Vtělená Boží přítomnost

Skutky apoštolské 9:1-6 Saul stále ještě soptil hrozbami a dychtil po zabíjení Pánových učedníků. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho dopisy pro synagogy v Damašku, aby mohl stoupence té Cesty, muže i ženy, jestliže tam nějaké najde, přivést spoutané do Jeruzaléma. I stalo se, když byl na cestě a blížil se k Damašku, že ho náhle ozářilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas, který mu říkal: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Těžko je ti vzpínat se proti bodcům.“ Saul se třásl a děsil se. Řekl: „Pane, co chceš, abych učinil?“ A Pán mu odpověděl: „Vstaň, jdi do města a tam ti bude řečeno, co máš dělat.“

Saul ničil ty, kteří uvěřili v Ježíše Krista, a rozhodně by jej nikdy nenapadlo, že by měl pronásledovat nějakého šílence, který byl již nějaký ten rok mrtvý. Přesto mu Ježíš neříká, „proč pronásleduješ mé učedníky či stoupence?“ ale „proč pronásleduješ mě?“ Zdá se, že Pán nás nevidí, jako oddělené, bezmocné a na něj čekající. Když mluví o nás, mluví o sobě. Pán vidí a mluví tak, že už přišel. Jak? Že by v nás? Apoštol Pavel to pochopil a celé to nazývá tajemstvím, které bylo skryté po celé věky i generace. Je to Kristus v nás, je to Bůh v nás, je to my v Něm a On v nás. Již žádné oddělení, žádná samota, žádné zoufalé očekávání lepší budoucnosti, zatímco „teď to tu musíme protrpět.“

Prosím, zkuste se zamyslet, když se začnete modlit, aby Pán přišel, aby zasáhl, aby se smiloval, aby soudil (myšleno spravoval), když se začnete „snažit věřit“ za uzdravení či jiné věci, když si přejete, aby Pán sestoupil a zasáhl. Zkuste se chvíli zastavit a podívat se na výsledek Jeho příchodu, Jeho zásahu a Jeho smilování, když se na sebe kouknete do zrcadla. Pak můžete povědět: „Pane, Ty jsi přišel, a já to teď můžu vidět. Ty jsi ve mně a já v Tobě. Už nemusím volat tvou přítomnost, ani do ní vstupovat, protože ona vstoupila do mě. Já jsem tvá přítomnost, a to v takové plnosti, že už k ní není možné nic přidat a děkuji ti, že mě z této skutečnosti učíš žít.“

Je nádhera, že z nás Bůh udělal svou vtělenou přítomnost, kamkoliv přijdeme, a kdekoliv jsme 24×7 a je tak smutné, že tolik lidí o této skutečnosti neví a tedy ani nic neočekává. Prostě v ní nevěří, protože se tak zrovna necítí, nebo nic nevidí. Jsou pak, jako Tomáš, který uvěřil, až teprve, když uviděl, až když si mohl sáhnout. Ale blaze bude těm, kteří uvěří, aniž by viděli. Proč? Možná proto, že oni budou žít Království už teď.

Koloským 1:26-27 Toto tajemství bylo po věky a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým. Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

Efeským 3:14-20 Proto klekám na kolena před Otcem, jehož jméno nese veškerá rodina na nebi i na zemi. Kéž vás jeho Duch podle bohatství jeho slávy posilní ve vašem nitru. Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotveni v lásce, abyste spolu se všemi svatými mohli postihnout, jaká je šířka, délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré plnosti Boží. Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si můžeme pomyslet.

Jan 20:25-29 Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“ O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“ „Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš. „Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“