Abraham uvěřil Hospodinu

Abraham uvěřil Hospodinu, a to mu bylo počítáno za spravedlnost.

Jsme prakticky skrze víru i jeho potomci. No jo, ale skrze jakou víru? Víru v Boha? Jenže Abraham uvěřil Bohu, a ne v Boha. Přesto je víra popisována právě takto. Lidé se představují:“Já věřím v Boha.“ Dokonce je tím podmíněno spasení: „Věříte v Ježíše? Pokud uvěříte v Ježíše, budete spaseni. Odříkáte modlitbu a je to“ … jenže pozor, to by mohl udělat každý, a tak na to přibalíme ještě důkaz, a tím důkazem jsou skutky .. takže, sice nejsi spasen skrze skutky, ale skutky dokazují, že jsi spasen.

Přemýšlím, kdy přišla doba, kdy jsme začali potřebovat štempl do členského průkazu. Kdy to celé přestalo být o rostoucím vztahu, lásce a důvěře. Zda jsou lidé v Česku tolik ovlivněni komunismem, že potřebují známky ROH, a kdo není ve straně, je zaručeně záškodník a bacha na něj… Nevím, ale někdy přemýšlím, že to prostě lidé změnili, protože to, nakolik věřím / důvěřuji Bohu nebo Ježíši, nejde změřit. Co když jsem ještě ve fázi: „Pomoz mojí nedůvěře“? Jak moc musím věřit Bohu, aby to bylo dost? Bylo mi řečeno, že absolutně! A v tu chvíli se mi v hlavě vyrojilo miliony vzpomínek, kdy jsem Mu nevěřila, a kdy mě přesto zachránil. A tak se vracím k té základní otázce učedníků: „Akdo tedy může být spasen?“… a zároveň Ježíšovi odpovědi: „U lidí to je nemožné“ … A tak se náš báječný Táta prostě lidmi až tak nezabýval. Udělal, co bylo potřeba, domluvil se s Ježíšem a uzavřeli spolu smlouvu, která zavřela všem žalobcům pusu.

Někdy to mám chuť nazvat Největší podfuk v dějinách – aneb, když se Soudce domluví a rozhodne o tom, že prostě obžalovaného propustí. Říká se: „O nás, bez nás“ Stejně, jako se já neptám svého dítěte, jestli chce ležet v posteli, když má horečku… táta s malým t a máma s malým m ho prostě zachrání proti jeho vůli. A pokud jste někdy měli děti, tak víte, že to opravdu moc nepřijímají. Asi takto nějak vypadá láska…

(gb)