Když je nemoc v hlavě hříchem
Církev často vytváří prostředí, kde se o psychických nemocech nemluví..
Není to téma.
Ale všichni „vědí“, co se sluší a nesluší.
Léky?
Nikdo to nahlas neřekl, ale bylo jasné, že jsou znamením selhání.
Když se někdo léčil, lidé se na něj dívali jinak.
Jako na toho, kdo „nedůvěřuje Bohu dost“.
Jako by se mu na čelo otisklo stigma, které už nikdy nesmyje.
Modlitba a duchovní boj byly přijatelné.
Léčba a terapie byly tichým přiznáním, že „něco není v pořádku“ – ne jen s vaším zdravím, ale i s vaší vírou.
A tak se trpělo.
V tichu, pod přikrývkou biblických veršů.
S úsměvem „vítěze v Kristu“ na tváři a s tělem i myslí, které v noci drtily úzkosti, panické ataky nebo hluboké deprese.
Někteří to vydrželi.
Jiní ne.
Nešlo jen o nepochopení.
Bylo to systematické odmítání reality, ve jménu víry.
A psychické problémy se tak často prohloubily až do bodu, odkud už nevedla cesta zpět bez trvalých následků.
Dnes, z pohledu zkušeností z terapií a práce s lidmi, vidím tohle dědictví jasně:
církev se v mnoha případech nepodepsala pod uzdravení, ale pod nemoc samotnou.
Odmítání odborné pomoci, strach z léků a duchovní tlak na „víc modlitby“ vytvořily živnou půdu pro generace lidí, kteří si ponesou stopy této duchovní manipulace do konce života.
Víra není problém.
Problém je, když se z ní stane záminka, proč neřešit skutečné utrpení člověka – a místo toho ho nutit, aby se tvářil, že je v pořádku, protože jinak zklame Boha.
Tohle není víra.
Tohle je zanedbání péče, přikryté náboženskými frázemi.
A upřímně?
Někdy nejvíc víry potřebuješ právě ve chvíli, kdy vezmeš ten první prášek.
