„Víc se modli“ – a pocit selhání roste

Dlouho jsem žil v prostředí, kde byla modlitba odpovědí na každý problém.
Cítíš vinu? Modli se víc.
Jsi unavený? Modli se intenzivněji.
Nevidíš výsledky? Přidej půst a modli se ještě víc.

Často jsem i já takové výzvy dával druhým. Byl problém? Řešení bylo jasné — modlitba.
Ale zpětně vidím, jak často to byla jen fráze. Povinné zaklínadlo, které mělo utišit strach nebo a to možná ještě častěji netrápit se s hledáním opravdového řešení.

Modlil jsem se upřímně, ale jako by telefonem k Bohu, který byl někde jinde.
Dnes mi ta představa přijde absurdní — volat do nebe, aby někdo „tam“ slyšel.
Byla v tom upřímnost, ale také hluboký pocit oddělení.

Modlitba byla povinnost.
A bylo samozřejmé

Že když vynechám,
něco se pokazí.
Zklamu Boha.
Oslabím víru.
Přijdu o vztah.

Když se to celé zhroutí

Pak přišel moment, kdy jsem prostě přestal.

Ne ze vzdoru.
Ale proto, že už nebylo komu dokazovat.

A najednou se ukázalo:
Bůh nezmizel.
Byl tu i v tichu.
Byl tu, i když jsem mlčel.

Nebyl na druhém konci modlitby.
Byl všude.
Byl tím tichem.

Modlitba beze slov

Dnes už se modlitba nedá oddělit od života.
Není to výkon, není to rituál.

Někdy mlčím.
Někdy dýchám.
Někdy jen koukám na stromy.

A někdy se prostě modlit nechce.
A je to v pořádku.

Protože nejde o to, jestli se modlím.
Ale o to, že už nikdy nejsem oddělený.
Že nemusím nic dokazovat.
Že Bůh není daleko – nikdy nebyl.

A tak…

Když se mi nechce modlit,
nemám pocit selhání.

Protože vím, že ani v tomhle okamžiku
nejsem mimo.

A paradoxně…
v tomhle klidu přichází modlitba sama.
Ne jako povinnost.
Ale jako dech.