Nemocné mocnosti

Srdcem jsi věřil
upřímně, cele,
netušíc vůbec,
že sedíš v cele.
Že páni v čele
znají tvé starosti
i malé radosti,
zvlášť tvoje slabosti.
Pro ty své moudrosti
vidí a slyší
i v dírách myši.
Vidí ti do duše,
oznamují suše,
že mají pravdu
a to opravdu.
Nad moudrost jejich
už pak nic není,
pro jiný názor,
zuby své cení.
Vědí i minulost
budoucnost,
přítomnost
a to se cení.
Že jsi měl pravdu?
Vystaví hradbu.
V tvé tiché duši
srdce už tuší,
že bitvu prohraješ,
sám sobě zůstaneš.
Uvidíš konečně,
kde jsi to stál.
Srdce ti hořelo,
nemůžeš dál.
Všichni, co myslí,
že moudří jsou,
vynesou rychle
nad tebou soud!
Jak to, že nevidíš,
jak skvělí jsou?
Že víc, než Bůh
tě znaj,
promění v sloup!
Poznání, vědění,
pýchy své celé,
do dneška nevědí,
že žijí v cele,
svých ambic,
žádostí, nemocných
mocností.