Proč není cílem být dokonalým rodičem

Většina rodičů cítí tlak být lepší, než ve skutečnosti jsou. Ať už ten tlak přichází z rodiny, společnosti, nebo z vlastního nitra, vede k neustálému pocitu selhání. Myšlenka „musím být dokonalý rodič“ nás paradoxně vzdaluje od dětí – začneme hrát role, místo abychom s nimi byli skutečně přítomní. Děti ale nepotřebují dokonalost. Potřebují nás vidět opravdové – se slabostmi i silami, s chybami i s tím, že se dokážeme omluvit.

Mýtus dokonalého rodiče navíc často stojí na představách převzatých odjinud – náboženských ideálech, psychologických teoriích nebo modelech, které jsme viděli u jiných rodin. Tyto představy v sobě nesou neviditelný bič: pořád se porovnáváme s něčím, co vlastně ani neexistuje. Skutečný vztah s dítětem se ale rodí právě tam, kde si dovolíme nebýt „hotoví“ a kde se místo hodnocení učíme naslouchat tomu, co se mezi námi skutečně děje.

Opuštění honby za dokonalostí neznamená rezignaci. Znamená to spíš návrat k přirozenosti. Když přijmeme sebe i dítě takové, jací jsme, můžeme se stát opravdovými průvodci. A právě v takovém prostředí může vztah mezi rodičem a dítětem růst – protože dokonalost vztah vždycky zahání, zatímco opravdovost mu dává prostor.