Bůh nikdy nectí přihrádky, které zavádíme

Vytváříme si miliardy kategorií a způsobů, jak si od druhých udržet odstup nebo jak snižovat, marginalizovat, využívat a manipulovat. A pomocí těchto přihrádek si vytváříme vlastní identitu na základě zevšeobecňování, narážek a špičkování.

Náboženství však nemá na nálepkování monopol. Sociální kultura, politika, věda, ekonomické systémy – tam všude se s nimi setkáváme. Někdy je nálepka či přihrádka užitečná a nutná. Hodí se, když je třeba si ujasnit, zda někdo onemocněl chřipkou, a nikoli nádorem na mozku. Jindy však vedou přihrádky a kategorie k hrozným věcem třeba k ďábelské genocidě a příšernému zacházení. Je smutné, že lidé páchají některé tyto katastrofální věci ve jménu Boha, humanismu nebo ze staré známé čiré chamtivosti. Zapomínáme, že člověk je vždy důležitější než kategorie.

Když mi čtenáři říkají, že jim mé texty pomáhají vyjmout Boha z přihrádky, chápu, jak to myslí. Mám velkou radost, že to, co nabízím, proměnilo svatou půdu v jejich příběhu a zpochybnilo potenciálně falešné představy o Bohu a stvoření, včetně našeho lidství.

Musíme si ale dát pozor, když opouštíme přihrádky. Jednu přihrádku zavrhneme, a pak jsme často v pokušení vytvořit si jinou a usadit se v ní. Snadno můžeme začít být znovu samolibí a samospravedliví a o vzácných lidech, kteří ještě vězí v přihrádkách, které jsme nedávno opustili, mluvit jako o „tamtěch“. Nevědomky se dál podílíme na rozdělování a klasifikaci lidských bytostí, abychom si s nimi věděli rady a mohli je soudit. A co hůř, možná předpokládáme, že když jsme přihrádku opustili my, udělal to i Bůh – a „tamti“ se teď nacházejí v prostoru, kde on nepůsobí.

Naše arogance spočívá v tom, že jsme dokázali vytvořit cosi, kategorii, z které jsme vyloučili Boha. Bůh nikdy nectí přihrádky, které zavádíme. Téměř to vypadá, že k našim drahocenným kategoriím přistupuje, jako by ani neexistovaly. Jen si to představte. A co hůř, když chceme, aby naši úhlednou krabičku opatřil schvalující nebeskou pečetí nejvyšší kvality, klidně si jde pobýt s lidmi z „jiné“ kategorie. Ta odvaha! Pravda je, že ať se součástí mého života staly jakékoli stránky pravé svobody, vždy je provázela větší schopnost milovat, přijímat, objímat a respektovat.

Naučil jsem se v životě mnoho věcí. Některé jsou hluboké, alespoň pro mě. Tady je jedna z nich, prostý výrok, který mi stále znovu připomíná větší obraz: „Boha nalezneme v přihrádce pouze tehdy a jen proto, že chce být tam, kde jsme my.“ A to chce stále.

Z knihy Wm Paula Younga | Lži o Bohu, kterým věříme