sozo.cz

Vyhrožování peklem

Vyhrožování peklem

OTÁZKA JE PŘESVĚDČIVÁ

“Víte, kde byste skončili, kdybyste dnes večer zemřeli při autonehodě?” Evangelista to již krásně vykreslil. Mohli byste se nalézat ve věčné zahradě vytříbené krásy, vroubené klikatými cestičkami ze zlata – nebo se svíjet v agonii uprostřed šlehajících sirných plamenů v pekle.

Pokud někdy existovalo rozhodnutí, pro které by platila definice “jasné jako facka”, pak to bude toto. Jakmile někoho přesvědčíte, že nebe a peklo existuje, je snadné získat dalšího “obráceného” člověka. Vždyť poprosit za odpuštění a “přijmout Ježíše” se zdá jako malá cena za volnou jízdenku z pekla!

Toto naléhání na nejhorší lidské obavy a nejistoty je tak efektivní, že se stalo tou nejoblíbenější pozvánkou do Božího království. Co jsme však důkladně neprozkoumali, je fakt, jestli vyhrožování peklem skutečně přivede lidi do takového vztahu s Bohem, který s nimi chtěl odjakživa mít.

Žijeme v době, kdy se milióny lidí rozhodly pro Krista, a přesto je Jeho mocí skutečně proměněno jen několik životů. O této generaci se říká, že naše křesťanství je na míli široké, ale jen pár centimetrů hluboké. Účinky toho vidíme všude kolem sebe. Lidé prohlašují, že znají Boha, ale v jejich každodenním životě chybí důkaz proměny. Napadáme je jako pokrytce a snažíme se je neustálým otravováním dohnat ke spravedlivějšímu životnímu stylu, ale nakonec většina věřících končí u světského stylu života stejně, jako jejich nevěřící sousedé.

Zatímco hrozba peklem může podnítit okamžité rozhodnutí, neplodí dlouhodobé učedníky. Jste-li v tomto království jen proto, že se bojíte té druhé možnosti, přišli jste o nejlepší část toho, co to znamená znát Boha.

 

PROČ TA HROZBA?

Nikdo nikdy nemusel nikoho nutit dělat to, co je úžasné. Moji rodiče mi nikdy nehrozili trestem, aby mě donutili jet do Disneylandu. Ale dostat mě k zubaři nebo k práci na vinici, to bylo něco jiného.

Takže když se mi řekne, že mám milovat Boha, jinak mě uvrhne do pekla, mohu o tom, že Ho budu milovat, raději uvažovat – nebo tu lásku alespoň předstírat. Je-li však jediným důvodem mého přijetí Boha to, že sloužím svým zájmům nebo že utíkám před věčností v pekle, miluji Boha nebo sám sebe?

Může skutečné přátelství vyrůst pod tak smrtelnou hrozbou? Řekněme, že přijdu za svým známým s nadějí, že prohloubím naše přátelství a řeknu: “Opravdu si vážím času, který jsme spolu mohli strávit. Vlastně bych byl rád, kdyby náš vztah rostl a možná bychom se mohli stát nejlepšími přáteli. Jak by se ti líbilo, kdybychom příštích pár měsíců trávili čas společně, a uvidíme, jestli se takový vztah vyvine?”

Zatím dobré! Ale co kdybych dodal ještě jednu větu: “Doufám, že budeš souhlasit, protože kdyby ne, budu tě do konce života pronásledovat a trápit.” Nenabralo by to pozvání hrozivý směr? I kdyby ten druhý chtěl opravdu objevit potenciál našeho přátelství, bylo by to mojí hrozbou pokrouceno. Co to o mně vypovídá? Jak bezpečně by se můj známý cítil ve vztahu, který roste na půdě strachu?

Ať už jsme si toho vědomi či nikoli, hrozba peklem může vytvořit v našem vnímání Boha, hledajícího naši lásku, vnitřní nesoulad. Jak se můžeme cítit bezpečně v přítomnosti Boha, který zdánlivě dychtí po tom, aby námi pohupoval nad plameny pekla? Co je to za Boha, když nemůže najít nic jiného, čím by nás k sobě zavolal? A jak mělká musí naše víra být, když nemůžeme najít lepší důvod, proč Ho milovat?

Před patnácti lety věnoval populární časopis pro křesťanské vedoucí celou jednu stránku inzerátu, ve kterém byl citován oblíbený televizní pastor:

Kdyby Bůh namočil všechny pastory na zlomek sekundy do pekla a pak je zase za podolek košile vytáhl ven – jak by tam tak stáli, kouřilo by se z nich, šaty a kůži by měli černou od sazí a jejich boty by byly napůl roztavené – myslím, že jejich odevzdanost Velkému Povolání by podstatné vzrostla.

Je smutné, že má nejspíš pravdu, ale může to spíš ukazovat na naši slabost, než na Boží záměry. Hrozba peklem může lidi přivést k tomu, že budou více evangelizovat, opakovat modlitbu hříšníků, či že dokonce vstoupí do sboru, ale tento způsob poskytuje mrzký pohled na Boha jako na toho, kdo si libuje v propalování děr do našich bot jen proto, aby nás donutil dělat věci tak, jak chce On. Takový pohled na Něho nás nepozve do hlubin Jeho lásky.

 

ROZPORUPLNÉ PORTRÉTY?

To je ten problém, že? Zdá se, že Písmo vykresluje dva rozporuplné portréty živého Boha: Strašlivý Soudce a milující Otec. Který z nich je ten pravý? Může být obojím?

Nejenže čteme, že Bůh pro nevěřící připravil peklo, ale také to, že Jozuovi nařídil etnické čistky v Kanaánu, vylil z nebe oheň, aby spálil Sodomu a Gomoru a otevřel zemi, aby pohltila ty, kdo se vzepřeli Mojžíšovi. Bůh byl ve své čistotě tak nedostupný, že i ti nejspravedlivější padali v Jeho přítomnosti na tvář, ochromeni tím, jak jsou nehodní. Vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost a trestal nevyslovitelnými mukami ty, kteří se tím neřídili.

Není divu, že jsme trochu zmatení, když se objevuje v Novém zákoně a říká nám, jak moc nás miluje, a zve nás, abychom byli Jeho dětmi. Viděli jsme, jak Ježíš uzdravoval nemocné, odpouštěl prostitutkám a vrahům a navštěvoval domy hříšníků. Děti si zval na klín a vyobrazil svého Otce tak něžně, že i ten nejsvéhlavější hříšník k Němu mohl naprosto bezpečně přiběhnout.

Co se to s Bohem stalo? Byl snad někde mezi Malachiášem a Matoušem „spasen”? Cožpak se proměnil v milejšího, něžnějšího Boha? Samozřejmě, že ne! On se nemění, po celou věčnost je stále stejný.

Takže to znamená, že je obojím? Je milý a něžný k těm, ve kterých má zalíbení, a pomstychtivý vůči svévolníkům? To se učila většina z nás, což je důvodem, proč jsme skončili u „má mě rád, nemá mě rád”. Prosíváme každou situaci a snažíme se zjistit, jestli jsme v Jeho přízni či nikoli. Když si myslíme, že jsme v Jeho přízni, můžeme se uvolnit a klidně proplouvat životem. Pokud však mají naše problémy dokazovat, že nám není příznivě nakloněn, musíme se snažit tím více se Mu zalíbit – před tímto jednáním nás Pavel varuje. Pravá spravedlnost nemůže pocházet z lidského úsilí.

Tady je ten problém. Nemohu se Bohu zalíbit, dokud si nejsem jistý Jeho láskou ke mně, ale On mě nebude milovat, dokud se Mu nezalíbím. Je to začarovaný kruh, z něhož není úniku. Jak může být Bůh jednu chvíli zlý a pomstychtivý a za okamžik milý a něžný? Tyto obrazy nepopisuji stejného Boha v různých situacích, nýbrž dvě protikladné Boží povahy, které nás zanechávají ve zmatku a nejistotě.

Dokud nezískáme z Písma ucelený pohled na Boží přirozenost, nikdy nebudeme vědět, kým vlastně Bůh je, nebo nebudeme mít odvahu vstoupit do takového vztahu, který s námi touží mít. Bůh se v době mezi Malachiášem a Matoušem nezměnil. Drasticky se však změnilo naše vnímání.

Než přišel Ježíš, mohli jsme vidět jen Boží jednání a předpokládat, že byl veden motivy, které se podobaly těm našim. Z jeho jednání vůči hříchu se mohlo zdát, že se o lidi nezajímá. Jeho pokusy naučit lidi důvěřovat Mu byly špatně chápány jako mstivé tresty.

Ježíš to vše změnil. Při naslouchání Jeho slovům a sledování Jeho života náhle vidíme Boží motivy. Ježíš plně odrážel Boží slávu, takže jsme Ho mohli poznat takového, jakým skutečně je, a již jsme nebyli pouhými oběťmi vlastních chybných výkladů. Láska přebývá v samém jádru Boží bytosti a ve Starém zákoně jsou stovky obrazů Boha, který je plný milosti a ochoty odpouštět. Chce nás s nadšením osvobodit od hříchu, protože hřích zmenšuje a pohlcuje život, jaký nám Bůh přeje v Něm prožívat.

Dopouští na nás následky hříchu ne proto, že by si liboval v našem utrpení, ale abychom viděli jeho zničující účinky a mohli běžet k tomu Jedinému v celém vesmíru, který nás od nich může osvobodit. Jeho hněv proti hříchu neznamená, že nás odmítá, je jen odrazem hloubky Jeho lásky, která nemůže jen tak bezstarostně odvrátit pohled, zatímco nás ničí hřích.

Toto nejsou jen nějaké filozofické úvahy. Pokud si nejsme jistí Božími motivy, nikdy nebudeme mít odvahu dovolit Jeho přítomnosti, aby vstoupila do našeho každodenního života. Budeme si držet bezpečný odstup a mineme to, co si pro nás nejvíce přeje: přátelství s Bohem, které je mnohem skutečnější a mocnější, než jak jsme kdykoliv předtím poznali.

 

OPRAVDU MUSÍM?

Ti, kteří Boha následují jen proto, že nechtějí jít do pekla, nikdy nezjistí, jak úžasný Otec skutečně je. Vidí křesťanství jako tíživé břemeno a nechtějí dělat naprosto nic víc, než skutečně musejí.

Slyšel jsem tuto otázku doslova stokrát. Lidé zápasí s hříchem, nebo touží po něčem, co Písmo věřícím zapovídá, a ptají se mě, co myslím, že by měli dělat. Když jim řeknu, co Písmo zřejmé říká, vidím pohled v jejich očích – v hlavě jim to šrotuje, jak se snaží najít nějakou skulinu, aby mohli mít, po čem touží, a přesto se vyhnout peklu.

Z úst ženy, která si chtěla vzít muže, nesdílejícího její víru: „Opravdu nesmím, abych byla spasená?“

Od rozzlobeného muže, který nechce odpustit tomu, kdo ho podvedl: „Opravdu musím, abych byl spasen?“

Od člověka, který chce ospravedlnit zlozvyk, ze kterého ho Bůh chce vysvobodit: „Opravdu musím, abych byl spasen?“

Jak na takovou otázku odpovědět? Řeknete-li ano, pak vezmete kříži jeho moc a nahradíte ji lidskou snahou. Řeknete-li ne, použijí to jako výmluvu, aby si mohli hovět ve falešné představě o tom, co to znamená žít v Bohu.

Sama otázka není férová a ukazuje, jak daleko se křesťanství odklonilo od svého hlavního záměru. Místo touhy chodit s Bohem v přátelství se zabýváme jen tím, jak si zajistit Jeho pamlsky. Chceme Jeho požehnání, ne Jeho samého! Jak bolestivé to pro Něj musí být!

Je to, jako kdybych pozval v pátek večer na večeři svého dospělého syna. Chvíli váhá. Je jasné, že by raději nepřišel, ale než odpoví, chce vědět jedno: „Tati, myslím, že bych mohl přijít, ale jsou i jiné věci, které bych rád dělal. Vydědíš mě, když nepřijdu?“

Jakou odpověď může otec na takovou otázku dát? Žádná nebude vyhovující, protože ta otázka se vlastně míjí se skutečným smyslem celého vztahu. Je pravda, že Bůh má ty nejlepší dobroty ve vesmíru, ale člověk, který je hledá bez touhy poznat Jeho samotného, přichází o skutečný život království.

Přesně to říkají lidé, které zajímá, jestli musí něco udělat nebo jinak riskují ztrátu svého spasení. Nechtějí ze života s Bohem ani o kapku víc, než je pro únik z pekla nezbytně nutné. Jak tragické! Není divu, že přišli o ten nejlepší dar, který jim Bůh mohl dát. Ježíš je zoufale chtěl osvobodit z tyranie, kdy se snažili zasloužit si spasení svou vlastní náboženskou snahou.

To vše neznamená, že by peklo neexistovalo nebo že na toho, kdo odmítne Boží svobodu, nečekají strašlivé následky. Říkám jen, že používáme-li hrozbu peklem, abychom lidi přivedli k Bohu, používáme způsob, jaký Ježíš nikdy nepoužil, a to tak, jak nikdy nechtěl. Tím lidi od největší Boží touhy spíše odstrkujeme, než abychom je zvali blíž.

Jeho poselstvím nebylo: „Pojďte k Bohu, nebo shoříte v pekle.“ Jeho poselstvím bylo: „Boží království se přiblížilo a vy jste se stali jeho spoluúčastníky. Máte Otce, který vás miluje víc, než vás kdokoliv miloval či bude milovat, a vy nyní můžete objevit, co to znamená mít s Ním každodenní vztah. Pokud se rozhodnete opačně, váš vlastní hřích vás naprosto a dokonale zničí.“

Ježíš tento život přirovnal k pokladu, který byl objeven v poli: něco tak vzácného, že byste se vzdali čehokoliv, abyste ho získali. Jeho život nemusíte následovat. On je hoden být poznáván už jen proto, jak naprosto úžasný je. Jestli chcete Jeho dary bez toho, že chcete Jeho samotného, pak se sami okrádáte o tu nejlepší část.

Tady nám strach z pekla není vůbec k ničemu. Nejistota, kterou vyvolává, nás odvádí od Boha ještě dále a posiluje naši nejistotu ohledně toho, jaký Bůh je. Ježíš chtěl, aby nám bylo zcela jasné, kým Otec je, protože v Něm můžeme růst jenom do takové míry, do jaké důvěřujeme Jeho lásce k nám.

Neexistuje nikdo, koho by Bůh nemiloval takového, jaký právě je. Jeho láska dosáhne za každý hřích a selhání, a doufá, že v určitý okamžik každý člověk dojde k poznání toho, jak moc je milován. Neexistuje pro nás důležitější poznání.

Nebeské království je, jako když člověk najde poklad ukrytý v poli. Znovu ho ukryje a pak jde, s radostí prodá všechno, co má, a koupí to pole. (Matouš 13:44)

Satan je přesvědčen, že lidé nemohou milovat Boha pro Něho samého. (David Boan a John Yates, nepublikovaný rukopis)

Z knihy Wayne Jacobsena | Miluje mě!

Facebooktwitterpinterestlinkedinmail

One thought on “Vyhrožování peklem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *