Sval jménem NE

Říct „ne“ zní jednoduše.
Ale v nás se při tom zvedá strach:
že zklameme, že nás odmítnou, že budeme působit nevděčně nebo tvrdě.
Desítky naučených obav šeptají: „Nesmíš.“

A tak raději přistoupíme. Usmějeme se. Přizpůsobíme se.
Říkáme „ano“, i když v nás celé tělo křičí „ne“.

Jenže každé takové falešné „ano“ něco vezme:
kousek času, energie, radosti…
A především kousek sebeúcty.

„Ne“ není boj proti druhým –
je to ochrana sebe sama před pomalým mizením.

Když neumíme odmítnout,
nevypadáme laskavěji.
Jen se sami sobě ztrácíme.

Strach říct ne je vlastně strach postavit se za sebe.
Ale přesně tam začíná svoboda:
když si dovolíme dát sobě stejnou hodnotu,
jakou dáváme ostatním.

„Ne“ je sval.
Každé upřímné odmítnutí ho posílí.
Každé spolknuté „ne“ ho oslabí.

A pak rozhodují druzí:
o našem čase, o naší energii, o našem životě.

Nejde o odmítání lidí.
Jde o přijetí sebe.

Když neřekneš své „ne“,
necháš ostatní říkat „ano“ za tebe.
A ty se probudíš v životě,
který jsi nechtěl.

Naučit se říct „ne“ je návrat důstojnosti.
A možná vůbec první upřímné „ano“
naší vlastní cestě.