Jak strašné je křesťanství pro něj, bez něj

Mnozí se chytili do té náboženské pasti, kdy se snaží dosáhnout mety, od které mohou začít tzv. konečně žít s Bohem. Více číst bibli, více času trávit s Bohem, méně se koukat na televizi, méně času trávit s vlastní prací, více se postit, více se modlit, více chodit do církve, méně času s nevěřícími. Pořád dokola více, méně, více, méně, a když to udělám, tak pak už  k-o-n-e-č-n-ě  budu ten, kdo žije s Bohem.

Kdyby se jim tak na chvíli otevřely oči, aby mohli vidět, že Bůh je s nimi stále, v každé věci, situaci, události, rozpoložení, stavu, v dobrém i ve zlém. Že jeho přítomnost s nimi a v nich, a jeho spokojenost s nimi, není založená na jejich „více“ nebo „méně“, konečně by si život s ním začali opravdu užívat. Končeně by přestali strkat své prsty tam, kde jedná Bůh, protože bych to přeci měl udělat tak, aby to pro něj bylo „dobré“. Co takhle nechat jeho, který vždy dělá vše dobré? Co takhle být asistentem mistra?

On nás miloval první, nikoliv my jeho. Náš život je jeho vstupem, nikoliv náš výkon. Kdysi někomu řekl: „navrať se k první lásce“. Tím, rozhodně nemyslel, aby se znovu ze sebe pokusil vymáčknout tu „svou“ původní zamilovanost do Boha. On jej prostě pobídl, aby se vrátil k té Jeho první lásce. K té lásce, kterou si nás Bůh zamiloval jako první a to v době, kdy jsme pro to ještě neudělali vůbec nic, snad kromě našeho „věřím“.

Jak strašné je křesťanství pro něj, bez něj.