Zduchovnění všeho – a ztráta kontaktu se skutečností
Možná znáte, když se z každé události – každé myšlenky, každé emoce, každé situace – automaticky dělá duchovní záležitost.
„To, že jsi unavený, je duchovní útok.“
„To, že tě bolí záda, je důkaz duchovní nedůvěry.“
„To, že jsi smutný, znamená, že jsi odpadl od Ducha svatého.“
„To, že máš pochybnost, je pýcha nebo otevřený hřích.“
Takový přístup působí jako pastička na vše lidské.
Není prostor být člověkem – se všemi limity, emocemi, výkyvy.
Výsledkem není duchovní růst – ale úzkost a odpojení
Když se všechno vysvětluje duchovně, člověk začne pochybovat o vlastní realitě.
Místo hledání rovnováhy a péče o sebe přichází podezřívání se:
„Není moje únava vlastně skrytý hřích?“
„Nemoc není nemoc – to já jsem si ji přivolal nedostatkem víry.“
„Nesmím být smutný, to není v duchu vítězství.“
To vede k vnitřnímu rozporu. Tělo a psychika signalizují bolest, ale duchovní výklad nutí člověka ji popřít.
Ztráta normální pomoci – všechno se řeší modlitbou
Když se všechno chápe jako duchovní problém, běžná pomoc ztrácí hodnotu:
Psycholog? „Ne, to je světské.“
Odpočinek? „Ne, to je slabost.“
Vztek? „Musíš odpustit.“
Terapie? „Stačí číst Bibli.“
Smutek? „Zpívej chvály!“
Výsledkem je izolace, přehlížení těla a emocí a často i dlouhodobé vyčerpání.
„Když jsem chtěla jít na terapii, řekli mi, že démoni si pak přijdou pro moje děti.“
(z terapeutického sdílení)
Kdy se duchovno stává pastí
Zduchovnělé myšlení nevychází z klidu a víry, ale ze strachu a potřeby kontroly.
Všechno musí mít hlubší význam – i to, co je prostě lidské, obyčejné, těžké.
A tak se z krásy víry stává systém úzkosti, podvědomé sebekontroly a popření reality.
