Když se už nebojím emocí

Dlouho jsem v sobě vedl úpěnlivý boj.
Nechtěl jsem cítit hněv. Bál jsem se smutku. Styděl jsem se za strach.
Myslel jsem si, že víra znamená být „nad věcí“. Že duchovní člověk se přece netrápí, nekolísá, neprožívá hluboké emoce.
A tak jsem je potlačoval. Dusil. Odmítal. A uvnitř to tížilo víc a víc.

Dnes už nebojuju.

Dnes vím, že emoce nejsou můj nepřítel.
Že hněv není slabost.
Že slzy nejsou selhání.
Že strach neznamená málo víry.

Emoce jsou jako signály – světla na přístrojové desce mého života.
Hněv říká: Tady něco přetéká.
Smutek říká: Tady jsem něco ztratil.
Strach říká: Tady potřebuji jemnost a blízkost.

A právě uprostřed toho všeho – když nic neodmítám – je klid. Ticho. Přítomnost.

Nevyřešil jsem všechny své emoce. Ale přijal jsem je. A ony se tím mění.
Když jim dovolím být, nemusí křičet. Když je obejmu, ztratí ostří. Když zůstanu s nimi, ukážou mi cestu.

Dnes už nevěřím, že musím být „vždy silný“.
Dnes věřím, že když jsem opravdový, je to dost.

A právě vědomí Boží přítomnosti v mém nitru – to, že je Bůh ve mně teď a tady – je pro mě tím největším uzdravením.

To vědomí je zdravím samo o sobě.
Je to návrat domů. K sobě. K Němu. Do ticha, které všechno ví.