Odpouštějte, aby vám bylo odpuštěno. Opravdu?
Ježíš řekl „A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení.“ (Marek 11:25)
Znamená to, že pokud neodpustím, tak Bůh neodpustí ani mě a mé hříchy opět někde vyloví? Nebo, když už tedy nejspíš neuváženě řekl, že mé hříchy nebude připomínat, tak ty staré odpuštěné již nechá zapomenuty, ale zato ty, které spáchám poté, co jsem jinému neodpustil já, zcela jistě neodpustí?
Často jsem to tak prezentoval, když jsem, brnkajíc na tuto sobeckou strunu, druhé k odpuštění „motivoval.“ Když neodpustíš, ani Bůh TOBĚ neodpustí, musíš odpustit by Bůh TOBĚ odpustil atp.
Pokud však čtu bibli dále a posunu se k epištolám, které byly napsány po tom, co se Ježíš již vrátil zpět k Otci a dokonal vše, k čemu byl poslán, vidím nové pravidlo…
Efezským 4:32 Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
Koloským 3:13 Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy.
Ejhle!? Už zde není napsáno „odpouštějte, aby Bůh ODPUSTIL vám,“ a dokonce ani „odpouštějte, jako Bůh ODPOUŠTÍ vám“, ale jde ještě mnohem dál a směle říká „odpouštějte, jako Bůh ODPUSTIL vám“
Co to tedy znamená? Co je tedy správně? To už nemusím odpouštět? To už na tom jako nezáleží? Co mě tedy osobně bude motivovat k tomu, abych odpouštěl, když už mi Bůh odpustil vše a už mi nic nehrozí?
Co třeba Láska?
Bůh, jak už si tak zvykl, nám šel příkladem a udělal obrovsky velkorysý krok. Dal nám úplně vše a celou historii převrátil naruby. Už nejsou věci jako dřív a dokonce už nejsou ani tak, jako tomu bylo v době, kdy Ježíš chodil po této zemi. Nedáváme proto, aby nám bylo dáno, neodpouštíme proto, aby nám bylo odpuštěno, ale učíme se žít a dávat z té plnosti všeho, co jsme dostali v den, kdy jsme mu řekli své „věřím“. Můžeme odpouštět ne proto, abychom z toho pro sebe něco získali, ale proto že nám Bůh znovu dal živého ducha, změnil naše srdce a naplnil jej Láskou, SÁM SEBOU. Vše minulé, přítomné i budoucí jednou obětí již vyřešil a říká, můj synu, má dcero, jsme jednoho Ducha, jednej jako já.
Možná si řekneš „to je sice hezký, ale co ti druzí, co to nevidí a stále si drží neodpouštění, a na víc neodpuštění proti mě, což mě tak strašně moc ubližuje. Jak jim teď můžu pohrozit a jak je teď můžu „motivovat,“ když už jim nic nehrozí?“
Odpověď je opět ta samá, Láska! Prostě je miluj, velkoryse, tak jako Bůh miluje tebe, odpouštěj, tak velkoryse, jako Bůh odpustil tobě a dávej tak štědře z toho, co všechno ti už dávno Bůh dal a tak nasypeš rozpálené uhlí na jejich hlavu. Což není parafráze na kýbl hnoje, který jím s chutí z předstírané lásky vysypeš na jejich kebuli, ale něco, co je nenechá v klidu, a co otevře Bohu možnost, aby je tvým jednáním mohl dostat z jejich zamrzlého stavu a přivedl je zpět k tomu, co pro ně již dávno udělal.
