Může nás od Otce něco oddělit?

Neustálý strach z oddělení přesně vystihuje tento výrok, který jsem onehdá četl. Dle mých zkušeností plně reprezentuje a modeluje dnešní vrchol „zbožnosti“.

„Modlou je vše, čemu dáváme přednost před Bohem. Je to tedy všechno to, co nás od Boha odděluje.“

Na místo Boží důvěry a spočinutí je zde představována víra v oddělení. Tedy, že vlastně úplně cokoliv – modlou se prý může stát úplně všechno – tě může oddělit od Otce. Namísto odpočinutí v Něm probíhá neustálé hledání toho oddělujícího prvku. Je to jakási utkvěla představa, že Bůh má být na prvním místě v životě a tím pádem neustále se o to první misto přetlačovat a vyhodnocovat. Prostě umakanej hnus a způsob myšlení, ze kterého nelze jinak, než úplně vyhořet. A toto je předkládáno, jako priklad nejpokornějšího typu výroku, ačkoliv je to spíše výrok křivící celý způsob myšlení. Je to lež, která má údajně vést do závislosti na Bohu, ve skutečnosti však vede jen do závislosti na vykonstruovaném systému.

Otec totiž nikdy nemůže být první v nějakém žebříčku hodnot našeho života. On se totiž stal celým naším životem.