Beznadějný Ezau?

Slyšeli jste také varování, abyste nebyli jako Ezau, který se natolik zatvrzoval a natolik smilnil, až nakonec odpadl tak, že už nikdy nemohl najít místa k pokání, i přestože jej s pláčem hledal? (Židům 12:16-17)

Sám jsem uvěřil této zatracenecké verzi, prezentované mnoha zákonickými vykladači Písma. Stala se rezavým hřebem, který mě držel dlouhé měsíce beznadějně přibitého k zemi, a neumožnil mi zvednout se z odsouzení, hrozného očekávání zatracení a znovu nabýt důvěry v Boha. Vždyť jsem přeci překročil tu hranici, selhal jsem, zarmoutil Ducha Svatého, a i když pláču ve dne v noci, pokání již učinit nemohu. Boha už to vůbec nezajímá.

Toto sebetrýznění trvalo skoro dva roky, než jsem se znovu do těch míst odvážil začíst, a k mému překvapení jsem celý příběh uviděl v poněkud jiném, totiž reálnějším světle. Celá věc nebyla v mém selhání, ale v použitém překladu a neskutečně mizerném výkladu. Ezau totiž vůbec s pláčem nehledal místo k pokání, které tak toužebně chtěl učinit, ale s pláčem hledal požehnání, které neobdržel, protože nehodlal učinit pokání. Jinými slovy, nechtěl změnit svůj postoj, ale naopak chtěl svého bratra Jákoba zabít, protože mu požehnání před nosem prostě vyfoukl a následně se začal mstít i svým rodičům.

Takže pokud jste se i vy dostali do této pasti, nebojte se, nikdy se vám nepodaří udělat takovou věc, která by vás do podobné beznadějné situace mohla dostat, která by vás takto mohla od Boha oddělit. To dokáží jen lidé. Bůh však nikoliv.

Gn 27:34-35,38,41 „Když Ezau uslyšel slova svého otce, dal se do hrozného a hořkého křiku a řekl svému otci: Požehnej mně, také mně, otče! On odpověděl: Tvůj bratr lstivě přišel a zmocnil se tvého požehnání. … Ezau řekl svému otci: Cožpak máš jen to jedno požehnání, otče? Požehnej mně, také mně, otče! A Ezau pozvedl hlas a rozplakal se. … Pro to požehnání, kterým mu otec požehnal, Ezau na Jákoba zanevřel. Ezau si pro sebe řekl: Blíží se dny smutku pro mého otce, pak zabiji svého bratra Jákoba.“

Když celý příběh čteme dál, vidíme, že nakonec se i s Ezau něco dobrého stalo, stejně jako s Jákobem.

Gn 33:1-9 „Jákob pozvedl oči, a hle, viděl přicházet Ezaua a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil děti mezi Leu, Ráchel a obě služky. Služky a jejich děti umístil dopředu, Leu a její děti potom a Ráchel s Josefem poslední. Sám šel před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než se ke svému bratru přiblížil. Ezau mu však běžel vstříc, objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho. Oba plakali. Pak Ezau pozvedl zrak, uviděl ženy a děti a zeptal se: Koho to tu máš? Jákob odpověděl: Děti, kterými Bůh milostivě obdaroval tvého otroka. Nato přistoupily služky se svými dětmi a poklonily se. Přistoupila také Lea se svými dětmi a poklonily se a potom přistoupil Josef a Ráchel a poklonili se. Ezau se zeptal: Co míníš vším tím táborem, který jsem potkal? Jákob odpověděl: Chci nalézt milost v očích svého pána. Ezau řekl: Mám hojnost, bratře, ať ti zůstane to, co je tvé.“