Žádné vězení není tak silné, jako náboženská povinnost

Žádné vězení není tak silné, jako náboženská povinnost. Dělá z nás zajatce, zatímco my sami se kvůli jejímu plnění poplácáváme po ramenou.

Dávej pozor, mladé oko, co vidíš! Dávej pozor, mladé oko, co vidíš! Pán se z nebe dívá, jaká je tvoje víra. Dávej pozor, mladé oko, co vidíš!“

„To je hrozné,“ řekl John a zatřásl hlavou, jakoby jím projela nějaká bolest. Opravdu nesnáším, když slyším malé děti zpívat takovou píseň.“

Chvilku jsem nemohl přijít na to, o čem mluví. Píseň mi byla důvěrně známá. Já ji zpíval od té doby, co jsem byl dítě, a pak ji naučil i vlastní děti. Byla ukazovací, a to je bavilo. Kromě toho jsem doufal, že tak pochopí, že Bůh vidí všechno. A to, že jim může pomoct správně se rozhodovat. „Chceš říct, že na té písni je něco špatného?“ zeptal jsem se nakonec.

„To řekni ty mně.“

„Nevím. Vypráví to o Otcově lásce k nám a Jeho touze zadržet nás od zlého jednání.“

„Ale kým se ON stane v té písni?“

„Nechápu, kam tím míříš?“

„Používá úžasná slova jako ‚otec‘ a ‚láska‘. Přitom však Boha staví do role jakéhosi božského policajta, který číhá za reklamní tabulí se svým radarem. Kdo by chtěl vyrůstat v blízkosti takového Otce? Nemůžeme milovat toho, z koho máme lidský strach. Nemůžeš rozvíjet vztah s někým, kdo neustále kontroluje tvůj výkon. Jen aby se ujistil, že tvé jednání je dostačující k tomu, že si zasloužíš Jeho přátelství. Čím více se soustředíš na své vlastní nedostatky a selhání, tím více se od Něj budeš cítit vzdálený. To způsobuje vina. Vzdaluje nás to od Boha, právě ve chvílích, když Ho nejvíc potřebujeme. Místo toho, abychom si přáli běžet k Němu, vybavují se nám naše největší selhání a pochybnosti o tom, že bychom si vůbec mohli dovolit přijmout Jeho milost a slitování. Tak máme vytvořenou představu Boha a Jeho trestu. To potom přináší podstatu toho, co to znamená stát se ‚dobrým křesťanem‘. Vidíš zde Otce, který chápe naši náklonnost k hříchu a rozumí naší lidskosti? A jehož láska se s námi chce setkat právě takto a přetvořit nás v Jeho děti, ne na základě našeho úsilí, ale podle Něj?“

„Nemyslím si, že bych o tom někdy tak přemýšlel.“

„Ale ano. Vždy, když jsi to zpíval, myslel si na věci, které tvé oči viděly a uši slyšely a které by Bůh neschvaloval. To způsobilo, že ses necítil dobře, avšak ten špatný pocit tě neudělal o nic lepším. Rozumově sice ještě přemýšlíš nad Otcovou láskou, ale intuitivně ses od Něj začal vzdalovat. To je ta nejhorší věc, kterou náboženství dělá. Kdopak by se chtěl přiblížit k Bohu, jestliže se vždy pokouší přistihnout lidi v jejich nejhorších momentech, nebo je stále za jejich selhání trestá? Pro takového Boha jsme příliš slabí. My nikdy nebudeme schopní udělat dost, abychom si Jeho lásku zasloužili. Protože stačí jedna chybička, a Bůh, dívající se na nás shora, je připraven nás postihnout nějakou pohromou za naše selhání a za to, že jsme se nechovali podle Jeho očekávání. Používáme vinu k tomu, abychom utvářeli lidské chování. A přitom vůbec nechápeme, že ten stejný pocit viny nás bude držet daleko od Boha.“

Znovu jsme se vrátili do vstupní haly. John se zastavil a opřel o zeď. Podíval se na mě a já promluvil. „Není divu, že si to vždy ověříme na lidech. Povzbuzujeme je, aby dělali správné věci, a málokdy věnujeme čas tomu, abychom jim pomohli porozumět, jak to souvisí s Otcem. On o nich ví všechno a naprosto cele je miluje.“

John přikývl. „V tom to je. Proto Ježíšova smrt mohla tak mocně vysvobodit z rozšířené náboženské povinnosti a svázanosti. Pokud tím už lidé byli přesyceni, tak prošli poznáním, že sami svými skutky navázat vztah s Bohem nemohou. Jejich nitro strádalo a pro ně byla zpráva o kříži ta největší zpráva všech dob. I když si lidé vytvořili společenský systém na základě postavení nebo bohatství, v systému kříže bylo tohle všechno zbořeno. Teď můžeme být spaseni bez jakýchkoli zásluh.“ „Ale nezneužívají to lidé jen k ospravedlňování svých vlastních prohřešků?“

„Ano, ale pokud s tím lidé špatně zacházejí, neznamená to ještě, že to je špatné. Jestliže chtějí žít po svém, nedává jim to důvod k tomu, aby si nárokovali nějaký druh falešné milosti. Lidé, kteří chtějí skutečně znát Boha, mohou jenom jedno. Otevřít Mu dveře. Naše zásluhy nikdy nebudou na nic víc dostačující.“

„Může to být ten důvod, proč několik posledních měsíců bylo úplně bezvýsledných To, že jsem se snažil něco si zasloužit?“

„Přesně. Vztah s Ním je Jeho dar, darovaný v absolutní svobodě. Podstata kříže je v tom, že On pro nás chtěl udělat něco, co my bychom udělat nikdy sami nemohli. Klíč nespočívá v tom, jak moc miluješ ty sám, ale jak moc On miluje tebe. Ten začátek je v Něm. To tě povede tak, že tvůj vztah začne růst.“

„Většina z toho, co tady děláme, je zaměřena špatným směrem. Co by se stalo, kdybychom to všechno skončili?“ Mohli bychom se teď vytratit z centra, pryč z této haly naplněné melodií končící písně, proběhnout otevřenými dveřmi, které jsou připravené pro lidi jako nouzový východ… Zmateně jsem bloudil v myšlenkách.

„Tahle otázka teď vážně není na místě, nemyslíš, Jaku? Já jsem mluvil o tvém vztahu s živým Bohem, ne o vazbě na tuto instituci. Určitě by to mohlo vést k drastické změně. Místo toho, aby ses strojil na show, můžeš Ho chválit za Jeho práci v životech Jeho lidí. Místo předvádění toho, jak dostrkat lidi k tomu, aby byli více „křesťanskými“, jim můžeš pomoci lépe poznat Ježíše. Nechat se jím samým uvnitř proměnit. To by mohlo způsobit převrat v životě církve. Ale to nezačne tam,“ ukazoval směrem ke dveřím do hlavního sálu, „ale tady,“ a zaklepal si na srdce.

Z knihy Wayne Jacobsena | Tak ty už nechceš chodit do církve?

https://www.nove-stvoreni.cz/doporucene-kniha-jake-colsen-tak-ty-uz-nechces-chodit-do-cirkve-2006