Můj první násilnický vztah byl s Bohem
Představte si, že vám někdo vypráví o svém partnerském vztahu. Jeho partner mu neustále opakuje, že bez něj není nic, že si zaslouží trest, pokud odejde, a že všechno, co mu způsobuje, dělá vlastně z lásky.
Co byste mu poradili?
Pravděpodobně byste mu řekli, že to není láska, ale manipulace. Že nikdo nemá právo druhého ponižovat, zastrašovat a přesvědčovat ho, že bez něj nedokáže žít. A možná byste mu nabídli pomoc, aby z takového vztahu dokázal odejít.
Co se ale stane, když stejná slova pronášíme v souvislosti s Bohem?
Najednou se mění pravidla. To, co bychom u člověka označili za psychické násilí, se v náboženském prostředí může stát projevem lásky. Strach se začne vydávat za úctu, poslušnost za ctnost a podřízení vlastní vůle za duchovní zralost.
A děti se tomu učí už od útlého věku.
Učíme je, že hněv je vzpoura, pochybnosti jsou neposlušnost a že jejich vlastní úsudek není dostatečně důvěryhodný. Učíme je, aby nevěřily samy sobě, ale autoritě, která jim říká, co je správné. Aby potlačovaly vlastní pocity, pokud jsou v rozporu s tím, co se od nich očekává.
Možná si ani neuvědomujeme, jak nebezpečný základ tím vytváříme.
Člověk, který se od dětství učí, že jeho vlastní pocity nejsou důležité, že nesmí odporovat autoritě a že za špatné zacházení může často sám, může mít později velký problém rozpoznat manipulaci v běžných mezilidských vztazích.
Když mu pak partner řekne: „Podívej, k čemu jsi mě donutil,“ nemusí ho ani napadnout, že odpovědnost za chování druhého člověka neleží na něm. Místo toho začne hledat vlastní provinění. Omlouvá se, snaží se být lepší a přemýšlí, co ještě musí udělat, aby si znovu zasloužil lásku.
A možná se dokonce modlí, aby dostal sílu všechno vydržet.
Právě s podobnými zkušenostmi se setkávají lidé, kteří se snaží vymanit z toxického náboženského prostředí.
Člověk může přestat věřit v peklo, přestat chodit do církve a opustit náboženskou komunitu. Přesto si může celý život nést hluboko zakořeněný pocit, že nikdy není dost dobrý. Že musí neustále dokazovat svou hodnotu, hlídat si každé slovo a přizpůsobovat se očekáváním druhých.
Někdy například strávíme celý večer sledováním výrazu něčí tváře. Snažíme se odhadnout, jestli jsme ho něčím nezklamali, jestli jsme neřekli něco špatného nebo jestli jsme si náhodou nezasloužili jeho nelibost.
Říkáme tomu ohleduplnost, citlivost nebo snaha o pokojné vztahy.
Jenže někdy je to pouze naučený strach z toho, že někoho zklameme.
Náboženské prostředí tomu někdy říká „umírání sobě samému“. Vzdát se vlastních potřeb, potlačit vlastní vůli, neprosazovat se a přijmout, že naše hodnota spočívá v poslušnosti.
A právě na takovém základu může vyrůst vztah, ve kterém druhý člověk velmi snadno převezme kontrolu nad naším životem.
Proto stojí za to položit si několik jednoduchých otázek.
Co se stane, když řeknete pravdu, která se někomu nelíbí? Musíte si znovu zasloužit jeho přízeň? Máte strach vyjádřit nesouhlas? Cítíte se provinile pokaždé, když se rozhodnete podle vlastního přesvědčení?
Pokud vás někdo nutí platit za upřímnost ztrátou své náklonnosti, není to zdravý vztah.
A pokud vám náboženská autorita tvrdí, že vaše ochota snášet takové zacházení je známkou duchovní zralosti, je možná načase se zastavit a zamyslet.
Stejně tak bychom se měli ptát na Boha, kterého nám někdo předkládá. Pokud nás jeho láska údajně vede k tomu, abychom se ho báli, pokud nás trestá za pochybnosti a hrozí nám utrpením za to, že ho opustíme, jaký druh lásky nám vlastně nabízí?
Proč by nás Bůh, který nás miluje, potřeboval držet ve vztahu prostřednictvím strachu?
Láska přece nepotřebuje vydírání. Nepotřebuje vyvolávat pocit méněcennosti. Nepotřebuje, abychom se vzdali vlastního svědomí a přestali důvěřovat sami sobě.
A možná je právě tohle jedna z nejtěžších věcí, které se člověk po odchodu z toxického náboženského prostředí musí naučit: že má právo pochybovat, nesouhlasit, rozhodovat se sám za sebe a odejít ze vztahu, ve kterém se necítí svobodný. A že kvůli tomu není špatným člověkem.
Protože láska, ze které nemůžete odejít bez strachu z trestu, není svobodnou láskou.



