobně, když pisatel Židům píše obecným čtenářům: “Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli” (Židům 5:12); těžko tím míní, že všichni křesťané by měli být časem schopni kázat!
Avšak ten ze všech nejvýmluvnější bod Nového Zákona je, že Ježíš vyučoval hlavně způsobem “poznámek v průběhu života”. I když, tak jak jsem už uvedl, občasné “kázání” je ohlášeno, hodně velká část zápisu evangelií se skládá z příhod, podobenství a rozhovorů, během nichž Ježíš podal vysvětlení nebo instrukce. Sami si prohledejte Matouše, Marka, Lukáše a Jana, stránku po stránce a zjistíte, že je tam daleko, daleko víc “poznamenávání” než “kázání” či “přednášek”.

* * * * * * * * * * * *
PODLE MÉ ZKUŠENOSTI SE “NESTRUKTUROVANÉ CÍRKVE” VĚNUJÍ BIBLICKÉMU “VYUČOVÁNÍ POZNÁMKAMI V PRŮBĚHU ŽIVOTA” – ZPŮSOBU JEŽÍŠEM NEJČASTĚJI POUŽÍVANÝM – ANIŽ BY ZANEDBÁVALY DÁVAT MÍSTO “PŘEDNÁŠKOVÉMU VYUČOVÁNÍ” TAK, JAK JE MU DÁNO MÍSTO V BIBLI.

Toto tvrzení ale rozeberu v příští kapitole.

KAPITOLA 9.

PRAKTIČNOST VYUČOVÁNÍ – TEHDY A DNES

Zdá se mi, že tato “volná sdružení” křesťanů – domy ze živých kamenů – používají “vyučování poznámkami v průběhu života” docela účinně.

Jednou z věcí, které na mne mezi věřícími mimo struktury učinily největší dojem, je křesťanská výchova svých dětí. Samozřejmě musím přiznat, že mé pozorování je založeno jen na omezeném počtu rodin. (Celá “nestrukturovaná církev” je zatím jen malá.) Avšak jen těch málo příkladů mi ukazuje, jaké jsou možnosti. Zdá se, že děti, jejichž rodiče byli mimo struktury po šest a více let, jsou právě tak plni křesťanského vědomí a právě tak dobře instruovaní jako děti, které prošly “normálním” systémem. Kromě toho, rodiče v institučních církvích mohou být v pokušení, aby toho hodně nechali na “nedělní či sobotní škole”, na různých kroužcích omladiny, nebo dokonce i na přítomnosti dětí na převážně dospělé nedělní bohoslužbě či shromáždění. Avšak rodiče ve volných sdruženích vědí, že křesťanská výchova je definitivně jejich odpovědností! Viděl jsem toho dost, aby mne to přesvědčilo, že vyučování poznámkami v průběhu života má velký potenciál na vyučování dětí uvnitř křesťanských rodin. (Pokud se dohadujete o “pronikání” mezi děti, které nepocházejí z křesťanských rodin, píši o tom později.)

Měl jsem také možnost nahlédnout do toho, jak se “poznámkový způsob ” vztahuje k vyučování jednotlivých nových věřících. Viděl jsem skutečný pokrok i tam, kde nebyla kázání ani týdenní schůzky s vychovatelskými proslovy. Pochopitelně někdo se vždycky musí takovému vztahu s jednotlivcem oddat, někdo musí být ochoten dělat z nového věřícího “učedníka”. Z toho je mi jasné, že “nového věřícího” lze velmi dobře vyučovat způsobem “poznámek v průběhu života”.

Pokud se týká věřících, kteří jsou už dobře obeznámeni se základy víry, vyučování způsobem “poznámek” se mi zdá velmi účinné. A to proto, že takové VYUČOVÁNÍ “PASUJE”. Poznámková instrukce je “šitá na míru”! Jedná s vlastními situacemi dotyčných lidí; s aktuálními otázkami, které kladou a s vlastními mezerami v jejich chápání Boha a jeho způsobů. Je zaměřeno na jmenovité záležitosti v lidských životech. V “domech ze živých kamenů” se lidé navzájem vyučují tam, kde je to zapotřebí, buď proto, že někdo se svěřil ostatním s oblastí své potřeby, nebo že oni sami cítili příležitost k vyslovení něčeho užitečného.

Doufám, že se jasně vyjadřuji. Vracím se zpátky do situace, o které jsem se zmínil v první kapitole, kde ti učitelé na střední škole, kteří byli oddaní křesťané, si byli navzájem tolik nápomocni – včetně aplikace Božího slova tam, kde bylo zapotřebí. Přesně ten stejný druh vyučování nacházím ve “volných sdruženích”, jimž byly moje školní zkušenosti podobenstvím. Nepotřebují ani “shromáždění” – i když většina místních věřících se může občas sejít dohromady. Jak se ale tento druh neoficiálního vyučování vyskytoval na takových místech jako ve sborovně, nebo na školních chodbách, nebo při nahodilé večerní společnosti, tak se může v širším měřítku vyskytovat při nahodilých setkáních na ulici, nebo v obchodním domě, nebo na pracovišti; nebo při domácí návštěvě; telefonem nebo dopisem. (Ty poslední dva jsou obzvlášť důležité pro mimostrukturované křesťany, kteří bydlí rozptýleni ve venkovských oblastech.) Ať už je kontakt jakýkoliv, zdá se, že poskytuje náležité vyučování.

Samozřejmě, že někdy se nějaký křesťan sdělil s něčím co objevil, aniž by se to vztahovalo k určité situaci – s objevem, který se mu zdál jako “drahokam pravdy”; s něčím, čeho si všiml během osobní četby Bible nebo nějakým jiným způsobem. I když takové sdílení nebylo zaměřeno na žádnou jmenovitou osobu ani situaci, bylo živé, protože vytrysklo z nadšené reakce tohoto křesťana na to, na co přišel. Nemusel se s tím sdílet, ale učinil tak proto, že tím byl zasažen. Pravda je pravda – ale ta pravda může být buď “suchá” nebo “občerstvující”.

Během všech těch let jsem slyšel nějaká ta velkolepá kázání a projevy, ale někdy jsou kázání a projevy suché, protože něco musí být při té příležitosti řečeno. Je 11.45 v neděli dopoledne a každý to očekává – nemusí to ale popisovat skutečné situace, ani plynout z čerstvého objevu řečníka. Jsem přesvědčen, že všechny druhy církví, od denominací s kořeny hluboko v historii, do nejnovějších charismatických společenství, kladou příliš velký důraz na kázání, oslovení a projevy (na vše, co jsem nazval “přednáškové vyučování”). Mnoho z těch, které znám “mimo struktury”, jsou vyspělí a “učenliví” křesťané, kteří shledávají Biblí vážený způsob vyučování “poznámkami v průběhu života” vskutku velmi občerstvující.

* * * * * * * * * * * *

Na tomto místě byste se mě možná chtěli zeptat: “Jak tedy dosáhnete správné rovnováhy? Pokud ‘normální’ církve zašly příliš daleko s důrazem na kázání, nezachází ta nová ‘volná sdružení’ do opačné krajnosti a nevyhazují ‘přednáškové vyučování’ úplně z okna ven – i když říkáte, že také to vyučování má v Písmu vážené místo?” Jako odpověď na tuto otázku bych vás požádal, abyste se podívali do Bible a zjistili, kdy je přednáškové vyučování používáno. PODLE ZÁZNAMU PÍSMA, PŘEDNÁŠKOVÉ VYUČOVÁNÍ SE POUŽÍVÁ TEHDY, KDYŽ JE ZAPOTŘEBÍ PŘEDAT VĚTŠÍ MNOŽSTVÍ MATERIÁLU VELKÉ SKUPINĚ LIDÍ. Například, když máme najednou velké množství nových křesťanů, kteří nevědí vůbec nic a potřebují dobré základy, nebo když máme větší skupinu křesťanů, kteří už sice mají hlavní základy, ale kterým je zapotřebí sdělit něco nového. Podívejme se nejprve na několik příkladů z knihy Skutků.

Skutky 11:19-21 například vysvětlují, že “velké množství” pohanů ve městě Antiochie se obrátilo k Pánu. Najednou tu byl velký zástup lidí, všichni na stejné úrovni – naprosto nevědomí křesťané, kteří neznali ani Starý Zákon! Barnabáš byl vyslán, aby tu situaci zhodnotil a on považoval za vhodné do toho zapojit Pavla (tehdy ještě používal svého bývalého jména “Saul”); “Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí” (verš 26, ale čtěte od 22 verše). To definitivně zní jako “přednáškové vyučování” (kázání, projevy) – a zdá se, že to byl normální způsob jednání s nově obrácenými na víru, když jich bylo příliš mnoho na vyučování každého jednotlivce zvlášť.

Pavel a Barnabáš během jejich jednoročního pobytu zřejmě dali věřícím v Antiochii dobré základy. Potom se vydali na celkem rozsáhlé cesty, popsané ve 13. a 14. kapitole Skutků. Když navštívili Antiochii podruhé, zjistili, že povstal nový problém: Museli všichni tito bývalí pohané, kteří se staly křesťany, projít židovským rituálem obřízky? Hodně místních křesťanů se touto záležitostí trápilo a bylo jasné, že celá ta skupina potřebovala být vyučována ohledně toho jak – nebo zda vůbec – se tento starý židovský obřad hodil do jejich situace. Po poradě s jinými apoštoly a staršími v Jeruzalémě, Pavel a Barnabáš (doprovázeni Sílasem a jedním dalším předákem) pořádali novou “přednášku”, ke které shromáždili všechny věřící. Můžete o tom všem číst ve Skutcích 15, obzvlášť ve verších 30-35. To byl případ nové “přednášky” na předání nového poznání.

Velmi podobná byla ve Starém Zákoně Mojžíšova “přednáška”, či kázání, na úpatí hory Sinaj (která zabírá většinu knihy Deuteronomium). Posluchači, navzdory všem jejich chybám, byli už Božím lidem. Nebyli “nově obráceni na víru”. Avšak Bůh jim v té dotyčné době chtěl předat něco nového. Protože se ukázalo, že si nevedli dobře v jejich osobním vztahu s Ním, Hospodin chtěl, aby Jeho lid měl, alespoň na určité období, neomylná vodítka Zákona. Také to byl případ “nové přednášky nového formátu”, s ohromným davem lidí, všichni začátečníci. Mimochodem: Ke konci tohoto kázání Mojžíš jinými slovy řekl: “Musíme to opět pořádat někdy jindy”. Ten návrh ale nebyl pořádat to opět za sedm dní, tak jak to je v současných církvích – ale pořádat to opět za sedm let! (Deut. 31:9-13).

Jiný starozákonní příklad “přednáškového vyučování” lze najít v 2. Paralipomenon kapitola 17. Bezbožný král Aza kraloval po čtyřicet let. Během té doby judský národ vešel do vážného duchovního úpadku. Potom se na scénu dostaví Azův syn Jozafat, který “chodil po cestách, jimiž chodil dříve jeho otec David”. “Ve třetím roce svého kralování vyslal své správce… aby učili v judských městech. S nimi byli určití levijci… Ti učili v Judsku. Měli s sebou Knihu Zákona Hospodinova, obcházeli všechna judská města a vyučovali lid” (2. Paralipomenon 17:7-9). Opět tu máme případ, kde se nejedná o nezasvěcence do víry – ale o lidi, kteří strašně moc potřebovali obnovný kurz. A jelikož tam bylo hodně věřících na stejné úrovni, “přednáškové vyučování” byla vhodná forma tohoto kurzu.

Tento způsob vyučování ale netrval věčně. Jakmile lidé opět obnovili své základy, ti “potulní učitelé” či “starozákonní apoštolové” odešli a nemáme žádné svědectví o žádném dalším přednáškovém vyučování v okresu, který opustili. Na druhé straně, tak jak jsme viděli, “vyučování poznámkami v průběhu života” byl skutečný rys starozákonního života, a pravděpodobně následovalo jejich návštěvu.

Přesně ten stejný vzorek vidíme v Novém Zákoně. Apoštolové (“potulní učitelé Nového Zákona) podali svá kázání či proslovy (rozdílné od jejich “evangelických” kázání) buď skupinám nových věřících, nebo skupinám už věřících, kteří všichni potřebovali instrukce v nové oblasti. Potom odešli a svěřili další vyučování samotným věřícím a jejich předákům (víc o “starších” a “pastýřích-učitelích” v pozdější kapitole). Kromě “potulných učitelů” či apoštolů tam ale není žádná zmínka o přednáškovém vyučování prováděném někým jiným. Na druhé straně, tak jak jsme už viděli, o “poznámkovém učení” nacházíme v pokračující novozákonní církvi hojné zmínky.

* * * * * * * * * * * *

To, co jsem popisoval je, jak se věci mají mezi věřícími mimo struktury! Tím, že se neúčastní pravidelných kázání a projevů vždy neznamená, že taková kázání jsou nesprávná. Chtějí jen poukázat na to, že jejich časté používání je Zvyk, který se vyvinul, ale není to Příkaz Písma. Příkaz je být učenlivý a pokračovat v učení – a to je to, co ti “mimo” věřící dělají.

Většina jich má dobré základy a jsou do jisté míry duchovně vyspělí. A tak “vyučování poznámkami v průběhu života” od svých spolu-věřících a těch, kdo se vynořují jako předáci, je normální a vhodný způsob vyučování. Jsou mezi nimi určití “potulní učitelé”, kteří, tak jak Pavel ve Skutcích 20:20, učí “veřejně i po domech” – veřejně, když je potřeba předat všem nějaký nový pojem, ale zároveň vyučujíce věřící v jejich domech, aby bylo poskytnuto také “vyučování šité na míru”. O “nové věřící” se lze postarat vyučováním každého zvlášť. Když se ale vyskytne velké množství “nových žáků”, najednou tito nestrukturovaní křesťané nemají žádná pravidla, která by zakazovala přednášky a veřejná oslovení!

CELKEM VZATO, VYUČOVÁNÍ “MIMO STRUKTURY”, SE MI ZDÁ, DRŽÍ KROK SE ZPŮSOBEM POUŽÍVANÝM V BIBLI.
KAPITOLA 10.

ÚKOL, KTERÝ NÁSLEDUJE VYUČOVÁNÍ

V každodenním životě lidé očekávají, že po vzdělání bude následovat zaměstnání. V určitém smyslu byste se samozřejmě měli vzdělávat během celého života; avšak INTENZIVNÍ vzdělání by mělo proběhnou v raných stupních. Čas od času se mohou vyskytnout obnovné kurzy – které ale probíhají hlavně “během služby” na doplnění tak, jak potřeby vyvstávají. Zpočátku se soustřeďujete na přijímání instrukcí, avšak potom se soustředíte na úkoly, které před vás denně přicházejí (i když vždycky zůstanete otevřeni dalšímu vyučování).

Zdá se, že takovýmto způsobem působili původní apoštolové. Zajistili, aby se jejich novým věřícím dostalo intenzivních instrukcí na začátku jejich křesťanských životů. Potom ale sami apoštolové odešli na jiná místa a očekávali, že věřící SE BUDOU ZABÝVAT ÚKOLY, KTERÝCH SE MĚLI JAKO KŘESŤANÉ CHOPIT. Nechť nám zvláště Pavel a Petr podrobně vysvětlí, co za takové úkoly považovali:

“Jsme přece… v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky” (Efezským 2:10).
“Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti” (1Petrův 4:10). “Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, k jeho růstu” (Římanům 15:2). Z těchto veršů se dá shrnout několik klíčových frází na vyjádření úkolu, které by měli křesťané vykonávat: konat dobré skutky; sloužit druhým… bližním… různými způsoby. Jinými slovy, tím úkolem je žehnat (tj. být k prospěchu) jiným lidem každým způsobem, jakým potřebují požehnání – tělesně, prakticky, společensky, mentálně, duchovně – právě to, co sám Ježíš vykonával během svého života a co učil jiné, aby činili.

“Učení apoštolů” kladlo na tento Ježíšův odkaz dost důrazu, hlavně Petrovo nabádání, abychom se sdíleli s Boží milostí po všech stránkách tak, jak je zapotřebí. Pavel s tím souhlasí: “Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků” (Kolosenským 1:10). “Kdo se od těch falešných nauk očistí, bude nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře, připraveným ke každému dobrému dílu” (2Timoteovi 2:21). “Známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle” (1Timoteovi 5:10). Oba, jak Petr tak Pavel, připomínají věřícím, že dobré skutky mají “duchovní” dimenzi: “Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte” (1Petrův 3:15). “… Sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života” (Filipenským 2:15,16).

Tak, jak pokračujeme dále od Petra a Pavla, nezapomeňte na Jakubovu klíčovou frázi: “Víra bez skutků je mrtvá” (Jakubův 2:26 – viz také verše 14, 17 a 20 téže kapitole). Vzpomeňte si také, proč nás pisatel Židům vyzval, abychom se občas scházeli: “Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům” (Židům 10:24).

Pavel zdůrazňuje, že hlavním účelem VYUČOVÁNÍ a v určitém smyslu vlastního Písma, je příprava věřících k ÚKOLU BÝT POŽEHNÁNÍM DRUHÝM: “Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu” (2Timoteovi 3:16,17). Na jiném místě Pavel řekl, tak jak Ježíš před ním: “Vždyť celý Zákon je shrnut v jednom slově:’Milovati budeš bližního svého jako sebe samého” (Galatským 5:14).

Rozhodně jsem nevyčerpal písemné pasáže, které se na toto dotyčné téma vztahují. Doufám ale, že bylo dostatečně řečeno na ukázku, že apoštolové brali ÚKOL, KTERÝ NÁSLEDUJE VYUČOVÁNÍ, velmi vážně.

* * * * * * * * * * * *

Tento úkol “požehnání jiným” byl v novozákonní církvi velmi zřídka organizován, a velmi zřídka v něm bylo zapojeno velké množství lidí pracujících dohromady na nějakém projektu. Vyučování uvedené do praxe je v Písmu prováděno většinou jednotlivci nebo páry tak, jak příležitosti nebo situace potřeb povstávaly. Čtěte Skutky a najdete jeden zápis za druhým o spontánní činnosti jednotlivců nebo párů: Petr a Jan (kap. 3), Barnabáš a mnoho jiných jednotlivců (kap. 4), Gamaliel (kap. 5), Štěpán (kap.6,7), Filip (kap. 8), Ananiáš (kap. 9), opět Petr (kap. 10-12), Barnabáš a Pavel (kap. 13)… a tak to pokračuje. Všimli jste si, že lidé do toho zapojení jsou obojí jak apoštolové, tak “obyčejní křesťané”. Když si Skutky přečtete, všimnete si také, že kromě velmi, velmi mála výjimek, nic z té činnosti nebylo organizováno ani jednotlivě, ani “kolektivně”.

Samozřejmě se vyskytovaly ojedinělé příležitosti v historii novozákonní církve, do kterých byla zapojena organizace na lidské úrovni. Jedna z nich se objevuje ve Skutcích 6 (1-7), kde bylo vybráno sedm mužů, aby přebralo zodpovědnost za denní distribuci jídla potřebným vdovám. (V té době se církev v Jeruzalémě rozrostla na přinejmenším 5000 lidí – viz Skutky 4:4 – no navzdory velikosti církve toto je ten jediný kousek organizování, o kterém v ní slyšíme!) Jiným příkladem je Pavlovo organizování místních církví jihovýchodní Evropy na sbírku příspěvků chudobou postižených Jeruzalémských křesťanů (1 Korintským 16:1-4 a Římanům 15:25-27 o tom vyprávějí).

Avšak všeobecně řečeno, máme jen velmi málo svědectví o nějakém organizování zapojeném do vykonávání “toho úkolu”. Obyčejně to bylo na jednotlivcích, aby si všímali příležitostí, nebo Duch svatý pobízel, jaké ty potřeby jsou. Možná máme tendenci považovat ty jednotlivé snahy za nespolehlivé ležérní záležitosti, avšak vypadá to, že Duch svatý snahy každého z těch jednotlivců velmi účinně koordinoval!

Faktem je, že i bez přílišného organizování a s minimálním počtem projektů a plánů, raní křesťané měli velký úspěch v požehnání jiným. Mnoho lidí bylo obráceno na víru; mnoho jich bylo tělesně uzdraveno a vysvobozeno z útisku; a byly zaopatřeny praktické potřeby – v některých případech tak dobře, že to křesťanům získalo respekt od veřejnosti. (např. “rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval… a byli všemu lidu milí” – Skutky 2:45,47).

* * * * * * * * * * * *

Dovolte, abych shrnul, co bylo v této kapitole dosud řečeno. Pokud první křesťané poslouchali “učení apoštolů”, přesně věděli, jaký byl jejich účel v životě; tak jak každý den svítal, měli jasnou představu o podstatě svých životů. Být jiným lidem požehnáním pro zásluhy Ježíšovy. (I dnes by křesťané stále ještě měli mít tuto jasnou každodenní představu.) Rané církvi bylo dáno na srozuměnou, že to mají vykonávat široce rozmanitými způsoby, sahajícími od praktické péče o praktické potřeby až k tomu, aby byli “rybáři lidí”, pomáhajícími druhým vejít do Království.

Neexistuje žádné svědectví o tom, že by měli nějaké potíže s otázkou, jak to vykonávat. Vypadá to, že se spoléhali na Ducha svatého, aby jim dal příležitosti, či “průlivy služby” mezi lidmi, se kterými se docela přirozeně setkávali. Jen opravdu velmi zřídka ve skutečnosti sami pro sebe nějaké “průlivy služby” organizovali (i když někteří cestovali od jednoho místa k druhému, aby si našli nové příležitosti). Jednoduše se oddali žít pro druhé v jejich sousedství, na pracovišti, doma, při rekreaci, ve společnosti, kdekoliv. To byla pro ně “křesťanská cesta” a “pronikání do společnosti”. Je tam jen velmi málo známky ať už “pravidelných shromáždění” nebo “zvlášť organizovaných událostí” – vskutku čehokoliv, co by se podobalo církevním programům dnešní doby. Byla to služba v průběhu každodenního života, a určitě byla v těch dobách velmi účinná.

UPŘÍMNĚ VĚŘÍM, ŽE TI, KDO OPUSTILI “STRUKTURY”, SE SNAŽÍ DOSTAT ZPÁTKY DO TOHO ÚKOLU – TOHO JEDNODUCHÉHO, NO PŘESTO BIBLICKÉHO STYLU SLUŽBY.

Je to v současné době reálné? Je vůbec nějaká naděje, že jejich způsoby by byly účinné i dnes? Nemá se nikdy vůbec nic organizovat? To jsou otázky, se kterými se budeme zabývat v příštích dvou kapitolách…
KAPITOLA 11.

ZNAMENÁ “NEOFICIÁLNÍ” = NEÚČINNÁ?

Hned na začátku musím připustit, že styl křesťanské služby adoptovaný těmi, jejichž jediná církev je “dům ze živých kamenů”, není zdaleka tak “ohlašovaný” jako jsou obvyklé církevní akce – určitě ne z krátkodobého hlediska. Prostý vztah k lidem a být jim k dispozici (i když to zabírá hodně času a má to cenný potenciál) neposkytuje moc materiálu na podávání zpráv jiným křesťanům – pokud do toho není náhodou zapojena nějaká konkrétní aktivita.

Můžete například věnovat hodně času Honzovi Černému, nebo celé rodině Černých – času, který se jim možná po dlouhé době ukáže prospěšným v mnoha oblastech života; nebo může dokonce vést k přivedení někoho na víru v Krista. Pokud se ale nezapojíte do nějaké pravidelné aktivity s touto rodinou (nemyslím náhodné akce), vaše trpělivá, týdny a měsíce trvající “křesťanská služba”, může klidně vypadat nudně! I kdybyste byli během roku v nějakém tom styku s mnoha lidmi, stále by to nevytvořilo nápaditý materiál pro “výroční církevní zpravodaj” – kromě případů, kdy všecky kousky skládačky vlivů na život nějakého člověka zapadnou do sebe, nebo kdy Bůh zasáhne nadpřirozeným způsobem. Faktem je, že když chcete, aby vaši spolukřesťané měli pocit, že pro Pána děláte něco důležitého, je určitě lehčí podávat zprávy o schůzích, misiích, plánovaných rokováních a o projektech.

Nepřehlédněte však, že ultra-neformální způsoby “pronikání do společnosti” se ukázaly velmi účinnými dokonce i ve 21. století – právě tak, jak se ukázaly v prvním století.

Jednou z nejúžasnějších knih, které jsem v posledních letech četl, je “Bručko” – autobiografie Američana Bruce Olsona. Věřím, že je velmi důležitá pro to, co se snažím říct. V mládí se Olson odebral jako misionář do Kolumbie. Okolnosti ho oddělily od ostatních misionářů, ke kterým se měl připojit a ocitl se sám hluboko v džungli, žijíce mezi Motilonci – vražedném kmenu lidu doby kamenné. Tradiční misionářské metody se ukázaly naprosto k ničemu a po léta se musel spokojit jen s tím, že byl prostě přispívajícím členem obce. Vykonával tu stejnou nutnou práci jako každý jiný, ale zároveň se snažil zavést lepší zemědělské metody a zdravější způsoby vykonávání různých úkolů, aniž by jakýmkoliv způsobem ničil jejich kulturu. Život byl velmi drsný a jen těžko si člověk může představit, jak by to mohl vydržet, kdyby ho Bůh nadpřirozeně neuzdravoval a neposilňoval.

Roky plynuly. Občas, během každodenních rozhovorů, měl “Bručko” (tj. Bruce – tak jak to vyslovovali indiáni) příležitost k vysvětlení něčeho z toho, čemu věřil – ale nikdo nereagoval na to, co o Kristu řekl. Jednoho dne Bobarishora, jeho nejbližší přítel z členů kmene, mu po jednom z rozhovorů o těch nejhlubších záležitostech života, řekl, že “navázal šňůry svého hamaku na Ježíše”. Tak jak mluvili dále bylo jasné, že indián se opravdu obrátil na Pána. Bručko byl velmi vzrušen. “Chtěl jsem, aby svolal všechny ostatní dohromady a řekl jim o Ježíšovi… On by to mohl učinit mnohem účinněji než já… Chtěl jsem, aby tomu tak učinil způsobem, kterým by se to dělalo v Severní Americe… Chtěl jsem ho vtěsnat do formy”.

Avšak Bobarishora (Bruce mu dal přezdívku Bobby) s ničím takovým nechtěl nic mít! Nemohl vytvořit něco, co by zbytek obce rozeznal jako umělé. Během rozhovoru přiznal, že se stal křesťanem, ale nechtěl pořádat žádné schůzky, ani pořádat nic veřejně. Čas plynul. “Bobby” se oženil a stal se jedním z vážených mladších vůdců mezi členy kmenu. Jednoho dne ho starší náčelník pozval, aby hrál roli v tradiční “Slavnosti šípu”, což znamenalo zpívat přede všemi baladu. Bručko píše: “Bobbyho balada byla o tom, jak Motilonové byli oklamáni a zabloudili z Boží stezky. Potom začal zpívat o Ježíšovi… Každý zmlknul, aby mohl naslouchat. Píseň se protáhla na deset hodin (!!!)… Ten večer se přes celý lid přehnala duchovní revoluce. Nikdo tu novinu o Ježíšovi nezamítl. Každý ho chtěl…. Nastal ohromný jásot. Bůh promluvil… Promluvil prostřednictvím Motilonské kultury”. Pak následoval velký pokrok – takový pokrok, že Spojené Národy několikrát požádaly Bruce Olsena , aby vysvětlil, jak se mu podařilo zavést užitečné metody hygieny a zemědělství, a křesťanství, do primitivní kultury, aniž by to tu kulturu vyhladilo nebo ji to obrátilo do bledého odlesku Spojených Států! SPATŘIL OVOCE SVÉ “NEOFICIÁLNÍ” NÁMAHY – ALE AŽ PO DLOUHÉ DOBĚ.

Vím, že toto je vynikající a výjimečná zkušenost, avšak princip v jejím pozadí je princip, který jsem se snažil vysvětlit. Pokud máte jako křesťané touhu v srdci být požehnáním jiným lidem a jste otevření k příležitostem a potřebám kolem vás, Bůh bude vaše skutky koordinovat s příspěvky jiných lidí a způsobí mnoho požehnání v době, kterou On určí. Nebude potřeba vynalézat umělé “průlivy” na cestě k jiným lidem – pro evangelizaci, nebo pro jakoukoliv jinou formu křesťanské služby.

Jak jsem už několikrát řekl, to byly zkušenosti prvotních křesťanů. To byly zkušenosti také čínské církve ve 20. století. Podle zpráv z mnoha zdrojů, nezávisle na sobě, počet aktivních křesťanů v Číně rostl závratnou rychlostí v letech, kdy nebyla dovolena žádná církevní činnost! (Mimochodem, je zajímavé, že slavný křesťanský autor Watchaman Nee se stal v pozdních třicátých letech dvacátého století zastáncem “nestrukturovaných církví”.)

Samozřejmě můžete podotknout, že všechny ty situace byly odlišné od “západní” společnosti dnešní doby. V situacích, o kterých jsem mluvil, byla církevní činnost buď nevhodná, a nebo úplně zakázaná. Možná cítíte, že kde je církevní činnost povolená a ukazuje nějaké známky úspěchu, měli bychom se do ni zapojit z celého srdce. To je férové pod podmínkou, že nezamítnete křesťany “mimo struktury” jako neúčinné nebo kacířské. Ve skutečnosti takoví křesťané pokračují ve velmi definitivní biblické tradici ohledně toho, jak se chápou “Úkolu” starat se o druhé.

Opět je to otázka “Zvyku a Příkazu”. Příkaz je milovat a sloužit jiným v každé oblasti lidských potřeb. Nevidím žádnou nutnost kritizovat to, jak vy ten příkaz plníte s používáním církevních aktivit a organizací – vašeho Zvyku služby. Stejně tak myslím, že by bylo pro vás nemístné, abyste kritizovali způsob služby těch z nás, kteří jsme se “stali neorganizovanými”. My jsme si položili otázku, kterou by si měli položit všichni křesťané ohledně toho, co dělají: “Je to ve shodě s Písmem?” Věříme, že naší odpovědí je velmi definitivní “Ano”. Položili jsme si jinou otázku (i když touto otázkou se vlastně nemusíte ptát, pokud jste si jisti, že vás Bůh k něčemu povolal): “Máme nějaké svědectví o tom, že naše metody mají nějakou šanci k úspěchu?” Odpovědí je opět hlasité “Ano”…

“Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti”, a na tuto službu nepotřebujete nadřízeného, nebo povolení někoho jiného…. (1Petrův 4:10). To je křesťanská služba a KŘESŤANSKÁ SLUŽBA JE ŽIVÁ A DOBŘE PROSPÍVÁ MEZI TĚMI, KDO JSOU MIMO STRUKTURY V “DOMECH ZE ŽIVÝCH KAMENŮ”.
KAPITOLA 12.

ORGANIZACE TAM, KAM PATŘÍ

Navrhuji, aby neorganizovaní křesťané neměli vůbec nic co do činění s čímkoliv organizovaným? Vůbec ne! V prvé řadě věřím, že praktické záležitosti je nezbytné pořádně organizovat. Věřím dokonce, že za určitých okolností organizace mohou mít své místo v neformálním stylu služby, o kterém jsem mluvil. Křesťané ale musí vědět, jak tuto lidskou tendenci – všechno organizovat – musí pevně držet tam, kam patří. Jinak se může vymknout kontrole! Už jsme viděli organizování v Novém Zákoně – když bylo zapotřebí zavést pořádek do praktické situace (distribuce jídla potřebným vdovám ve Skutcích 6).

Pokud se mne osobně týká, nikdy jsem neviděl nic “duchovního” v tom, když někdo nechal vykonávání praktických záležitostí na Duchu svatém! Z mých raných dob křesťanské služby si dobře pamatuji některé horlivé křesťany, kteří promítali pro omladinu výborné filmy (v dobách před video kazetami) – avšak nikdy neměli správné elektrické zástrčky, nebo pořádně udržovanou promítačku a často zapomněli zkontrolovat, zda je možné místnost pořádně zatemnit! Nechápali, proč se dostali do tolika nesnází, když “se spoléhali na Ducha svatého”! Zapomněli, že úkolem Ducha je jen iniciovat, řídit a zmocnit lidi k něčemu, ale ne vykonávat všechny praktické úkoly.

Když vás tedy Duch inspiruje řekněme k tomu, abyste vzali neukázněného mladíka na výlet nebo dovolenou a dá vám hojnou milost a moudrost, kterou budete určitě potřebovat; buďte prosím vás ochotni alespoň zamluvit cestu a ubytování, sestavit seznam věcí, které si vzít s sebou, zjistit možnosti jak strávit volný čas když tam dojedete a všeobecně zorganizovat – sama sebe! Ten princip se vztahuje na mnoho situací. Bůh nedopusť, aby se vyskytl druh křesťanů, kteří by nechali praktická zařízení ve zmatku proto, že by měli nějaký klamný smysl duchovnosti. Naštěstí jsem neviděl žádné znaky takového postoje mezi lidmi, o kterých jsem mluvil.

* * * * * * * * * * * *

Nový Zákon doporučil rozumné organizování záležitostí, když to bylo nutné. Kromě toho je v něm také malá zmínka o organizaci. Pavlův projekt na pomoc obětem hladomoru v Jeruzalémě (o kterém je v Novém Zákoně několik zmínek) byl jakýsi druh organizace. Její založení zapojilo křesťany ze široce rozptýlených církví, a to byl ten jediný způsob, jak splnit jasné povolání od Boha.

Čas od času jsem si všiml, že křesťané z “volných sdružení” (jak jsem je nazval ve 2. kapitole) jsou do takových organizací zapojeni. Dovolte, abych vám uvedl osobní příklad. Podobně, jako mnoho jiných křesťanů, Mavis a já přispíváme do projektu na podporu dětí ve “třetím světě”. Považuji to za báječnou “organizaci” a jsem si jist, že se dotýká oblasti potřeby, která by jinak zůstala bez povšimnutí. Ve skutečnosti se obdivuji hodně projektům, kterých jsem si během všech těch let všiml, nebo o kterých jsem četl, nebo do kterých jsem byl zapojen, obyčejně v oblastech kritické lidské nouze.

* * * * * * * * * * * *

Křesťané ale mají naneštěstí ve zvyku organizovat všechno. Někdy se zdá, že nemohou myslet o službě jinak než v rámci organizací.
Kdykoliv se naskytne nějaká potřeba – praktická potřeba, společenská potřeba, nebo evangelická potřeba – v dnešní době se lidem zdá, že ji mohou uspokojit jen přes nějaký druh organizace. Křesťané tak zanedbávají svou osobní zodpovědnost za takové potřeby, které přicházejí během každodenního života.

Avšak zakládání organizací může mít velmi lehce opačné účinky. Jsou k tomu dva důvody. Tím prvním je, že křesťané se mohou tak zamotat do směsi církevních aktivit, že jim nezbude čas na SKUTEČNÝ KONTAKT SE SKUTEČNÝMI LIDMI – i když ty aktivity byly původně naplánovány proto, aby pomohly křesťanům stát se požehnáním pro jiné lidi. Věřící je často považován za “velmi angažovaného” když je zapojen do četných aktivit – zatímco právě to zapojení může vážně podrývat pravé poslání věřícího “být tam, kde je Ježíš” – podél potřebných lidí. Často jsem slyšel, jak ti, co opustili “strukturovaný” církevní život, řekli: “Není to báječné, když máš čas a volnost na vykonávání věcí, ke kterým tě Pán skutečně povolal?” Vyřazení organizací může být pochopitelně výmluvou lenošných křesťanů k tomu, aby nedělali nic. Avšak pro ty, jejichž vidinou je jednoduše být k dispozici Ježíšovi a jiným lidem, je ta nová svoboda velmi vítaná a tvořivá.

Tím druhým, opačným účinkem je toto: organizace může z lásky velmi lehce odebrat “osobní dotek”. Za mého mládí “děti v péči” byli opatrovány v ústavech jako sirotčince nebo dětské domovy. Nepochybuji, že tam bylo vykonáno mnoho dobré práce. Avšak dnes je důraz správně přesunut na osobní opatrování nebo adopci – na péči o takové děti mimo ústavy a organizace a v obyčejném běhu života. Pevně věřím, že tento princip by se měl vztahovat také na “církevní činnost”. Lidé jsou daleko více požehnaní, když obdrží upřímnou osobní pozornost, než když jsou na přijímacím konci nějakého projektu. Navíc, v projektech se křesťané snadněji “utahají konáním dobra” než v případech, kde vyrostlo skutečné přátelství.

Někdo kdysi prohlásil, že věřící mimo struktury nemají žádnou možnost “dosáhnout” (v evangelickém smyslu) děti a mladé lidí, kteří nejsou z křesťanských rodin. Avšak mnoho “nestrukturovaných křesťanů” je ve styku s dětmi a omladinou během normálního běhu událostí – skrze jejich vlastní rodiny, nebo zaměstnání, nebo sousedství. Kdykoliv jsou křesťané ve styku s jinými lidmi, je tam potenciál k požehnání jiných, kterýmkoliv způsobem Ježíš doporučuje – včetně povzbuzení k tomu, aby se stali jeho učedníky. “Výsledky” mohou být pomalejší než výsledky organizací, ale mám za to, že jsou jistější. Od dětí a omladiny ovlivněných organizovanými projekty jich velká část odpadne.

To mne ale zavádí do oblasti kritizování služebních zvyků jiných lidí. Pokud je to možné, jsem odhodlán se tomu vyhýbat. Nový Zákon je plný příkazů, abychom nekritizovali své spolukřesťany. V Římanům 14 (verše 4, 13) Pavel píše: “Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán… Nesuďme už tedy jeden druhého.” V 1 Korintským 11 (v 31) nás varuje: “Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni”. Pavel tím následoval postoj samotného Ježíše: “Když ho (Jana) Petr spatřil, řekl Ježíšovi: ‘Pane, a co on?’ Ježíš mu řekl: ‘Jestliže chci, (aby sledoval určitý směr činnosti), není to tvá věc. Ty si dej pozor na to, abys následoval mne’.” (Jan 21:21,22 – pokus zachytit důraz původní řečtiny). My tedy máme posuzovat naše vlastní metody a ne jiných lidí! To může někdy znamenat, že se sami sebe zeptáme: “Mám to dělat takovým způsobem jako oni?” – avšak následovník Krista nemá vyhledávat chyby na jiných spolu-věřících.

VŠE, CO CHCI ZDŮRAZNIT JE TOTO: SLUŽBA BEZ ORGANIZACÍ, SLUŽBA V PRŮBĚHU ŽIVOTA, JE BIBLICKÁ A REALISTICKÁ.

KAPITOLA 13.

VEDENÍ JE V POZADÍ, ALE POSKYTUJE SVOBODU

Určitě jste si všimli, že v situacích, které jsem popisoval, nebyla dosud téměř žádná zmínka o vedení. Nepřekvapilo by mne, kdybyste se ptali: “Mají věřící v těch ‘domech ze živých kamenů’ nějaké vedoucí – a pokud ano, co ti vedoucí vlastně dělají?”

Na tuto otázku odpovím tím, že poukáži na některé zmínky o místním vedení v Novém Zákoně. Brzy si uvědomíte, že MÍSTNÍ VEDENÍ BYLO HODNĚ V POZADÍ, a uvidíte také, co to přesně znamenalo.

Jednou Ježíš poukázal na vedení mezi “pohany” a řekl (Marek 10:42-44): “Víte, že… jim jejich velmoži dávají cítit svou moc. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech”. V Lukáši 22:25-26 Ježíš opět mluví o “těch, kdo jsou u moci”. Jeho přikázání je: “Avšak vy ne tak; Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží”. Zdá se mi dostatečně jasné dokonce i z těchto dvou poznámek, že Ježíš nečeká, že by se vedoucí mezi jeho následovníky “exponovali”. Mají být jako služebníci, pohybující se někde v pozadí, téměř nepovšimnuti!

Zdá se, že učedníci to v rané církvi uvedli do praxe. Téměř dvacet let po svém obrácení šel Pavel do Jeruzaléma, aby vysvětlil svou “teologii”. Píše (v Galatským 2:2) doslova: “předložil jsem jim evangelium… ale v soukromí těm, kteří se zdáli (být pilíře)”. Pavle! Ty mne udivuješ! “Těm, kteří se zdáli být vedoucí”! Mnoho let po založení církve v Jeruzalémě, není stále ještě jasné, kdo jsou vedoucí? Ne – ne okamžitě. Zřejmě tam neexistovalo “oficiální” vedení. Kdyby ano, bylo by to Pavlovi okamžitě naprosto jasné, kdo těmi vedoucími byli. Když tam ale zůstal po nějaký čas, začínal si uvědomovat, které bratry měli místní věřící ve zvláštní vážnosti pro jejich duchovní moudrost a jejich zkušenosti. Pavel to opět říká o něco později v témže dopise: “Jakub a Petr a Jan, kteří se zdáli být pilíře církve” (kap. 2 v. 9).

Vedoucí v rané církvi byli často nazýváni “starší”. To slovo odráží obecnou praxi té doby po celém světě Středozemního moře. Ve většině obcích byli lidé uznávaní za vůdce kvůli jejich zkušenostem a moudrosti. I když věk byl důležitým činitelem, nebylo to jediné kritérium pro staršího. Lidé v obci téměř bezvědomky uznali, kdo mezi nimi byli starší.

(To mi připomíná povídku “Obdivuhodný Crichton”, spletitou a zábavnou hru skotského spisovatele J.M.Barrieho. Zasazena do počátku 20. století vypráví o tom, jak aristokratická rodina ztroskotala na neobydleném ostrově spolu s jejich vrchním lokajem, domovní služkou a dvěma jinými sluhy. Zpočátku každý vzhlížel na lorda Loama jako na vedoucího, protože to byla dědičná hlava celé domácnosti; jak ale tak čas utíkal bylo čím dál jasnější, že muž, který obyčejně nejlépe ví co dělat v každé situaci, je Crichton, vrchní lokaj. Postoj lidí se ponenáhlu změní – včetně samotného Lorda Loama – a nakonec se uznávaným vedoucím celé ztroskotané skupiny stane vrchní lokaj. Žádné volby, žádná úmluva, žádné jmenování. Ta skutečnost jejich obce prostě sama vyšla najevo.)

Takovým způsobem často vycházelo najevo to, kdo byli starší v obcích starodávného světa. Samozřejmě v některých místech byl výběr starších organizován tak, aby vyhovoval vlivným lidem, jako místnímu velkému zvířeti nebo mocné rodině; nebo existující skupina starších se dohodla na jmenování svých vlastních nástupců. Většinou to ale bylo se “všeobecným souhlasem” celého místa. Ti, ke kterým se všichni ostatní často obraceli o radu – ti byli starší. Někdy byli uznáni oficiálními volbami, nebo je jmenoval někdo, kdo zastupoval krále; někdy zase byli uznáváni neoficiálně bez jakýchkoliv ceremonií.

Tak tomu bylo se staršími v novozákonní církvi. Skutky 14:23 mluví o městech Lystra, Ikonie a Antiochie – “(Pavel a Barnabáš) v každé té církvi ustanovili starší”. Učenci souhlasí s tím, že text může klidně znamenat také: “(Pavel a Barnabáš) v každé církvi nechali zvolit starší”. Každopádně bylo v těch třech městech nějaké oficiální jmenování. Titus 1:5 ukazuje, že také na Krétě bylo oficiální uznání. I když ale byli všude starší, nikde jinde není žádná jiná zmínka o tom, že by apoštolové jmenovali starší, nebo že by starší byli “oficiálně” vybráni jinými věřícími. Pavlova slova o těch, “kteří se zdáli být pilíře” naznačují, že v církvích bylo zrovna tak přijatelné mít vážené muže, kteří byli uznáváni jen neoficiálně (dokonce i nevědomě) – ale kteří byli rovněž tak staršími.

ZDÁ SE MI, ŽE TAK SE TO VYVÍJÍ VE “VOLNÝCH SDRUŽENÍCH”. Vedoucí jsou “v pozadí”, ale po nějaké době zjistíte, kteří to jsou.

* * * * * * * * * * * *

Co ti novozákonní starší vlastně dělali? Posedávali jen a čekali, až se k nim někdo náhodou obrátí o radu? Ne. Vzali na sebe iniciativu, a to podle určitých směrnic. Zamyslete se na chvíli nad vedoucími v oblastech “lidského úsilí” (oproti vedoucím v obchodu nebo politice). Míním lidi jako ředitele sportovních mužstev, nebo vedoucí výprav, nebo dokonce rodiče v rodinách. Vůdci takových spojených úsilí mají před sebou jasný úkol. Pozitivním a nenápadným způsobem dávají pozor, aby ostatní se co nejlépe vložili do toho, co dělají. Snaží se také zajistit, aby ostatní co nejvíc získali z toho, co dělají. VĚŘÍM, ŽE TAKOVÁ BYLA FUNKCE NOVOZÁKONNÍHO STARŠÍHO: ZAJISTIT, ABY VĚŘÍCÍ VLOŽILI DO SVÉ SLUŽBY KRISTU TO NEJLEPŠÍ, A ABY SE JIM TOHO NEJLEPŠÍHO ZE VZTAHU S NÍM DOSTALO.

Ve Skutcích 20 je verš, který podle mne funkci starších shrnuje. Když Pavel oslovuje STARŠÍ mezi křesťany v Efezu, říká (verš 28): “Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém vás Duch svatý ustanovil za STRÁŽCE, abyste byli PASTÝŘI Boží církve”. V originálním textu samozřejmě nejsou velká písmena, ale já jsem je tam použil, abych zdůraznil ty dva výrazy, které jsou často zaměněny s výrazem “starší” – jmenovitě “strážce” a “pastýř”. (Ty stejné tři výrazy jsou vzájemně zaměněny také v 1Petrově 5:1-3.)

Strážce je spíše jako plavčík na vrchu svého vyvýšeného sedátka vedle plaveckého bazénu. Bylo mu přiděleno vyvýšené postavení, ale on “se neexponuje”. Těžko si ho kdo všímá, dokud on neuzná za nutné něco říct, nebo něco udělat. Je v pozadí, ale je nezbytný. “Dává pozor” na koupající se lidi – připraven na to, aby jim ukázal vybavení, o kterém možná nevědí; je ale také bdělý pro případy, kdy lidé poruší pravidla bezpečnosti nebo ohledu na druhé; a samozřejmě je připraven zasáhnout v nouzové situaci.

Pastýř je velmi zřídka zároveň vlastníkem ovcí. Avšak v zastoupení vlastníka zajišťuje, aby ovce měli vše co potřebují a také to, aby jejich denní řád co možná nejvíc přispěl k jejich produkci vlny a masa.

STARŠÍ MAJÍ ZABEZPEČIT NEJENOM TO, ABY VĚŘÍCÍ BYLI NANEJVÝŠ PRODUKTIVNÍ, ALE TAKÉ, ABY SE JIM DOSTALO VEŠKERÝCH PROSTŘEDKŮ, KTERÉ KRISTUS NABÍZÍ SVÝM SLUŽEBNÍKŮM. VEDOU MÍSTNÍ KŘESŤANY KE SVOBODĚ PLNÉ BOŽÍ MILOSTI A PLNÉ SLUŽBY. A PŘESNĚ TAKOVÉHO NEOFICIÁLNÍHO “STRÁŽCE” V POZADÍ ZAČÍNÁM POZOROVAT V ČINNOSTI MEZI TĚMI, KTEŘÍ JSOU MIMO OBVYKLÉ CÍRKEVNÍ STRUKTURY!

KAPITOLA 14.

VEDENÍ A PRAVOMOC
“Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim” (Židům 13:17). Tento příkaz se na první pohled nezdá, že by pasoval do neformálního vedení v pozadí, které jsem právě popisoval! Výrazy jako “podřizujte se a poslouchejte” se zdají docela autoritativní! Nenaznačuje tento verš něco mocnějšího než můj “strážce-v-pozadí”? Nemluví o nějakém tom druhu “šéfu” mezi námi?

Jako první věc ohledně této záležitosti bych chtěl opět poukázat na Ježíšův příkaz, že mezi jeho následovníky by neměli být žádní “šéfové”! V předcházející kapitole jsem citoval Marka 10:42-44 “Víte, že… jim jejich velmoži dávají cítit svou moc. NE TAK BUDE MEZI VÁMI.” Použil jsem tučného tisku a velkých písmen, aby nikdo nepřehlédl Ježíšovu alarmující poznámku. Ježíš nepovoluje křesťanským vůdcům, aby dávali svou moc cítit ostatním věřícím! Více méně to stejné říká v Lukáši 22:25-26. Výsledkem toho je, že, kdykoliv Nový Zákon užívá slov jako “pravomoc”, “podřízení se” nebo “poslušnost vůdcům”, musíme ta slova vyložit ve světle toho, co Ježíš jasně učil.

Plný text Židům 13:17 zní: “Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Poslouchejte je, aby to mohli činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch”.

Já ten verš vykládám následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, co Ježíš přikázal ohledně pravomoci navrhuji, že “pravomoc” těch církevních vedoucích musí být jako pravomoc personálu u plaveckého bazénu. Plavčíci/personál “nad vámi určitě bdí”. Dobře víte, že co říkají a dělají je všem “ku prospěchu”. Museli byste být hloupí, kdybyste se nepodřídili jakékoliv radě, kterou oni považují za dostatečně důležitou na to, aby vám ji dali. Jsou obyčejně nenápadní “strážci”. Když ale uváží za nutné vás varovat, nebo vás pozitivně vést, museli byste mít výjimečně dobrý důvod k tomu, abyste je neposlechli.

Tak vidím naši reakci k těm, kdo jsou uznávaní jako vedoucí v jakékoliv skupině křesťanů. Takové reakce jsem si všiml, když “Obdivuhodní Crichtonové” se začínají vynořovat na nestrukturované scéně. Přirozeně nemusíte přijmout tento můj výklad verše “poslouchejte ty, kteří vás vedou”. Ať se na to ale díváte jak chcete, musíte vzít v úvahu Kristův zákaz vedoucích, kteří se chovají jako “šéfové”.

Samozřejmě vím, že organizátoři jmenovitých aktivit mají v církvi své místo – lidé, kteří řídí jmenovitý projekt a mají moc na rozhodování v té záležitosti. Jak v kapitole 10, tak 12 jsme poukázali na sedm mužů vybraných na organizování distribuce jídla potřebným. (Díky Bohu za křesťany, kteří dnes mají “dary řízení”, jenž pomáhají uspokojovat ohromné praktické potřeby, kterými současný svět oplývá.) Těch sedm mužů ve Skutcích 6 “činilo rozhodnutí” v zastoupení všech ostatních – avšak jejich role byla v omezené sféře určitého užitečného projektu. To je něco úplně jiného než říct, že místní tělo křesťanů by mělo být dirigováno někým jakoby ředitelem, nebo skupinou podobnou správní radě.

* * * * * * * * * * *

Na tomto místě bych asi mohl také dodat, že v novozákonní církvi vidím místo pro vedoucí, kteří dovedou učit jiné. V 1Timoteovi 3:2 Pavel píše: “Nuže, strážce má být… schopný učit”. To je dost jasné!

V jiném ze svých dopisů Pavel užívá fráze, která je v řečtině jednou myšlenkou – fráze “pastýři a učitelé” (Efezským 4:11). Dnes bychom mezi ta dvě slova vložili lomítko, abychom vystihli jejich správný význam: “pastýři/učitelé”. Co Pavel tedy říká je, že Pastýři či Strážci či Starší či Vedoucí (všichni jsou jedno a totéž) by měli být také instruktory – právě tak, jako plavčík dohlížející na plavecký bazén, je obyčejně také instruktorem.

Musím ale zdůraznit, že nic v Novém Zákoně nenaznačuje, že všichni místní “strážci” musí být “přednáškovými” učiteli. Není žádného důvodu, proč by většina z nich nemohla pracovat metodou “vyučování-v-průběhu-života”. To všechno jsme probrali v kapitolách 8 a 9. Někdy jsou potřeba vedoucí, kteří dovedou oslovit celou skupinu, když se má něco čerstvého předat všem naráz, nebo když je dostatek nových křesťanů a jejich společné vyučování je praktičtější než vyučování osobně každého zvlášť. Avšak Slovo Boží od místních vedoucích očekává jen to, aby předali co se naučili z Písma a ze svých zkušeností křesťanského života. Nenacházím v Písmu žádné směrnice o tom, jak by to museli dělat.

A opět mezi těmi, kdo opustili struktury a stali se “domy ze živých kamenů”, pozoruji tento aspekt vedení tak, jak má podle biblického obrazu být.

* * * * * * * * * * *

Vraťme se ale ke všeobecné polemice o vedení a přiveďme naši diskuzi k závěru. Chci poukázat na to, že “popis práce”, který jsem načrtl pro vedoucího, je ve skutečnosti tak nějak částí popisu práce pro každého křesťana! Už dříve jsme viděli, že se máme všichni “navzájem povzbuzovat”, všichni “navzájem nabádat… k dobrým skutkům” a všichni “učit a napomínat jeden druhého”! Jen když to všichni začnou dělat, v křesťanské obci pozvolna vyjde najevo, že někteří lidé jsou v tomto směru zvlášť nadaní – někteří lidé mají na sobě znaky vedoucích.

Jinými slovy, Boží Duch dal některým lidem srdce pro péči o jiné spolu-věřící. (Všimli jste si ve Skutcích 20:28 fráze “ve kterém vás Duch svatý ustanovil za strážce”?)

Zdá se, že lidé s “pastýřským srdcem” nebo schopnostmi k vedení se v rané církvi nemuseli nechat oficiálně jmenovat. Nedělali se žádné složitosti. Dělal jsi prostě to, co ti Pán uložil na srdce, a když se jiným lidem zdálo, že jsi nadaný Duchem svatým na vedoucího – ať tomu tak je! A TAK TOMU JE MEZI LIDMI “DOMU ZE ŽIVÝCH KAMENŮ”. Nikdo mne dosud nebyl schopen přesvědčit, že naše neoficiální vedení v pozadí se podle Písma neřídí.
ČÁST ČTVRTÁ

VĚNOVANÁ PRAKTICKÝMNÁMITKÁM LIDÍ
KAPITOLA 15.

UDRŽOVÁNÍ MOTIVACE

V 1Korintským 14:29 Pavel učí, že máme “pečlivě posuzovat” to, co k nám přichází od ostatních věřících. Určitě jste si už nyní uvědomili, že jsem strávil hodně času na “posuzování” nestrukturovaného církevního životního stylu tím, že jsem jej přirovnával k Písmu. Pokud jde o mně, jsem nyní docela uspokojen, že zapadá do biblických směrnic – je pevně založen na biblických základech. Má studia mě v určitém smyslu osvobodila a posilnila moje odhodlání sloužit Pánu Ježíši s celým srdcem v rámci našeho nového prostředí.

Doufám, že mnoho jiných, kteří jsou také “mimo struktury”, najdou v tom co jsem napsal potvrzení jejich vlastního putování. Doufám, že je to povzbudí a dá jim to podobný popud, jaký to dalo mně.

Dokonce chovám troufalou naději, že někteří spolu-věřící v “normálních” církvích si začnou uvědomovat, že konec konců nejsme divní kacíři, kteří kráčejí v chybě a klamu – ale v dokonale platném vyjádření novozákonního církevního života. Mohu šťastně oznámit, že to se už začalo dít v kruhu mých vlastních křesťanských přátel.

Avšak i mnoho z těch, kteří souhlasí, že to co děláme je v principu přijatelné, chovají vážné pochyby o tom, zda to bude fungovat v praxi! V těchto posledních kapitolách bych se chtěl podívat na některé z jejich námitek podrobněji.

Jedna z těch hlavních praktických námitek, které jsem slyšel, zní něco jako toto: “Nevím, jak bych mohl zůstat aktivním křesťanem, natož vzkvétajícím, kdybych se měl odříznout od organizovaných příležitostí, které pro mne má církev připravuje – příležitostí k duchovnímu vzdělávání, k uctívání, ke sdružování, ke službám jiným a k zapojení do evangelizace. Nejsou ty aktivity ve skutečnosti životně důležitý ‘podpůrný systém’ na údržbu a motivaci křesťanského života?”

* * * * * * * * * * *

K takovému druhu námitek bych chtěl poznamenat tři věci. Tou první je, že KŘESŤANSKÝ ŽIVOT NENÍ VE SKUTEČNOSTI UDRŽOVÁN A MOTIVOVÁN ŽÁDNÝM “PODPŮRNÝM SYSTÉMEM” ALE TÍM, CO NAZÝVÁM ELÁN UČEDNICTVÍ. Ať už jste uvnitř struktur nebo mimo ně, vytrváte jen tehdy, když máte ten vnitřní popud, který člověk obdrží, když se stane angažovaným učedníkem Ježíše.

Na chvilku se zamyslete, co to znamená být učedníkem jakéhokoliv mistra. Být učedníkem znamená, že si umíníte “sedět u nohou” vašeho mistra a učit se od něho. Být učedníkem znamená, že si umíníte sdružovat se s jinými učedníky stejného mistra. Být učedníkem znamená, že obdivujete svého mistra, ceníte si ho a tak nějak si nemůžete pomoci, abyste své ocenění nevyjadřovali. Být učedníkem znamená, že chcete uvádět příkazy vašeho mistra denně v platnost, zvláště ty příkazy, na které on klade důraz. Být učedníkem znamená, že jste tak přesvědčeni, že váš mistr je ten, se kterým by si měl každý rozumět a následovat ho, že si umíníte aktivně přivádět jiné lidi k vašemu mistrovi. To vše platí o každém druhu angažovaného učednictví. To je určitě povaha křesťanského učednictví. Jsem přesvědčen, že to je to, co Ježíš očekává od lidí, kteří se nazývají věřící. Jsem přesvědčen, že o tom Ježíš mluvil, když řekl: “Jděte a čiňte učedníky ze všech národů”.

Pokud nadšeně prožíváte svůj křesťanský život v “normálním” církevním prostředí, motivuje vás ve skutečnosti ten učednický postoj – a ne bohoslužby, pravidelná kázání, domácí skupinky nebo organizované křesťanské pronikání k jiným. Mohu vás přirovnat k vlaku pohybujícímu se po různých kolejích, které jsou pro něj připraveny. Ty koleje vlakem nepohybují! Může být udržován v pohybu pouze svým vlastním vnitřním pohonem, i když ty koleje využívá na usměrňování svého pohonu. Podobně je to s lidmi, kteří pracují prostřednictvím organizací a schůzek, které pro ně církev připravila. Ty organizace usměrňují jejich úsilí, ale to, co je opravdu motivuje, je jejich vnitřní učednický elán.

Mé studium a mé dosavadní zkušenosti mi říkají, že přesně to motivuje také křesťany “mimo struktury”. Ten stejný smysl učednictví je popohání k udržování styku s různými prameny učení. Popohání je k navázání spojení s jinými křesťany. Dává jim srdce k uctívání. Způsobuje, že ustavičně vyhlížejí příležitosti ke službě jiným ve jménu Ježíše. Způsobuje v nich touhu přivést k Ježíši jiné lidi. Jestliže se vás zmocnil takový smysl učednictví, budete si křesťanský život udržovat, ať už se děje cokoliv.

Vraťme se k mé železniční analogii. V poslední době mám dojem, že Bůh hledá “jiný druh dopravy” na nesení Jeho milosti do potřebného světa – že možná pěstuje to, co bychom mohli nazvat “letecké křesťany”, kromě “železničních křesťanů”! Vlaky jezdí v systému, ve kterém je pro ně něco postaveno, aby usměrňovalo jejich pohyb – avšak letadla se pohybují bez takových konstrukcí. Skutečně byste mohli říci, že jelikož vlaky používají konstrukce, jsou lepší formou dopravy než letadla? Pokud jsou letadla poháněna dopředu, usměrňována leteckými dispečery a nesou náklad tak, jak jejich vlastníci chtějí, slouží svému účelu. A POKUD JSOU KŘESŤANÉ MIMO STRUKTURY MOTIVOVÁNI TÍM UČEDNICKÝM ELÁNEM A USMĚRŇOVÁNI DUCHEM SVATÝM, BUDOU SLOUŽIT BOŽÍMU ÚČELU.

Věřím, že stojí za to se nad touto analogií zamyslet. Mojí první poznámkou na vaše tvrzení, že nevíte, jak byste přežili bez dobře ověřeného “podpůrného systému” normálního církevního života, je toto: Mnoho křesťanů by zcela dobře přežilo, pokud je Bůh povolal, aby vyšli ze struktur – protože jsou Ježíšovými učedníky, podle vzoru, který jsem popsal výše v této kapitole.

* * * * * * * * * * *

Bohužel je ale mnoho křesťanů, kteří by nepřežili, kdyby se z nějakého důvodu ocitli “mimo struktury”. A to proto, že všechna ta staletí křesťanské práce vytvořila věřící “závislé na instituci” – lidi, které lze popsat jako “poháněné církví” spíše než “poháněné učednictvím”.

Takoví křesťané se učí, ale jen proto, že jejich církev pro ně zařídila vyučovací programy – spíše než následkem vnitřního ducha učednictví, který pozitivně touží sedět u Ježíšových nohou. Dostává se jim sdružování, ale jen proto, že jejich církev jim sdružování chystá a stále na ně naléhá, aby těch příležitostí využívali – spíše než aby je něco v jejich nitrech motivovalo k vyhledávání jiných následovníků Ježíše za účelem vzájemného povzbuzování. Jsou zapojeni do křesťanské služby, ale to proto, že jejich církev pro ně zařídila způsoby služby a nabádá je, aby se do nich zapojili – spíše než že by měli osobní vidinu jak být požehnáním druhým ve jménu Ježíše. Jsou “poháněni církví” spíše než “poháněni učednictvím”. Jsou “závislí na instituci”.

Možná si myslíte, že jsem nepatřičně cynický, nebo že dělám povyk kolem ničeho – avšak historie a zkušenosti ukázaly, že Bůh různými způsoby dopustil, aby křesťané byli odříznuti od svých institucí. Vypadá to jakoby v různých dobách a na různých místech zkoušel církev, zda Ježíšův poslední příkaz činit učedníky ze všech národů je uváděn v platnost; a nebo zda je církev spokojena, když obrací lidi na víru jen povrchně.

Vezměte si například situaci – během staletí velmi obvyklou – kde nepřátelská vláda jisté země zakázala křesťanské schůzky a rozpustila všechny církevní organizace. Takový případ odhalí, kdo jsou ti praví učedníci a kdo byli jen neseni proudem dobrých zaopatření nebo dobrého sdružování.

Rybáři lidí mají evangelizací přinášet do Království skutečné živé ryby; když ale nepřátelská vláda proti křesťanům krutě zakročí, často se ukáže, že mnoho křesťanů jsou, když na to přijde, spíše jako kousky dřeva unášené proudem církevní řeky, než jako zdravé ryby s vnitřní motivací plavat správným směrem. Důvod, proč Čínská církev přežila a rostla během komunistické perzekuce byl, že měla právě takový vnitřní smysl učednictví jaký jsem popsal – avšak během celé historie byl takový výsledek spíše výjimkou než pravidlem.

Odseknutí křesťanů od jejich institucí si ale vždycky nevyžaduje politickou katastrofu. Může se to stát za těch nejobyčejnějších okolností. Vezměte si případ mladíka, který se stane křesťanem a je pěstován co on považuje za “báječnou” církev. Uctívání je báječné; vyučování je báječné; sdružování je báječné. Pak jednoho dne otec toho mladíka oznámí, že z důvodů spojených se zaměstnáním, se rodina bude stěhovat do jiné části země. Ukáže se, že v nové oblasti není žádná “báječná” církev v blízkém dosahu. Vytrvá ten mladík jako aktivní křesťan? To záleží na tom, zda v té původní církvi v něm byl vypěstován duch učednictví. Pokud ano, pak jeho křesťanský život samozřejmě pokračuje. Pokud ale ten mladík byl jen unášen proudem všeho báječného, pak jeho aktivní křesťanský život nebude trvat dlouho.

Naneštěstí, ten druhý výsledek je příliš častý – a nejenom mezi mladými lidmi. Cílem by nemělo být spojování lidí s báječnou církví, ale spojování lidí s báječným Pánem. Báječná církev může být prémie, no není to ale dostatečný základ pro křesťanský růst a vytrvalost. Jediným základem pro křesťanský růst a vytrvalost je smysl učednictví.

Mohl bych uvést mnoho dalších příkladů situací, ve kterých závislost na institucích měla zhoubný účinek na věřící, když byli od těchto institucí odděleni. Doufám ale, že jsem toho řekl už dost na pochopení, že NĚKTEŘÍ KŘESŤANÉ JSOU POHÁNĚNI CÍRKVÍ, MÍSTO ABY BYLI POHÁNĚNI UČEDNICTVÍM.

Tento fakt má zvláštní význam pro růst nestrukturovaných církví. Lidé se mě občas zeptají, zda propaguji, aby každý opustil své existující církve a vešel do nestrukturované scény. Má odpověď je: definitivně ne! Jak jsem už dříve řekl, nevěřím aby někdo učinil tak velkou životní změnu, dokud nemá jasný pocit, že ho k tomu povolal Bůh. Nyní bych chtěl dodat toto: Neměli byste takové povolání pokládat za potvrzené, pokud nemáte ve svém nitru silné vědomí učednictví.

Pokud nějací křesťané upřímně věří, že nemají takový vnitřní elán, nemyslím, že by se měli za to cítit osobně vinni. Jsou oběťmi určitých stylů evangelizace, nebo stylů vedení, které učinily z účasti na církevních aktivitách měřítko oddanosti Kristu. Měli by být povzbuzeni k vědomí, že je možné se povznést nad systém a přeorientovat své životy podle učednického směru, ať už uvnitř nebo mimo struktury. Pokud zamýšlejí opustit “normální” církevní život, neměli by se odříznout od těch struktur, na kterých se stali závislými, dokud nemají vědomí toho, že jsou “poháněni učednictvím”. Celá ta záležitost “na instituci-závislých-křesťanů” se týká předmětu této brožurky ještě jiným způsobem. Jestliže Bůh chce vybudovat místní církve, které nepěstují “závislost na institucích”, ale které podněcují osobní učednictví, pak vybudování církví bez jakýchkoliv institucí by byl velmi účinný způsob, jak toho dosáhnout! Z toho důvodu vidím, proč církve domů ze živých kamenů možná velmi hodně zapadají do Božích plánů, tak jak On zamýšlí vyvinout robustní učednictví.

To by bylo obzvlášť důležité, pokud, jak mnoho evangelikálních a charismatických křesťanů říká, “Čas konce” je nablízku. Pokud opravdu je, pak na církev čeká soužení a perzekuce. Za těch okolností si nepředstavuji, že nepřátelské úřady by nechaly církevní struktury a instituce hezky na jejich místě. Zboří je! Organizovaný církevní život bude beznadějně porušen! MÁM NĚKDY DOJEM, ŽE BŮH VYCHOVÁVÁ NESTRUKTUROVANOU CÍRKEV, ABY ODOLALA ZMATKU A PRONÁSLEDOVÁNÍ POSLEDNÍCH DNŮ.

Ti mimo struktury by neměli být pyšni na důležitost, kterou Bůh klade na jejich životní styl. Měli by to považovat za velkolepou výzvu. Musí dobře dbát na to, aby pěstovali ten vnitřní smysl učednictví v sobě a v jiných, kteří jsou “mimo”.

* * * * * * * * * * *

Tou poslední z mých tří poznámek k takzvaným “podpůrným systémům” (zvyky a instituce, které vyrostly kolem Kristových příkazů jeho církvi) je: nejenom, že mohou zeslabit učednictví, když nejsou udržovány v jejich řádné perspektivě, ale mohou také odradit lidi od toho, aby se vůbec v prvé řadě stali křesťany!

Pokud se stanete křesťany prostřednictvím určité církve, zdá se, že na sebe vezmete mnohem víc, než jen samého Ježíše! Jasně se od vás očekává, abyste přijali všechny, nebo alespoň nějaké způsoby té církve. Jasně se od vás očekává, abyste byli zapojeni do nějaké té formy institučního života. Mnoha lidem s otevřeným srdcem se to protiví. Aniž by byli schopni to vyjádřit slovy, chtějí “být sami sebou v Pánu”. To je ale v institučních církvích velmi těžké. Nestanete se pouze křesťanem. Musíte se více méně stát určitým druhem křesťana. To mnoho lidí odradí, včetně dětí věřících, tak jak dospívají. Mnoho upřímných lidí se ve skutečnosti nevzpírá kladné odezvě k Ježíšovi, ale nemohou se přimět k odezvě na to, co vidí v církvích.

To není zdaleka tak naléhavým problémem v nestrukturovaných církvích. Křesťané v takových církvích by vám stále ještě museli zdůraznit, že se nemusíte přizpůsobovat žádným charakteristikám, které místní “samostojící” mají náhodou společné – ale že na nestrukturované scéně k vašemu vztahu s Kristem nepatří žádná instituční příloha. Časem jsem se přesvědčil, že “být sám sebou v Pánu” je mnohem lehčí, když instituce jsou vyřazeny. To vše mne vedlo k podezření, že ještě dalším důvodem proč, jak se zdá, Bůh vychovává “nestrukturovanou církev” je, že chce předložit světu jen Ježíše – a ne Ježíše plus obsáhlý přívěšek institucí, nařízení, povolení a návodů jak co dělat. Opět zdůrazňuji, že to není pochvala těch, kdo jsou mimo struktury, ale ohromující výzva!

* * * * * * * * * * *
Asi jsem tuto kapitolu začal snahou o ospravedlnění nedostatku “podpůrných systémů” v životě nestrukturovaných církví. Nakonec jsem víc přesvědčen než kdykoliv před tím, že Pán má velkolepé záměry pro věřící mimo struktury. Pokud budou na tu výzvu pozitivně reagovat, budou moci představit světu “bezpartajního” Ježíše; budou moci vycvičit věřící, kteří, i když si vysoce cení podpory jiných křesťanů, nežijí v žádném stavu závislosti (kromě závislosti na Pánu); a budou moci být “leteckými” křesťany, nespoutáni určitými tradičními metodami jak co dělat – s unikátním potenciálem na to, aby “se vznesli na křídlech jako orlové” (Iz. 40:31).

KAPITOLA 16.

ÚČAST NA NESENÍ OVOCE

Existuje jiný druh pochyb, které křesťané mají o neorganizovaném životním stylu. Zní asi takto:

“Připouštím, že ‘struktury’ někdy překážejí, no ale alespoň během všech těch let zrodily nějaké ovoce. Ať už jakkoliv definujete úrodu či nesení ovoce, většina normálních církví může ukázat plody své námahy, a některé církve toho dosáhly velmi hodně. Pokud ale jde o ty ‘mimo struktury’, opravdu toho nevidím moc, co byste mohli nazvat ‘ovocem’ – a Ježíš řekl: ‘poznáte je podle jejich ovoce’.”

Křesťané, kteří takto smýšlejí, někdy zdůrazňují svůj argument tím, že nás srovnávají s nějakou vysoce úspěšnou církví, o které se dověděli. Občas vycházejí zprávy z různých částí světa o církvích, které mocně rostou; o církvích, ve kterých jsou věřící (včetně mnoha mladých lidí) zřejmě hluboce oddaní službě Bohu; o církvích, které jsou organizované tak, aby byly zapojeny do mnoha vážných oblastí potřeb.

“Ve srovnání s takovými dynamickými církvemi”, lidé mají sklon podotýkat,”vaše chatrné sítě neorganizovaných křesťanů – vaše chatrná ‘volná sdružení’ – se zdají spíše žalostné. Pokud bychom si něco v církevním životním stylu chtěli dát za cíl, pak by to byly ty báječně úspěšné církve a ne vaše nejasné a nevyzkoušené způsoby!”

Jak jsem tak ale po všechna ta léta četl Bibli, vtiskly se mi do mysli tři druhy úrody či nesení ovoce. Věřím, že stojí za to, aby je všichni křesťané uvážili, bez ohledu na jejich situaci – a věřím dále, že zmínka o těch třech druzích úrody pomůže mým čtenářům k lepšímu chápání těch, kteří jsou mimo struktury.

* * * * * * * * * *

Tím prvním bodem je následující: ÚRODA ČI NESENÍ OVOCE SI VŽDYCKY VYŽADUJE ČAS K VÝVINU. NEOPOVRHUJTE POČÁTEČNÍMI STUPNI PROCESU.

Když uvážíte všechny biblické odvolávky na úrodu nebo žně, učiníte si obraz o mnoha předcházejících stupních, které vedly ke slavné sklizni úrody. Následující seznam možná není úplný, ale dá vám ponětí, o čem mluvím: 1. Orba; 2. Odstranění kamenů; 3. Setí semen; 4. Zalévání; 5. Plení; 6. Okopávání (kolem rostlin nebo stromů, které už začaly růst); 7. Hnojení; 8. Trpělivé čekání (jak rostlina prochází svými stupni vývoje).

Pokud souhlasíte, že tento proces je v Bibli narýsován, pak můžete okamžitě přeskočit na další odstavec. Pokud o tom pochybujete, pak tady máte některé písemné pasáže, které mi ten dojem daly: “Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu” (Izaiáš 5:1-2). “Pane”, ten muž odpověděl (nespokojenému vlastníkovi sadu), “ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím” (Lukáš 13:8). “Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst” (1Korintským 3:6). Věhlasné “podobenství o rozsévači” naznačuje, že plení je užitečné: “Jiná semena zase padla do trní; trní vzrostlo, udusilo je a zrní nevydala úrodu” (Marek 4:7). “Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí” (Marek 4:28).

Zdá se, že někteří křesťané vzdávají ohromnou poctu těm jednotlivcům nebo skupinám věřících, kteří dosáhli “sklizňového stupně” a poněkud opovrhují těmi, kteří se podíleli na předcházejících stupních procesu. Bible na druhé straně dává stejnou poctu každému, kdo je vpravdě zapojen do vykonávání Božího díla, bez ohledu na to, ve kterém stupni je – např. “Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu” (1Korintským 3:8). (Ježíš dokonce učí, že alespoň někdy je velká úroda výsledkem práce jiných a ne těch, kdo jsou vlastně zapojeni do žní: “Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy sklízíte užitek jejich námahy” (Jan 4:38).

STÁLO BY ZA TO PRO VŠECHNY KŘESŤANY, ABY SI TOTO UČENÍ O “PROCESU ÚRODY A NESENÍ OVOCE” DOBŘE ZAPAMATOVALI. Pomohlo by to těm, kdo se cítí “úspěšní”, aby zůstali pokorní. Možná sklízí to, co je výsledkem práce jiných. A i kdyby jejich úroda přece jen byla všechna výsledkem “jejich vlastní námahy”, měli by rozeznat, že zatím co oni sami dosáhli konečného stupně procesu, jiní mohou klidně pracovat (a “úspěšně”) na ranějších stupních. Podobně, učení o procesu úrody a nesení ovoce by mělo povzbudit z malomyslnosti ty, kteří slouží Pánu v plné míře toho, co jim bylo zjeveno, ale přesto nevidí, alespoň prozatím, žádné “výsledky”.

Avšak připomínám vám tento biblický koncept “procesu úrody a nesení ovoce” hlavně proto, že se vztahuje ke vzrůstající církvi-mimo-struktury. Mnoho z praktické kritiky našich nestrukturovaných způsobů je příkladem toho, že lidé nedávají něčemu novému dostatečný čas na vývoj. Lidé například říkají: “Nevidím v tom zapojeno mnoho mladých lidí”, nebo “Nevidím, že jejich způsoby pronikání do společnosti by přivedly mnoho lidí ke Kristu”, nebo “Jen nepatrná menšina křesťanů je stejného smyšlení jako oni”. Poslouchejte Zachariáše 4:10 “A kdo pohrdá dnem malých začátků?” Pokud Bůh činí něco zvláštního tím, že buduje volná sdružení oddaných křesťanů (a já věřím, že ano), pak ta práce je jasně v začátcích – a jako takovou by se jí nemělo pohrdat. MŮŽETE SI BÝT JISTI, ŽE POKUD TATO ZMĚNA DŮRAZU V CÍRKEVNÍM ŽIVOTĚ JE OD HOSPODINA, CELÁ TA VĚC BUDE DÁLE RŮST – V ČASE, KTERÝ ON URČÍ A JEHO ZPŮSOBEM. JE-LI TO OD BOHA, NIC TO NEZASTAVÍ A NENÍ-LI TO Z BOHA, SAMO ZANIKNE.

* * * * * * * * *

Druhým bodem úrody či nesení ovoce, ke kterému bych se chtěl vyjádřit, je tento: KONEC KONCŮ EXISTUJE JEN JEDNA LIDSKÁ ODEZVA, KTERÁ VEDE K ÚRODĚ A NESENÍ OVOCE – “NESTRUKTUROVANÍ” KŘESŤANÉ JSOU STEJNĚ TAK SCHOPNI TÉ ODEZVY, JAKO TI “STRUKTUROVANÍ”.

Odezva o které mluvím, má dvě části, které ale dohromady tvoří jeden spojený celek. Nazývám ji: naslouchejte-a-poslouchejte. Dovolte, abych to ilustroval a vysvětlil… Občas se naskytnou příležitosti, kdy má manželka Mavis není doma a já musím servírovat jídlo hostům. (Právě se tomu tak stalo včera, proto mi tato analogie přišla na mysl!) Když jídlo servíruji, téměř vždycky mne za to lidé velmi chválí! Já se ale musím přiznat: byla to ve skutečnosti Mavis, která téměř vše udělala! Já jsem jen pozorně naslouchal jejím instrukcím a pak je jednoduše uvedl do platnosti. Ona jídlo naplánovala, nakoupila potraviny, připravila mísy na sporák nebo mikrovlnku, a zanechala směrnice na přílohy! Je pravda, že hosté by z toho jídla neměli žádný užitek, kdybych já nehrál svoji roli – avšak bylo by to ode mne zcela špatné, kdybych si přivlastnil všechnu zásluhu na požehnání, kterého se jim, jak říkají, dostalo.

Tato domácí ilustrace podle mého vysvětluje vztah mezi prací, kterou koná Bůh a prací, kterou Bůh očekává od křesťanů. Bible zdůrazňuje, že to je Bůh, kdo způsobuje úrodu a nesení ovoce; Boží milost vykonává Jeho dobré věci na zemi. Přesto je ale jasně určená role, kterou v tom hrají Jeho lidé – naslouchat Jeho instrukcím a potom Ho poslechnout a ty instrukce vykonávat. Nechť Písmo mluví samo za sebe:

“Buď požehnán Bůh Hospodin, Bůh Izraele; jedině on koná divy” (Žalm 72:18). “To učinil Hospodin a my nad tím žasnem” (Žalm 118:23). ” ‘Ne mocí ani sílou, nýbrž mým duchem’, praví Hospodin zástupů” (Zachariáš 4:6). “Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu” (1Kor. 1:31; 2Kor. 10:17). “A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst” (1Kor. 3:7). Bez Pána nic neuděláme. Petrova slova, když vysvětluje uzdravení chromého žebráka u brány chrámu, mohou být aplikována na všechen skutečný “úspěch” v křesťanských kruzích: “Proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše” (Skutky 3:12-13).

Starý a Nový Zákon jasně učí, že když se něco dobrého stane v životě Království – když jsou bohaté žně – způsobil to Hospodin.

Bible ale na druhé straně uznává důležitost role, kterou na tom “úspěchu” hrají Boží služebníci – ustavičné odezvy naslouchání-a-poslušnosti.

Když Bůh promluvil k Jozuovi, tak jak se Izraelité chystali ke vstupu do Zaslíbené země, bylo to naslouchání-a-poslušnost, co Bůh zdůraznil: “Bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš… tak budeš úspěšný všude, kam půjdeš… Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno” (Jozue 1:7-8). (Všimněte si, že slovo “úspěch” je spojeno s “rozjímáním” a “plněním”, to jest s principem naslouchání-a-poslušnosti.)

Samuel přidal pojem Hlas-Hospodina k pojmu Psaného-Zákona, když mluvil o naslouchání-a-poslušnosti: “Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc, než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, dbát na jeho slova je víc než tuk beranů” (1Samuelova 15:22).

Ježíš učil: “A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále” (Matouš 7:24).

Naslouchání-a-poslušnost je lidská stránka, která přispívá k úrodě. Věřím, že když člověk důkladně dbá na Ježíšovy podrobné instrukce, bude to nést to, co Ježíš nazval “ovocem, které trvá” (Jan 15:16). Ptám se:

EXISTUJE NĚJAKÝ ZVLÁŠTNÍ DŮVOD, PROČ BY KŘESŤANÉ “MIMO STRUKTURY” BYLI MÉNĚ SCHOPNI ŘÍDIT SE PODLE TOHOTO JEDNODUCHÉHO POSTUPU NASLOUCHÁNÍ-A-POSLUŠNOSTI, NEŽ KŘESŤANÉ UVNITŘ BĚŽNĚ PŘIJATÝCH CÍRKEVNÍCH STRUKTUR? MYSLÍM, ŽE NE!

Podle mých zkušeností, tito “nestrukturovaní” lidé jsou právě takovým druhem lidí, kteří berou návody psaného Božího Slova vážně – druhem lidí, pro které osobní vedení Duchem svatým je realitou. Vůbec není pravda, že by měli “mentalitu ghetta” – že by se drželi stranou a nebyli si vědomi toho, co Bůh prorocky říká jiným křesťanům. Dovídají se, jaké “závany učení” dnes vanou. Samozřejmě je “zváží” a zeptají se, zda na ně mají osobně reagovat. Nebudou “unášeni závanem kdejakého učení”, ale budou si vědomi alternativ. POKUD JE MI ZNÁMO, JSOU NASLOUCHAJÍCÍ-A-POSLOUCHAJÍCÍ LIDÉ, A JAKO TAKOVÍ JSOU NA SPRÁVNÉ CESTĚ K ZAPOJENÍ DO PLODNÝCH VĚCÍ, KTERÉ BŮH KONÁ.

Já osobně shledávám, že dnes to je pro mne vlastně lehčí, abych se soustředil na ten jednoduchý postup naslouchání-a-poslušnosti a učinil jej ohniskem mého života, než když můj život byl z velké části předem naaranžován docela náročným rozvrhem církevních aktivit. Čím dál více mohu říkat: “Co další, Pane?”, aniž bych se musel přesvědčit, zda mi to můj deník dovoluje! Osobně se cítím schopnější “držet krok” s Duchem; cítím novou svobodu k tomu, abych byl plodný v tom, v čem Bůh chce.
* * * * * * * * * * * * *

Tím posledním aspektem nesení ovoce, ke kterému bych se chtěl vyjádřit, je tento: VYPADÁ TO, ŽE BŮH NA USKUTEČNĚNÍ SVÝCH ZÁMĚRŮ S ROZKOŠÍ POUŽÍVÁ TO, CO SE LIDEM ZDÁ CHABÉ A BEZ DOSTATEČNÉHO POTENCIÁLU! “Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným” (Žalm 118:22). Uvědomuji si, že Ježíš aplikoval tento verš na sebe, ale vystihuje princip, který Hospodin často používá. Vybral si Betlém jako místo Ježíšova narození – i když většina lidí jej považovala za “to poslední z měst Judska”. Vybral Galileu jako místo, kde byl Ježíš vychován – i když většina lidí si myslela “Může něco dobrého vzejít z Galileje?”

Apoštol Pavel ten princip potvrzuje: “ale co je světu hloupostí, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil – ano, vyvolil to, co není – aby to, co jest, obrátil v nic” (1Kor. 1:27-28).

A tak ať nikdo nepodceňuje naše “chatrné sítě neorganizovaných křesťanů”. Bůh je docela schopen “vyvolit to, co není” – věci bez formy a struktury – aby mu nesly ovoce. Je docela schopen vykonávat své mocné dílo prostřednictvím ne víc než pouhých domů ze živých kamenů.

* * * * * * * * * *

POKUD BUDOU KŘESŤANÉ “NESTRUKTUROVANÉ CÍRKVE” NADÁLE POKRAČOVAT V NASLOUCHÁNÍ-A-POSLUŠNOSTI BOHA, NEEXISTUJE NAPROSTO JEDINÝ DŮVOD, PROČ BY NEMOHLI BÝT SKVĚLE ZAPOJENI DO RŮZNÝCH STUPŇŮ PLODNÝCH VĚCÍ, KTERÉ BŮH VYKONÁ V NADCHÁZEJÍCÍ DOBĚ PROSTŘEDNICTVÍM TĚCHTO LIDÍ.

KAPITOLA 17.

VIDINA KRISTOVA TĚLA?

Existuje ještě jedna poslední skupina praktických námitek, kterou musíme uvážit. Lidé podotýkají, že zatím co si vysoce ceníme biblicky založené fráze “dům ze živých kamenů”, zanedbáváme zrovna tak biblickou frázi “Kristovo Tělo”. Naši pomlouvači říkají: “Ti lidé živých kamenů možná mají dobré vzájemné vztahy jeden s druhým, ale nejednají koordinovaným způsobem. Části těla jsou možná dobře spojeny dohromady, ale existuje jen málo svědectví o tom, že by někde jednaly jako sjednocené tělo. Celá ta záležitost je příliš individualistická”.

Například poslední verš v knize Soudců 21:25 je často používán jako dobře míněné obvinění proti nám: “Každý dělal, co uznal za správné”. “To jsou ti vaši nestrukturovaní věřící”, říkají ti, co o nás mají starosti, “Nepasují do žádné církve! Dělají si jen svoje! Vybírají si jen to, co se jim hodí! Ve skutečnosti si dělají jen to, co uznávají za správné!”

Proč lidé citují jen polovinu věty? Celá věta říká: “v těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.” Tento verš se nevztahuje na “nestrukturované” křesťany, protože oni mají krále – Krále, jehož příkazy, podle Písma a Ducha, berou opravdu velmi vážně. Ten verš se nevztahuje na žádného oddaného věřícího. Dá se dnes aplikovat jen na nevěřící, kteří Ježíše za krále neuznávají.

Když lidé zneužívají tento verš proti křesťanům mimo struktury, myslím, že ve skutečnosti protestují proti tomu, že mimostrukturní křesťané poslouchají Pána přímo, spíše než aby ho poslouchali prostřednictvím církevních vedoucích. V kapitolách 13 a 14 jsem už vysvětlil, že vedoucí mohou být skutečně prospěšní, když věřící varují před nebiblickým aspektem něčeho, co ti věřící mylně považují za Ježíšovy směrnice. To je ale úplně něco jiného než říkat, že církevní vedoucí jsou ti, kdo mají dávat směrnice. Obecná praxe, podle níž vedoucí řídí členy a zavádějí aktivity v zastoupení celé místní církve je, když to pořádně uvážíte, značné překroucení doktríny o Kristovu Tělu!

Musím však přiznat, že jsem si to uvědomil jen pozvolna, během období dvaceti let. Během těch patnácti let jsem byl “duchovním” (ve smyslu všeobecně přijatém tradičními evangelickými církvemi). Během té doby jsem měl při několika příležitostech velmi nepříjemný pocit, že dotyčné místní “Kristovo Tělo”, se kterým jsem se sdružoval, bylo jako muž se dvěma hlavami! Mělo Krista, aby na sebe bral iniciativu a vydával rozkazy – a mělo k tomu také mne! Samozřejmě jsem se nechopil vedení naprosto nezávisle. Měli jsme “starší” a “děkany”, kteří se se mnou sdíleli na odpovědnosti. Místní věřící měli nicméně dva zdroje vedení a iniciativy!

Podle naší teorie, ti z nás, co jsme byli ve vedení, jsme byli jako centrální nervový systém těla: nevydávali jsme instrukce sami, ale jednoduše jsme předávali vzkazy od Hlavy. (Nic v Písmu není, co by tuto teorii podporovalo.) I když ten systém vyvinul některé velmi pozitivní věci, mnoho z tak zvaných iniciativ nevedlo vůbec k ničemu a nebo téměř k ničemu – a to mi dalo výrazný dojem, že pocházely od nás a nepocházely vpravdě od Hlavy. Došel jsem k závěru, že v mnoha případech jsem se já sám snažil vést (spolu s celým vedoucím kolektivem). Tělo mělo přinejmenším dvě Hlavy – jednu Boží a jednu lidskou. Četné rozhovory s jinými vedoucími různých druhů církve mne během všech těch let přesvědčily, že tato “duchovní schizofrenie” je problémem v mnoha místních “Kristových Tělech”.

Na nějakou dobu se věci zlepšily, když jsem zanechal služby “duchovního” a zapojil se do charismatického sboru. I tam jsem byl časem jmenován za “vedoucího”. Zpočátku se zdálo, že “členové” mají přímý vztah k Hlavě a že Duch svatý každého koordinuje do báječného vzorku. Jak ale léta utíkala, ve většině “charismatického hnutí” vedoucí vyvinuli potřebu organizování; zavádění iniciativ; stavění cest k usměrnění činnosti lidí; prostě všeho, co vedení vždy dělalo v tradičních církvích. Opět jsem začínal mít před sebou čím dál častěji groteskní obraz našeho místního Kristova-Těla (které jsem částečně ovlivňoval) jako muže s více než jednou hlavou.

KDYŽ NORMÁLNÍ TĚLO FUNGUJE SPOJENÍM KAŽDÉ ČÁSTI PŘÍMO S HLAVOU BEZ JAKÉHOKOLIV ZPROSTŘEDKUJÍCÍHO ZDROJE INSTRUKCÍ ČI SMĚRNIC, PROČ BY KRISTOVO TĚLO NEMĚLO FUNGOVAT STEJNÝM ZPŮSOBEM?

* * * * * * * * * *

Vidím dva důvody, proč vedoucí s nejlepšími úmysly cítí potřebu zasahovat a jednat jako “zprostředkující hlavy”. Tím prvním důvod je nápad, že průměrný křesťan potřebuje hodně vyučování (možná několik desetiletí!) před tím, než mu lze svěřit to, aby naslouchal hlasu Pána přímo sám. Je ten nápad ale opravdu věrný Písmu? Uvažte Ježíšova slova o jeho obyčejných ovcích v Janovi 10: “Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí… a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je… a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas… Já jsem dobrý pastýř… Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty uslyší můj hlas… Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou” (Jan 10:1-4, 14, 16, 27). Vypadá to, že Ježíš očekává, aby jeho “obyčejné ovce” byly schopny slyšet jeho hlas a řídit se podle směrnic, které on vydává každé z nich osobně.

Nemohu si pomoci, abych nemyslel na Ananiáše z Damašku. Byl “obyčejným” věřícím, pokud vůbec kdy nějaký “obyčejný” věřící byl. Nikdy o něm před Skutky 9:10 neslyšíme – a o devět veršů dále mizí ze zápisu! Byl navíc novým věřícím, protože to bylo na samém začátku křesťanské církve v jeho rodném městě. Přes to ale jasně a podrobně slyšel hlas Pána, a byl způsobilý na to, aby ho Ježíš zapojil do katapultování Saula z Tarsu do křesťanské služby.

Je pravdou, že jako jednotlivé “ovce” si pokaždé o všem neučiníme správný úsudek. V této pozemské existenci, tak jak to 1Kor. 13:12 vyjadřuje, “vidíme jako v zrcadle, jen matně”. (Měli bychom poznamenat, že ani církevní vedoucí nemají pokaždé o všem správný úsudek. Když ale vedoucí nebo skupina vedoucích pošle celé Tělo na špatnou cestu, způsobí to mnohem víc potíží, než když jednotlivec nesprávně slyší Pána a ovlivní tím jen mnohem menší sféru.) Úkolem vedoucích NENÍ dávat všem ostatním Pánovy směrnice, jakoby je ti ostatní nemohli pořádně sami slyšet, ale prostě pomáhat jednotlivcům v kontrolování toho, zda to, co slyší opravdu pochází od Pána. Podle mého názoru je biblické a v praxi realistické, když se vedoucí spoléhá na to, že obyčejný věřící je sám schopen naslouchat hlasu Pána.

Jiným důvodem, proč se vedoucí pletou do přirozené (nebo můžete říci nadpřirozené) funkce Kristova Těla je pocit, že to Tělo potřebuje jejich KOORDINACI – že nějaký člověk musí koordinovat úsilí místních křesťanů. Není to ale funkce Ducha svatého? Znovu a znovu jsem si četl Skutky apoštolů a vedlo mě to k jedinému závěru, že všechno to řídil Duch svatý! Nevidím tam žádné lidské strategie ani iniciativy. Jak jsem dříve řekl, vidím tam ojedinělé případy lidské organizace (obyčejně spojené s praktickým řešením materiálních potřeb), avšak růst života-Království je způsoben Duchem svatým. Duch neorganizuje něco na zkoušku, aby pak čekal, zda se to vydaří či ne. Ježíš řekl: “Postavím svou církev” – avšak každý očekává, že lidští vedoucí tu práci udělají za něho. Věřím, že je biblické a v praxi realistické, aby se mnohem víc spoléhalo na to, že Duch svatý je schopen zavést život Království do našeho středu.

V Efezským 4 je zajímavá krátká pasáž o Kristově Těle. Myslím, že stojí za to, abychom tu pasáž přidali k tomu, co jsem citoval o vedení v kapitolách 13 a 14 této brožurky. “Mluvíce pravdu, láskou ve všem dorůstejme v Krista. On je hlava, z něho celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, roste a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno” (Efez. 4:15-16). Vzhledem ke všemu ostatnímu, co Nový Zákon o vedení říká, nemyslím, že je nerozumné navrhnout, že vedoucí v jakékoliv skupině křesťanů, pokud je máme přirovnat k nějaké části těla, by se dali přirovnat ke kloubům držící části Těla jedny ke druhým a k Hlavě.

Už jsme zjistili, že úkolem vedoucích je pozitivním způsobem dávat pozor na to, aby jejich bratři a sestry byli v přímém spojení s Pánem a následovali přímo jeho vedení – to jest snažit se zajistit, aby všechno plynulo z Hlavy přímo do každé části těla bez překážek. Zjistili jsme také, že to není úkolem jen vedoucích, ale každého člena církve vzhledem ke druhým, avšak Duch svatý klade tu zodpovědnost obzvláště na některé lidi, které časem uznáme jako “vedoucí”. Pokud přirovnání vedoucích k určité části těla pomáhá, mohli byste říci: VEDOUCÍ JSOU JAKO KLOUBY! VEDOUCÍ URČITĚ NESMÍ BÝT JAKO HLAVY – JINAK BY TĚLO BYLO NESTVŮRNOST. VÝLUČNĚ JEDINOU HLAVOU MÁ BÝT KRISTUS.

* * * * * * * * * *

Jelikož církev Ježíše Krista byla organizována po tolik staletí, je pro křesťanský lid těžké uvědomit si všechno to, co jsem napsal. Organizace potřebují organizátory a je pochopitelné – i když velmi politováníhodné – že vedoucí se cítí povinni plnit role generálních ředitelů (pokud mají plný dozor), nebo role správní rady (pokud se na dozoru sdílejí). Neklaďte ale na ty vůdce příliš mnoho viny. Křesťané všeobecně to vlastně očekávají.

Byla to právě tato záležitost, která mne dostatečně otevřela na to, abych se nechal přitáhnout do církve bez struktur. Tam to není tak těžké hledět na Krista jako na tu jedinou Hlavu a zároveň si cenit poznámek a příkladu “starších”, kteří se pozvolna vynoří. LIDÉ ŘÍKAJÍ O NÁS, KTEŘÍ JSME OPUSTILI “NORMÁLNÍ” CÍRKVE, ŽE MÁME UBOHÝ POJEM MÍSTNÍHO KRISTOVA TĚLA. JÁ BYCH ŘEKL, ŽE MÁME JASNÝ A PŘESNÝ POJEM!

Podle nás Ježíš hledí na všechny křesťany v dané oblasti a považuje je za své místní Tělo. Věříme, že je chce všechny koordinovat výlučně svým Duchem svatým tak, aby jejich péči jeden o druhého a jejich svědectví upletl dohromady do perfektního vzorku. Podle nás si Ježíš cení toho, jak jsme si každý “úd” vědomi jeden druhého, a jak k tomu přispívají “dozorčí” svým zvláštním povzbuzováním. Hlavně ale vidíme, jak Ježíš touží mít přímý vztah s každým údem, aby každý úd naslouchal jeho hlasu a poslouchal ho a nebyl od toho rozptylován nějakými rozkazy lidského původu. Chce být Pánem všech místních křesťanů bez jakýchkoliv prostředníků.

V současném církevním podnebí se to všechno možná zdá nerealistické a naivní, a to nejenom kvůli veškerým existujícím organizacím, ale také kvůli všem existujícím denominacím. Vzpomínám si na situaci před několika lety, kdy naše rodina byla jednou ze tří aktivních křesťanských rodin žijících vedle sebe. Každá rodina se sdružovala s jinou místní církví. No přesto, i v těch dnech, jsem nemohl věřit tomu, že bychom v Kristových očích byli členové každý jiného Těla. Jsem si jist, že existuje mnoho křesťanů, kteří ve svém nejhlubším nitru chovají stejné přesvědčení. Plný záměr Boha je koordinovat každého křesťana v dané oblasti tak, aby všichni jednali jako jeden – a splnili Jeho vůli pro tu oblast.

Může se to vůbec kdy uskutečnit? Může taková přeměna proběhnout v celosvětové církvi? Může se Kristovo Tělo vůbec kdy začít orientovat opět výlučně na Krista? Navrhuji, že se to může stát, jestliže Pán začal utvářet místní těla s takovými rysy – místní těla, která vzrostla čistě jeho vlivem a opětovně se duplikují na jiných místech. Pokorně navrhuji, že se to možná děje ve výskytu a šíření nestrukturovaných církví – Pán buduje církve, jejichž členové všichni hledí přímo na něho jako na tu jedinou Hlavu.

(Varování: žádný člověk by se neměl snažit takové církve budovat sám. Musí to být dílo Pána – tak jak jeho Duch přitahuje různé lidi k Ježíšovi a pak je spojuje jeden ke druhému.)

* * * * * * * * * *

Během celé této brožurky jsem se přel, že nestrukturované církve – “domy ze živých kamenů” – které se pozvolna objevují po celém světě, dobře zapadají do biblických směrnic – ale nepřekvapilo by mne, kdyby byly mnohem víc, než pouze alternativním křesťanským životním stylem.

Nepřekvapilo by mne, kdyby tyto nestrukturované církve byly začátkem velké Boží reformace Kristova Těla, s Ježíšem jako jeho jedinou Hlavou, jediným Ředitelem, universální církev ostatků, neposkvrněná lidskými výmysly.

Nepřekvapilo by mne, kdyby se nestrukturované církve ukázaly být mostem k církvi budoucnosti; k církvi nového tisíciletí; k přizpůsobivé církvi, která by vydržela nátlaky a rány posledních dnů.

Nepřekvapilo by mne, kdyby nestrukturované církve logicky navazovaly na místní charismatické obnovy, které, alespoň po nějaký ten čas, zdánlivě předváděly, že když “držíte krok s Duchem” spíše než když následujete různé lidské vzorky, mohou se dít velké věci.

Dovolte, abych vám, kteří kritizujete ty, kdo “opustili struktury”, řekl toto poslední slovo: Možná jste oprávněni nacházet chyby v jednotlivcích tohoto nestrukturovaného životního stylu, nebo v určitých aspektech tohoto stylu. Mějte se ale na pozoru, aby to, co tak přísně obhajujete, nebylo pouze lidskými zvyky a ne Božími příkazy. A ještě více si dejte pozor na to, abyste příliš lehce nezamítli něco, co je možná životně důležitý krok, který Bůh činí při vykonávání Svých záměrů.

Vám, kdo už operujete s křesťany mimo struktury, bych řekl toto (tak, jak si to já říkám sám sobě): Plavte se dále po nezmapovaných mořích. Však sám Lodivod má mapy a plány. Zůstávejte Mu nablízku tím, že mu nasloucháte a posloucháte Ho. Vztahujte ruce k ostatním spoluvěřícím, abyste jim mohli žehnat. Vztahujte se ke všem jiným lidem, abyste jim byli požehnáním všemožnými způsoby. S důvěrou od Pána hodně očekávejte. Vězte, že jste zapojeni do něčeho velmi dobrého – něčeho, co se velmi shoduje s Božím Slovem. A vězte, že Bůh může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit.

AMEN. NECHŤ TOMU TAK JE.

Stan Firth
Londýn 1996

© 1996 J. S. Firth
Reprinted: February 1998
Stránky autora
http://www.hislife.co.uk

Překlad: J. Salovský
Jazyková úprava, tisk a distribuce: M. Latka.

Facebooktwitterpinterestlinkedinmail

One thought on “Stan Firth | Zvyk a příkaz

  1. Pingback: Zvyky a instituce – sozo.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *