V určitém okamžiku je třeba se prostě vzepřít

Je mnoho lidí, kteří se bojí rozhodnout. Bojí se postavit sami za sebe, vyjádřit nesouhlas, převzít odpovědnost za svůj život a jít svou vlastní cestou. Proč? Protože by to znamenalo vzepřít se autoritě. A oni byli celý život varováni, že to nejhorší, co mohou udělat, je právě toto.

Učili je, aby si nikdy nevěřili, aby nikdy nevěřili vlastnímu rozumu, vlastním pocitům. Učili je, aby byli poslušní církvi, plnili všechna její očekávání a prostě dělali to, co chce ona. (Přesněji, co chtějí ti, kteří v ní stojí jako autority.)

Takže už jen povědět: „Budu žít svůj život tak, jak chci já!“ zní tak vzpurně, vyzývavě, hrubě, a dokonce nebezpečně! Vsadím se, že někteří z vás se právě teď děsí na něco takového jen pomyslet. Už vůbec nemluvím o tom, že se děsí něco takového vůbec vyslovit. Zní to totiž jako něco, co by řekl jen hříšník… někdo, kdo jde do pekla. Že ano?

Ale ujišťuji vás, toto je to, co budete muset udělat, pokud chcete být duchovně nezávislí, sebeurčující, samostatní, zralí a šťastní. Budete se muset vzepřít vnějším autoritám, abyste si vytvořili vlastní.