Bůh na první místo, opravdu?

Onehdá jsem četl výrok: „Dej Boha na první místo a on ti požehná.“ A pod tím nekonečné množství amenovačů a dojatých, úplné údolí slz.

Ona křesťanská mantra – dát Boha na první místo – je tak všespásná, tak skvěle znějící ve všech těch kázáních, až by člověk zaplesal. Konečně bylo objeveno křesťanské perpetum mobile, Svatý Grál křesťanského života. Co ale to druhé, třetí, desáté, sté, tisící druhé místo?

Vždycky jsem si myslel, že to řešení prvního místa znamená, řekněme, pozitivní ovlivnění všech dalších míst. Zní to jako geniální teorie. Jenomže na místo očekávaného pokoje, přišlo nekonečné dilema. Je u mě Bůh stále opravdu na tom prvním místě? Abych to nějak mohl vyhodnotit a poznat, stanovil jsem si celou škálu podmínek. Vždy musely být o trochu lepší, než jaké jsem viděl u lidí okolo mě. Ono mít Boha na prvním místě znamenalo také to, že musím být neustále první mezi prvními, alespoň v mých očích. A to postupem doby vedlo k obrovské křeči, pokrytectví a neustálé nejistotě. Dělám vše dostatečně tak, aby Bůh na tom prvním místě stále byl? To samo o sobě byla řehole, ke které se přidalo ještě zákeřnější a nejzneužívanější slůvko v křesťanství „POŽEHNÁNÍ“.

Uff!! Důkazem prvního místa není jen dodržování mých přísných pravidel, ale ještě se mi musí ve všem dařit. Tzv. honba za důkazním požehnáním. Každé svědectví někoho, jak mu Bůh požehnal, byla pro mě docela muka. Znamenalo to, že on má Boha lépe na prvním místě než já. Alespoň v této chvíli. A proto začala další štvanice za oním „tak úžasným požehnáním.“ Jakmile se kolem mě někomu něco nepovedlo, bylo to paradoxně značně úlevné. Byl tu někdo, kdo na ono požehnání nedosahoval, a já si tak mohl zvednout sebevědomí své duchovnosti. Neustálé srovnávání, vydávání všeho pozitivního – otrocky a někdy až hloupě – za Boží požehnání. Vše pro to, abych v tom nekonečném závodu urval nějaký ten bod a ostatním dokázal, že „já mám taky Boha na prvním místě!“

Byl by to nikdy nekončící boj. Naštěstí však vedl směrem k mé dekonstrukci a poznání, co vše bylo třeba opustit, abych konečně našel neoddělení se svým Stvořitelem. Když začnete s Bohem, je už jenom Bůh ve společném dobrodružství vašeho života. V tomto smyslu bylo požehnání a prokletí zrušeno.

Od té doby, když – za nadšeného přitakávání ostatních – vidím a slyším podobné výzvy „Bůh na první místo a pak ti požehná“, dělají se mi silné zimomriavky.