Vždycky mě trápilo, co přesně znamená Boží vůle

Chtěl jsem ji poslouchat na 100 %, ale nikdy jsem doopravdy nevěděl, co to obnáší. A i když jsem si myslel, že něco tuším, nikdy jsem si tím nebyl jistý.

Během školních let na základní a střední škole to nebylo tak těžké. Byl jsem dítě, a tak jsem prostě následoval příkazy rodičů, učitelů nebo vedoucích. Život měl jasnou strukturu, kterou jsem nemusel vymýšlet. Ale po střední škole, když jsem začal rozhodovat sám za sebe, nastal skutečný boj. A právě to je možná důvod, proč se i mnozí dospělí upnou na někoho, kdo za ně dál rozhoduje – duchovní autoritu, systém, vedoucího.

Nikdy jsem tedy neměl pocit, že opravdu vím, co je Boží vůle pro můj život. Jen málokdo to ví – a i ti, kdo tvrdí, že vědí, si to spíše jen myslí. Dlouho jsem bojoval s myšlenkou jít na biblickou školu nebo seminář. Dokonce i své „povolání ke službě“ jsem vnímal s obrovskou nejistotou. Nikdy jsem nevěděl, jestli dělám to, co bych měl.
Ta nejistota byla frustrující. A hlavně děsivá. Věřil jsem, že pokud nesplním Boží vůli, čeká mě peklo.

Představ si člověka se zavázanýma očima, jak přechází po laně nataženém nad ohnivým peklem. Každý krok je nejistý, plný strachu, že jeden chybný pohyb znamená pád. Tak jsem se cítil – jako bych žil ve stálém napětí, nevědouc, jestli můj další krok nebude ten osudný.

Když se teď ohlížím zpátky, vidím věci jinak. Uvědomuji si, že za tím vším byla ještě hlubší pravda:

Nikdy jsem vlastně nevěděl, co chci já sám.

Bylo snadnější soustředit se na hledání Boží vůle, než se postavit čelem otázce, co skutečně chci ve svém vlastním životě já sám. Možná to byl dokonce způsob, jak se vyhnout zodpovědnosti za svá rozhodnutí.

A tahle nejistota mě pronásledovala celé roky. I dnes občas pocítím tíhu otázky, co bych měl dělat. Ale ten strach už mě neovládá. Už to není mučivé. Naopak. Začínám si užívat svobodu objevovat, kým skutečně jsem, co opravdu chci – a dovolit, aby tenhle objev formoval můj život.

Možná sis tím prošel/a taky – tím strachem z rozhodnutí, tou tíhou nejistoty, jestli žiješ „správně“.

Ireneus kdysi řekl: „Slávou Boží je člověk plně živý.“

Ať už v Boha věříme, nebo ne, pro mě to znamená, že smyslem života je stát se tím, kým doopravdy jsem. Být člověkem, který skutečně žije, září a přináší světlo ostatním.