Svobodná vůle

Skutečně svobodný člověk nikdy nebude žádat a toužit po nesmyslných věcech. Nikdy nebude žádat zlo pro sebe či pro druhé, nikdy nebude žádat to, čím by sobě nebo druhým ublížil. Tedy to, že se lidé mohou „svobodně“ rozhodnout pro život s Bohem, nebo pro život bez Boha vidím jako iluzi. Pokud by totiž byli opravdu svobodní, nikdy by se nerozhodli jinak než pro Něj.

Řada věřících si pak nezájem druhých vysvětluje tak, že svobodně odmítají Boha. Oni však neodmítají Boha, oni odmítají jejich interpretaci Boha, odmítají či přijímají takového Boha, jakého vidí, nebo nevidí v životě těch, kteří jim jej představují. Pokud by totiž Boha viděli a poznali, jaký skutečně je, naprosto svobodně a ze své osvobozené vůle by mu řekli ANO! Viděli by, že jiná alternativa prostě nepřipadá do úvahy. Nikoliv násilím, ale naprosto svobodně a odkrytě. Prostě by viděli, že to je tak.

Tedy, svobodná vůle, či svobodné rozhodnutí bez poznání toho, kdo je Pravda, vidím jako prostý nesmysl. Nejprve poznáváme Pravdu a pak teprve činíme svobodná rozhodnutí, nikdy ne naopak. Bůh nás činí skutečně svobodnými, do té doby, mluvit o svobodné vůli je tedy tak trochu nesmysl.

Což samozřejmě neznamená, že své rozhodnutí nemůžeme udělat již dnes, a v podstatě z jakéhokoliv důvodu. Většina lidí se však dříve nebo později stává bezbrannými, protože na cestě poznávání Boha, rozvíjení vztahu s ním, jsou svedeni k pouhému učení o Bohu, který však má tolik podob, kolik je skupin, které se jím zaštiťují, a které o něm hovoří. Uvíznou zde a sami se tak připraví o další možnost poznávat Jej. Neví jak s ním mluvit, neví jak mu naslouchat a stávají se tak mnohdy mnohem více nesvobodnými, než jsou ti, kterým jejich nesvobodu vyčítají. To potvrzuje i fakt, že jediný způsob, jakým jsou často schopni druhé lidi získávat, je opět jen skrze strach a vyhrožování smrtí. To však po celou historii plodilo vždy jen další otroky.

Židům 2:15 … a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví.

Takže, je to začarovaný kruh, ze kterého je jediná cesta, prostě vystoupit a jít přímo k Tomu, který je Pravdou, protože jedině On vysvobozuje a činí nás skutečně svobodnými, se svobodnou vůlí a schopností činit skutečně svobodná rozhodnutí.

Zde je nutno povědět, že jít přímo k Němu, nemyslím jít do církve – tedy do toho co se církví nazývá – ale opravdu přímo k Němu. Prostě riskovat, vystoupit a začít hledat, mluvit a čekat a získat odpovědi přímo od Něj. Lidé i v církvi nám v tom mohou, a měli by pomoci. Však Bůh postavil tzv. služebnosti, aby nás to naučili. Jakmile však zjistíme, že více než naslouchání Bohu jsme vedeni k naslouchání jim, vedení organizace, tedy lidem, je čas se zastavit, nedovolit to, nebo prostě popojít dál. Organizace, která více než na Bohu stojí na učení, totiž velmi často potřebuje nad vztahem lidí vládnout, protože svobodní lidé, nebojící se myslet, jsou pro ni nebezpeční.

Tedy církev, neboli lidé mohou mít ve svůj čas své místo, podobně jako rodina. Není však příliš dobré, když je zdravý čtyřicetiletý syn, plně závislý na domácnosti, příjmech, stravě, radách a názorech své sedmdesátileté maminky. ???