O nemoci a uzdravení

Dlouho jsem věřil, že nemoc je nepřítel. Něco, co musí být překonáno, protože přece Bůh je dobrý a mocný – a přece chce naše uzdravení. Pak jsem věřil, že nemoc je vzkaz. Že Bůh skrze ni vychovává, zastavuje, formuje. V obou těchto pohledech byl Bůh trochu oddělený – buď jako léčitel, nebo jako učitel. Dnes ho ale nevnímám jako někoho mimo. Spíše se ptám: Co když Bůh není na druhé straně mé bolesti? Co když je přímo v ní? Ne jako ten, kdo ji působí, ani jako ten, kdo ji musí ukončit, ale jako ten, kdo je… ve všem.

Nemoc nemusí být ani zkouška, ani selhání, ani výzva. Může prostě být. A Bůh v ní – tichý, přítomný, hluboký. Ne jako odpověď, ale jako prostor, ve kterém se všechno může dít – i uzdravení, i přijetí, i změna.

Naslouchám také více tělu samotnému. Všímám si, jak mluví – ne slovy, ale napětím, bolestí, únavou, někdy nemocí. Tělo nese moudrost. Někdy nás zastaví, jindy probudí. Ukazuje, kde jsme se odpojili, kde žijeme proti sobě, kde potlačujeme. A právě tam, kde bychom dřív chtěli „rychle uzdravit“, se dnes ptám: Co mi tělo říká? Co ve mně potřebuje být slyšeno?

A především: Uvědomuji si, že vědomí Boží přítomnosti v nás – tiché, prosté jsem – samo o sobě uzdravuje. Ne vždy změní okolnosti, ale přináší návrat do celku. Do souladu. Do pokoje, který se netváří jako vítězství, ale jako domov. Toto vědomí je zdravím. Ne jako výsledek, ale jako samotná podstata bytí. V tom je hlubší uzdravení než v samotné změně tělesného stavu. A někdy přichází i fyzické uzdravení. Někdy ne. Ale přítomnost – ta je vždy. A ta je tím skutečným uzdravením.