Co se děje po smrti?

Pro ty z Vás, kteří si lámou hlavu tím, co se děje po smrti, je tu ukázka z knihy Strážce tajemství. (Příběh se neodehrává na naší planetě, takže nepodléhá pozemské teologii):

Smrtka byla nevyzpytatelná stará dáma a mezi její oblíbenou zábavu patřily převleky. Měla jich spoustu. Mezi její oblíbené patřil kostým sochy Svobody, ve kterém chodila vyzvedávat různé diktátory nebo rudý plášť se žlutou hvězdou, ke kterému měla stylový srp a kladivo. Takhle postrojená chodila zejména pro prezidenty západních zemí, ale to dělala na úplně jiné planetě, takže to sem teď nepatří. Každopádně si asi umíte představit ten jejich výraz. Dobře se tím bavila.

Možná to na první pohled vypadá jen jako nějaký rozmar, ale ve skutečnosti to měla promyšlené. Vždyť to také nedělala každému. Zvlášť spadeno mělo na ty, kteří celý život otravovali ostatní s tou jedinou pravdou, kterou měli zrovna oni, zejména pokud ji neměli. Pokud někde zemřelo nějaké malé dítě, zjevovala se často jako laskavá stará babička s vysněnou hračkou v ruce a zavedla ho rovnou do ráje, to nebyla žádná věda. Ovšem tohle bylo něco jiného – král Geren. Nemusela se ani dívat do svých záznamů. Paměť ji sloužila po celá ta tisíciletí dobře a na to šílené řádění té noci zkrátka zapomenout nešlo, i kdyby nakrásně chtěla. Věděla, že kdyby otevřela své interní poznámky, našla by tam, že je Geren osobně zodpovědný za smrt osmi lidí a celkově za převrat v království zaplatilo životem třiasedmdesát osob, z toho čtyři děti. To ráno stála před svou šatní skříní nezvykle dlouho, ale nic kloudného ji nenapadlo.

Král Geren byl nemocný už několik měsíců a když se jednoho rána probudil svěží a plný sil, samotného ho to překvapilo. S nezvyklým elánem vyskočil z postele a přešel k oknu. To ale nešlo otevřít. Měl pocit jako by to okno bylo z jiného světa, ukryté za nějakým závojem a on se na něj díval zdálky a zblízka zároveň. Zamyšleně se otočil a pak to spatřil. No samozřejmě. Mělo mu to dojít hned. Na posteli totiž zůstalo něco nesmírně důležitého. Jeho tělo. Byl mrtvý.

Nejistě k němu přešel a dotkl se ho, ale bylo to podobné jako s tím oknem. Neměl pocit, že by byl vyloženě duch. Zdálo se mu, že tělo má a že jsou věci, na které by sahat mohl, ale ty věci musely vypadat úplně jinak a být někde úplně jinde. V jakési jiné realitě. Svého těla se dotknout nemohl a nebyl schopný uzvednout ani ten nejmenší předmět v místnosti. Samozřejmě už pár týdnů byl slabý jako moucha a měl problém vůbec zvednout skleničku, ale tohle bylo jiné. Nedokázal vzít do ruky ani hřeben, který ležel na toaletním stolku. Jako by mezi jím a hmotným světem byla jakási zábrana.

„Tak jestli už ti to došlo, tak bychom mohli jít, ne?“ ozval se za ním ženský hlas. U postele teď stála jakási osoba. Byla to stará žena, v ruce měla koště a popravdě řečeno vypadala trochu jako školník, který za jeho mladých let pracoval ve Staré rytířské škole. Bylo to divné.

„Ty jsi převozník?“ zeptal se Geren nesměle.

„Ale no tak, Valentýne, zkus to znovu,“ odpověděla Smrtka.

„Po pravdě řečeno, přesně takhle vypadal náš školník.“

„Ty už si to asi úplně nevybavuješ, viď?“ zeptala se Smrtka trochu zklamaně. Bylo to přece jen už dávno. „Jen jsem ti tím chtěla něco naznačit.“ Natáhla před sebe ruku s koštětem a pomalu ho otočila, tak jak to vždycky školník s významným pohledem dělával, když je při něčem nachytal.

„Jo, aha,“ špitl zaražený Geren.

„Takže už si vzpomínáš, co vám vždycky říkal?“ zeptala se Smrtka potěšeně. Žádný lepší převlek totiž vymyslet nedokázala.

Geren přikývl. „Je vám doufám jasné, pánové, že máte pořádný průšvih?“ zopakoval Geren větu, kterou jako kluk často slýchával.

Smrtka přikývla. Udělala to ještě jednou a jako mávnutím kouzelného proutku – i když v tomto případě to tedy bylo koště – se ocitli úplně někde jinde.

Geren se nechápavě díval na nádherné květiny, stromy, poletující motýly a nebe tak modré, jak ho snad ještě nikdy neviděl. Stáli před branou, za kterou viděl tu nejkrásnější zahradu, jakou si uměl představit a za košatými stromy tam zahlédl věžičky jakéhosi paláce.

„Tak pojď,“ pokynula mu Smrtka.

Geren za ní velmi váhavě vykročil.

„Mohl bych se zeptat, proč je na té bráně napsáno PEKLO?“

Smrtka se pousmála. „Sousedi tomu tak říkají. Nějak se to tu jmenovat musí, aby bylo jasné, kde jsme, ne? Každopádně to pojmenování vzniklo v době, kdy jsem ráda a často pekla.“

„Co bude dál?“ osmělil se zeptat Geren. To ráno opravdu nebyl ve své kůži. Ono se to konec konců člověku většinou stává v životě jen jednou, že zemře, a tak se cítil dost nejistě.

„Podívej se, Valentýne,“ otočila se na něho Smrtka, „dneska v noci nějaký trouba vymyslel něco, čemu říkal dynamit, je to výbušnina. Vymyslel to v domě plném spících lidí. Mám za sebou vážně rušnou noc, takže teď mě nechej, ať ze sebe sundám tu maškaru a udělám si aspoň kafe, a pak si promluvíme.“

Smrtka byla samozřejmě technicky vzato anděl. Nepotřebovala ani spánek, ani to kafe, ale tak jako každá živoucí bytost, dá-li se to tak o Smrti říct, měla ráda svou chvilku klidu. Když měla zrovna nabitý program, sedla si pak vždycky ráda na zahradu se šálkem v ruce a chvíli jen tak koukala do prázdna.

„Sedni si tamhle do toho altánku,“ pokynula mu Smrtka a zmizela někde uvnitř svého příbytku.

Geren se vydal po cestičce vysypané jemným štěrkem k altánku a obdivoval nádherné květiny kolem sebe. Bohužel si tu krásu ale nedokázal plně vychutnat. V duchu se vracel ke vzpomínkám na tu šílenou noc, kdy vyvraždil osobně skoro celou bývalou královskou rodinu a zmocnil se trůnu – bylo mu naprosto jasné, že tohle je ten průšvih, o kterém Smrtka mluvila a zatím si nebyl moc jistý, komu se za svůj život bude muset zodpovídat.

Než se posadil na lavičku, všiml si velké knihy, která byla otevřená na stolku.

Zahlédl tam své jméno. 7:48 král Geren

No vida, pomyslel si, Smrtka znala jeho jméno, ale stejně se ho rozhodla provokovat tím, že mu říkala Valentýne.

Bylo to praštěné. Díval se na soupis mrtvých, který měla ten den vyzvednout a viděl, že na něho bude mít asi půl hodiny času, než bude mít v 8:35 další práci. Jak tak koukal, kam neměl, zaujalo ho ale něco, co se ho týkalo mnohem osobněji. Byl to program na následující den, kde stálo:

15:36 – pokus o zabití prince Barima, jeden mrtvý

Zaraženě se na tu poznámku díval.

To už se ale za ním ozvaly kroky a on rychle odskočil od knihy a sedl si.

„Na to, abych věděla, co děláš, tě nemusím vidět,“ informovala ho Smrtka. „Tady věci fungují trochu jinak. Každopádně si všimni, že je tam napsáno pokus, takže předpokládám, že ten, kdo zemře, nebude Barim. Koneckonců se tam můžeš podívat se mnou, jestli o to stojíš. Můžu vás pak odvést oba najednou.“

„A kam mě odvedeš?“ zeptal se Geren s hrůzou v očích.

„Myslím, že je tu někdo, kdo si tě chce pozvat na kobereček, jak se tak mezi lidmi říká, cos jiného čekal? To ses o tyhle věci nikdy ani trochu nezajímal, že nevíš, co bude dál?“

Geren zavrtěl hlavou.

„Zúčtování, chlapče, tak jako na konci každé sezóny. Myslím, že tě čeká pořádně dlouhý a nepříjemný rozhovor. Přece jen, ne každý je zodpovědný za smrt sedmdesáti tří lidí, z nichž osm jich zabil osobně.“

„Rozhovor s kým?“ zeptal se Geren vystrašeně.

„Se Stvořitelem, přece,“ protočila Smrtka panenky a zavrtěla hlavou. „Ty jsi vážně úplně mimo. Má na tyhle věci dost vyhraněné názory, víš? On je ten, kdo tvoří život a většinou také rozhoduje, kdy život tam dole skončí, takže to nese trochu nelibě, když mu někdo fušuje do řemesla.“

„A co všichni ti lidé, kteří umřou svou hloupostí?“ zeptal se Geren se zaujetím.

„Najednou se z tebe stává filozof,“ ušklíbla se Smrtka. „Každopádně je velký rozdíl mezi tím, když někdo zemře svou hloupostí a když někdo zemřel tvou hloupostí, nemyslíš?“

Geren přikývl. „Uvidím všechny ty lidi?“

„To si piš,“ přikývla Smrtka. „Myslím, že král Ulrich už se nemůže dočkat, až si s tebou popovídá.“

„Zabil mi bratra, že?“ zeptal se Geren a pak mu svitlo. „Ty to musíš vědět, ne? Byl to on, že ano?“

„Byl, ale nebyla to žádná úkladná vražda,“ řekla Smrtka, „nevím, jestli se tomu dá říkat nehoda, když někoho praštíš veškerou svou silou a on upadne na kámen. Nemusím ti ale připomínat, že jsi ho zavraždil, že ne?“

Geren zavrtěl hlavou.

„Uvidím i svého bratra?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že ano,“ přikývla Smrtka.

„Takže mě čeká rozhovor se Stvořitelem,“ ujasňoval si Geren. „A pak?“

„Určitě si s tebou budou chtít popovídat všichni ti lidé.“

„Ti, co jsem je zabil?“ ujasňoval si Geren a povzdychl si. „A pak?“

„Nejsi ty nějaký zvědavý?“ zeptala se Smrtka a zvedla se. „Podívej, musím skočit pro někoho dalšího. Buď tak hodný a necourej nikam, když to tu neznáš. Zůstaň tady v mé zahradě, ať tě pak nemusím hledat po všech čertech.“

„Takže tady jsou?“ zeptal se Geren a vyvalil na ni oči.

„Kdo?“ podívala se na něho nechápavě.

„Čerti!“

Smrtka se uchechtla. „To bys rád věděl, viď?“

Knihu si můžete pořídit na: https://www.palmknihy.cz/ekniha/strazce-tajemstvi-207247