Někdy necítím nic.

Ne radost. Ne smutek.
Ani blízkost. Ani dálku.

Dřív jsem z toho panikařil.
„Je něco špatně?“
„Zas jsem se vzdálil?“
„Bůh mlčí – co jsem udělal?“

Dnes už ne.

Dnes vím, že i necítění má své místo.
Že Bůh nemizí s emocí.
A pravda není v náladě.

Je ticho.

Žádná výpověď o vztahu.
Jen ticho.
Jako ráno, než zazpívá pták.

Dřív bych se modlil víc.
Tlačil na pilu.
Zkoumal srdce. Hledal viníka.

Dnes si jen sednu.
Dýchám.
A vím, že i prázdno je svaté.

Bůh není zážitek.
Není vlna.
Není záchvěv ve slovech.

Je.

A já jsem s Ním.

I když necítím nic.
Možná právě tehdy nejvíc.