Hlava dokáže vytvořit řádnou bolest a beznaděj

Před lety, když jsem zkrachoval a pomátl se, byla má reakce katastrofální až destruktivní. Byla silně ovlivněna tím, čemu jsem tehdy věřil, a v čem jsem byl druhými utvrzován. Naprostá beznaděj, odloučení od Boha i od lidí, vidění sama sebe, jako naprostého vyvrhela, Bohem zapřeného a odhozeného, kus nepotřebného masa, připraveného ke spálení. To vše jen kvůli víře v to, že se něco takového může stát, tedy že to Bůh opravdu udělal.

Jak šel čas, začal jsem zjišťovat, že to celé byla jen lež, a má mysl se začala čistit, proměňovat, obnovovat, díky čemuž se i mé pocity začaly uklidňovat, a mě naplnil pokoj a vděčnost, že je Bůh se mnou a dokonce, že se mnou byl i celou tu dobu, co jsem si zoufal, a jako domněle zavržený, si dokonce chtěl sáhnout i na život.

Dnes je to podobné, tedy zvláštní pokoj naplnil mé srdce, když jsem začal vidět, že je vše hotovo, že Bůh vše a pro každého nejen již dokonal, ale každému také dal, bez ohledu na jeho reakci. Má mysl tak prošla dalším očištěním, proměnou, obnovou a já mohl tento pokoj i vděčnost prožít dokonce i při ztrátě blízké osoby, kterou bych v té chvíli za obrácenou nejspíš označit nemohl.

Pro sebe osobně jsem tedy prožil a čím dál více začínám prožívat, zatím doposud nepoznaný rozměr, naplnění slova:

, 21:4 A Bůh setře každou slzu z jejich očí a a smrti již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti již nebude, neboť první věci pominuly.“

Do té doby jsem totiž tato místa vnímal tak, jak mě jim naučili rozumět, a proto jsem neměl možnost jejich naplnění ani očekávat. Mí učitelé víry přeci dobře věděli, že dokud se nestane tohle a tamto, dokud vidím, že se stále děje to vše, co se kolem mě děje, tak ani k naplnění toho verše nemůže dojít. A ejhle, jakoby Bůh celý tento výklad obešel, resp. jakoby ukázal, že i toto je naplněno tady a teď. Stačí jen si všimnout, uvidět to, co tím myslel On, ne to, co jsme se naučili my. A najednou, tak jako před lety, žádná beznaději ani zoufalství, jen vděčnost a láska, protože je fantastický, a jeho dobrota je nad veškeré mé limity a očekávání.

Napadlo mě tedy, že to často bylo, jako kdyby mi někdo řekl, abych se nebál, že Slunce jednou zcela určitě vyjde a doplnil by, že Slunce je velkou zelenou kostkou, která se ukáže na jihu a přejde na sever. A já bych každé ráno vykoukl z okna, a večer co večer usínal se zklamáním, že opět Slunce nevyšlo, a den co den vstával s očekáváním, že třeba dnes už jej uvidím. A mezitím by mě hřálo, opalovalo, vyživovalo a svítilo na mě skutečné Slunce, vycházející na východě a putující k západu, kterému bych však, pro své očekávání stále nenaplněné představy zelené kostky, nevěnoval ani za mák pozornosti, a díky tomu prožíval větší a větší zklamání či pochybnost, zda-li vůbec Slunce existuje.