My, jejichž znamením je holá řiť

Nedávno jsem byl na jednom vzdělávacím kurzu věnovaném ekonomii. Dotyčný přednášející hovořil o rozdílném přístupu některých států k uzavírání mezinárodních smluv. Určitě by se dala problematika rozebrat více, no mě oslovilo to, že některé státy řeší ekonomii jen co do rozsahu volebního období té které vládnoucí strany, jiné řeší smlouvy postihující aktuální produktivní generaci, zatímco jiné při uzavírání smluv myslí na celé generace dopředu.

Proč mě to tak oslovilo? Od svých 17 let jsem věřil, že Pán se vrátí zítra. Na jednu stranu mi bylo říkáno, abych se naučil žít, jako bych tu měl být 100 let, na druhou stranu jsem měl být připraven na to, že Pán může přijít každý den. Rozhodně však měl přijít již za mé generace. Chtě nechtě to ovlivnilo i veškeré mé jednání, vzdělávání i plánování, se kterým jsem k životu přistupoval. Vše bylo limitováno a podřízeno dalšímu předpokládanému termínu Pánova návratu. Vždyť vše nasvědčovalo tomu, že už musí přijít každým dnem. A tak to šlo den za dnem, celých 28 let.

Byl jsem jako ty státy, které myslí jen v rozmezí aktuálního volebního období vládnoucí strany, v lepším případě na svou generaci. Dál přeci plánování nemělo cenu. A pokud se podívám na své věřící přátele, až na výjimky vidím to samé. Čím více byli uchváceni myšlenkou “Pán je na cestě”, čím více byli vydání pro „Boží věc“, tím méně mysleli na budoucnost dalších generací, a tím méně přemýšleli nad dědictvím, které by mohli svým potomkům zanechat. Po nás potopa, beztak to Bůh všechno spálí, nebo snad ne?

Dalo by se tedy povědět, že mé děti začínaly z mnohem horší pozice než já. Do nich jsem totiž tuto myšlenku očekávání budoucího příchodu a zároveň i zmaru zaséval od dětství. A pokud by se jí nezbavily, pokračovalo by to dál a dál. Nejlepší zaměstnání přeci bylo kazatel druhého příchodu (vydáváno za evangelium), protože ten bude v nebi svítit jako Slunce. Z mých potomků by se tak pravděpodobně stala nuzná a vcelku strašidelná skupina, bez zvláštního vlivu, které by nezbylo nic jiného, než s potlačovanou ukřivděností a závistí strašit druhé Bohem a jeho soudy. Ostatně tak, jak jsem to do nedávna dělal i já a mnozí v tom pokračují dodnes. “Jen počkejte vy bohatí tohoto světa, Bůh vás bude pálit v plamenech, zatímco my, jejichž znamením je holá řiť, budeme vládnout s Kristem.” Člověk, který nebyl schopen ukočírovat ani sám sebe, svou rodinu, finance atp. očekával, že mu bude svěřena vláda nad padesáti městy. Bůh tu schopnost přeci nějak vyčaruje. Celkem zábavná myšlenka, nemyslíte?

Jsem tedy vděčný za to, že už návratu Pána očekávat nemusím. O tom, proč tomu tak je, píšeme na těchto stránkách dostatečně dlouho. Vidím však, kolik oblastí lidského života tento teologický názor poznamenal, a to doslova na generace. Kolik nesmírně talentovaných lidí kvůli tomu zakopalo své talenty, přestalo se vzdělávat a osobně rozvíjet, kolik z nich odmítalo založit rodiny a mít děti, aby náhodou nepřišli do velkého soužení, kolik z nich namísto investic do budoucnosti své, svých dětí, vnoučat a pravnoučat raději všechny své prostředky vložili na podporu hlasatelů této destruktivní teorie (mj. stojí za povšimnutí, jaké majetky tito hlasatelé v současné době mají, protože řada z nich rozhodně dědictví nepostrádá, a jejich “Boží požehnání” je zaplaceno z rukou těch, kteří na to tvrdě pracovali). A pokud se kolem sebe rozhlížím, vidím, že zatímco já zachraňoval Svět před blízkým Pánovým návratem, Bůh si vzbudil kamení, aby pokračoval ve svém záměru obnovy všeho. Zatímco já přehlížel, jak fantasticky stvořil vše kolem mě, a očekával, že to bude beztak spáleno, On pozvedl ty, kteří nemarnili čas hloupostmi, nebáli se, a posunuli svět do stavu, ze kterého já dnes mohu těžit. Samozřejmě najdeme věci, které se nepovedly, nebo byly dokonce záměrně udělány zle. Ty ale nepředčí skutečnost, že žiji v zemi, kde mohu pracovat, na většině území bezpečně žít, nebát se vyjít za tmy ven, kde je postaráno o nemocné, sociálně slabší atp.

A tak tedy, jako na nedávno uvedeném obrázku, nazvaném „síla odstoupení„, odstupuji i já z této řady, abych dále nepodporoval ani jinak nepředával tuto destrukci na mé potomky. Chci, aby generace, které přijdou po mně, měly možnost svou budoucnost uchopit do svých rukou a pokračovat tak ve vytváření dědictví ať už duchovního, duševního nebo materiálního, a aby jej mohly předávat dál svým potomkům za 100, 200 i za 1000 let. A budu moc rád, pokud jednoho dne budou moci povědět: “to kde jsme, začalo u našeho prapradědy Michala”.