Jak by asi vypadaly některé epištoly, kdyby je jejich autoři psali dnes

Zamyslel jsem se, jak by asi vypadaly některé epištoly, kdyby je jejich autoři psali dnes:

Římanům 8:1-21 Nyní tedy těm, kdo žijí ve věku Krista Ježíše, není žádného odsouzení; zákon Ducha života ve věku Krista Ježíše nás vysvobodil od tehdejšího věku Zákona hříchu a smrti. To totiž, co bylo nemožné Zákonu, kvůli slabosti těla, – to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobností těla hříchu a pro hřích, a odsoudil tak hřích v těle, aby spravedlivý požadavek Zákona byl splněn v nás, kteří už nežijeme ve věku těla / Zákona, nýbrž ve věku Ducha / víry / Krista, neboť ti, kdo žili podle věku těla / Zákona, myslili na věci těla / Zákona, ale ti, kteří žijí podle věku Ducha, pak na věci Ducha; myšlení věku těla / Zákona je totiž smrt, smýšlení věku Ducha / víry však život a pokoj, protože myšlení věku těla / Zákona bylo v nepřátelství vůči Bohu, neboť se Božímu zákonu (svobody) nepodřizovalo, ba ani nemohlo, a ti, kdo byli v těle / pod Zákonem, se Bohu líbit nemohli. Vy však už nejste podle věku těla / Zákona, nýbrž podle věku Ducha / víry / Krista, protože ve vás přebývá Boží Duch; tedy neví-li kdo, že má Kristova Ducha, ten nežije podle toho, kým opravdu je, víte-li že je ve vás Kristus, i když může být tělo momentálně umrtveno, Duch je živý kvůli spravedlnosti, kterou vám Bůh přiřkl zdarma, kvůli oběti Ježíše. A když tedy ve vás sídlí Duch toho, jenž Ježíše vzkřísil zprostřed mrtvých, tak stejně jako jeho oživí i vaše smrtelná těla, kvůli jeho Duchu, jenž je uvnitř vás. Tak tedy, bratři, už dávno nejsme dlužníci, těla / Zákona, abychom podle těla / Zákona žili; už to ani není možné, protože ti, kteří kdysi žili podle těla / Zákona, spěli ke smrti, my však už skutky těla / Zákona Duchem usmrcujme, proto žijeme a budeme žít. Nepřijali jsme přece ducha otroctví opět ke strachu, ale přijali jsme ducha přisvojení za syny, v němž voláme ABBA, Otče. Sám Duch svědčí s naším duchem, že jsme Boží děti, a jestliže děti, pak i dědicové, jednak dědicové Boží, jednak spoludědicové Kristovi, protože už netrpíme podle věku Zákona, ale už jsme s ním oslaveni. Jak už jsem kdysi psal, utrpení minulého věku Zákona nebyla hodna přirovnání k nynější slávě, která nám byla zjevena.Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíželo a očekávalo zjevení Božích synů — protože tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal — kvůli Adamovi — a mělo naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí, které se ve věku Ducha / víry / Krista, konečně naplnilo.

Galatským 4:4-7 Když však, před 2000 lety, přišla plnost času věku Zákona, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, totiž tehdejší Izrael Mojžíšovy smlouvy, aby všichni přijali synovství. A protože jsme synové, vyslal Bůh Ducha svého Syna do našich srdcí, Ducha, křičícího: ‚Abba,a Otče.‘ Takže, už nikdo není otrok, ale syn. A když syn, tedy i DĚDIC SKRZE BOHA.

Galatským 4:22-31 Neboť je napsáno, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně (Izmael z Hagar) a druhého ze svobodné (Izák ze Sáry). Ten z otrokyně se však narodil PODLE TĚLA, ten ze svobodné SKRZE ZASLÍBENÍ. Hagar je hora Sinaj v Arábii. Ta odpovídala tehdejšímu Jeruzalému, neboť ten byl v otroctví Zákona se svými dětmi Izraelci – to byla ta jejich tělesná snaha dosáhnout Boží zaslíbení. Ale horní Jeruzalém, ten který před 2000 tisíci lety sestoupil, ve kterém žijeme, je svobodný a ten je matkou nás všech… My jsme jako Izák dětmi zaslíbení. A jako tenkrát ten, který byl zrozený podle těla (Izmael / Zákon), pronásledoval toho, který se narodil podle Ducha (Izák / Duch / Víra / Kristus), tak tomu bylo i před 2000 lety, v době první církve, kdy Zákon pronásledoval Krista a ty, kteří byli jeho – což bylo to utrpení tehdejšího věku. Co však praví Písmo? ‚Vyhnali otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně / Zákona nemohl být dědicem spolu se synem svobodné / Ducha, tak jako nové víno, nebylo možné nalít do starých měchů, a jako na starý šat nebylo možné použít novou záplatu. Proto, bratři, už 2000 let nikdo není dítětem otrokyně, nýbrž všichni jsou dětmi té svobodné.

Židům 10:37-39 Kdysi, v době první církve, zbýval ještě velmi, velmi krátký čas, a ten, který měl přijít, přišel a nemeškal; Protože Bůh zaslíbil, že jeho spravedlivý bude žít z víry, ale kdyby tehdy, když přišla plnost času a byl poslán Ježíš ke ztraceným ovcím Izraele, od víry / Ducha / Krista ustoupil zpět pod tělo / Zákon / otroctví, neměla by v něm Boží duše zalíbení, a proto na Izrael pak dopadlo naplnění Zákona, totiž soud. Bylo hrozné upadnout do rukou živého Boha. My však už nemáme kam ustoupit, nemůžeme ustoupit k záhubě, protože věk Zákona byl naplněn a zrušen, my jsme lidé věku víry / Ducha / Krista k opravdovému věčnému životu našich duší.

Ne na vše mám v tuto chvíli odpověď. Možná jsem, zvláště v epištole Římanům, nepoužil formulace ohledně obživení těla správně, ale pokusil jsem se vám nastínit, o čem byla nosná témata epištol tehdejší doby. Šlo o ukončení věku těla / Zákona / otroctví, který v té době stále ještě trval (chrám stále ještě stál) a mnoho lidí té doby nechápalo změnu, která se chystala. Apoštolé vysvětlovali evangelium, které se týkalo vysvobození / spásy / záchrany izraele před přicházejícím soudem, který byl na spadnutí a nastal, zcela dle proroků i Ježíše během jejich generace. Pohané byli prostě do toho života zahrnuti, protože je nebylo třeba z prokletí Zákona osvobozovat. Dobu jejich nevědomosti Bůh přehlédl. A však dobu odpírání Izraele Bůh odsoudil.

Šlo o věk Zákona a snahu skrze Zákon dosáhnout zaslíbení vs. věk Krista, a života spravedlnosti získaného díky Bohu, bez jakýchkoliv peněz, zásluh či skutků. A do tohoto věku, bez odsouzení, jsme se narodili my všichni, kdo dnes žijeme, a kdo na této zemi žil v uplynulých 2000 letech. Věk Zákona byl uzavřen se zbořením chrámu v roce 70 n.l. a od té doby, i kdybyste se sebevíce snažili Zákon zachovávat, nic ke své spravedlnosti nepřidáte, a ani na sebe, či někoho jiného, nikdy žádnou záhubu nepřinesete. Tuto hrůznou etapu v historii světa Bůh ukončil zrušením té nepřátelské Mojžíšovy smlouvy, skrze své smíření.

Tedy, troufnu si povědět, že všechny ty semináře a vyučování o tom, kdy jsi v těle, kdy jsi v duchu, jak nechodit podle těla, jak chodit podle ducha, jsou opět jen lidským výmyslem, který plýtvá čas i peníze a odvrací naší pozornost, od již dokonaného, zpět na náš výkon či naše snažení, a tzv. vylepšit tento život v oddělení, podle lepších principů. Snaží se na nás opět navalit další břemeno, které pro nás Bůh nikdy nezamýšlel.

PS: To mi chceš povědět, že můžeme tady hřešit?
A proč bys to dělal, když už jsi konečně svobodný?

To mi chceš povědět, že lidé kolem mě mohou hřešit a nic jim za to nehrozí?

Tak, pokud už máš touhu kázat, co jim ukázat, že ta svoboda, které jsi porozuměl, a tedy v ní i žiješ, opravdu stojí za to? Pokud totiž rozumíš, že je v tobě Boží Duch, nové srdce a Jeho láska, budeš se radovat z této Boží velkorysosti vylité vůči všem, budeš nadšeně hovořit o Božím smíření, a budeš vědět, že máš čas, lépe Bohu porozumět, lépe Ho poznat, a tak lépe svědčit – pokud to tak chceš – o Jeho smíření nejen svými ústy, ale o to více svým životem. Protože slova bez života, jsou jen rozvibrovaný vzduch, který jedním uchem vejde dovnitř a druhým vyjde ven, aby se pak uklidnil a utichl. Pak totiž pochopíš, že trest je tou nejtupější variantou, jak tebe nebo druhé přimět ke změně. A žel, mnoho lidí bez chuti se k němu tak rádo uchyluje. A plní se tak přesně slova Ježíše, že sůl bez chuti bude pošlapána. Lidé neodmítají Boha, jak si někteří zvykli říkat, nešlapají na Ježíše, oni odmítají tuto pachuť, a to je moc a moc dobře. Pak totiž pochopíš, že není, co těm druhým závidět, co jim vyčítat a proč jim vyhrožovat.