Jakou mám naději?

Myslím, že v životě s Bohem nejde o nalezení a zachovávání jakési dokonalé doktríny. Jde jen a jen o vztah a z něho vycházející poznávání Boha, sebe i všeho co udělal, a to je proces. 27 let jsem znovuzrozený a za celou tu dobu Bůh opakovaně změnil můj pohled a mé vnímání věcí ohraničených / limitovaných tzv. doktrínami, které ve snaze mě „ochránit“ způsobily jen to, že jsem se dlouhou dobu nadál věcí, které už prostě byly hotové. Některá poznání, žel následně ustanovená jako doktríny, mi pomohla, některá mě na roky zasekala. Takže jedna ze základních naplněných nadějí je, že Pán je ve mně a tím pádem na Něj nečekám, ale buduji s Ním vztah už dnes. Nežiji tzv. pro Něj, aby mou práci jednoho dne vyhodnotil, ale vše, co dělám dnes, dělám s Ním. On mě učí, vede, mluví ke mně atp. jsme přátelé / rodina. Tento vztah mi dává svobodu nebát se, ale jít a společně s Ním objevovat věci, které jsou tu kolem mě dnes (nejen viditelné, ale i neviditelné, ale zato skutečné – a tím nemyslím démony). Nežiji tedy již z budoucího setkání s Bohem, s modlitbami, aby mě snad jednoho dne shledal hodným „uniknout“, žiji s Ním věčnost již dnes, vidím neviditelného se vším, co k tomu patří již dnes a skrze Slovo / nebo také každodenní diskuze s Ním, anebo mohu více duchovněji povědět, skrze Slovo, které mi posílá dnes, objevuji věci, které ač nevidím, díky němu v ně věřím a skrze víru (vycházející ze vztahu / nebo také slyšeného živého aktuálního Božího Slova) jich dosahuji a v těch skutečnostech žiji. No, a mou nadějí je samotný vztah a každá znovu-objevená hotová věc. A pokud se v něčem mýlím? Ano, je to možné, ale ta svoboda objevování života dnes, za to stojí, protože jsem s Ním.

Troufnu si přirovnat: Některé manželky žijí stále jen jako nevěsty, a ač už jsou v manželství, stále se bojí, jestli si je jejich manžel jednoho dne vezme. Tráví proto čas u toaletního stolku a zdobí se a zdobí se a chvějí se s nadějí „toho dne“. No a jiné? Ty už jsou pod peřinou.