Evangelista nebo pekelník?

Na otázku, proč všichni křesťané musí kázat tzv. evangelium, každý křesťan odpoví: „Abych zachránil co nejvíc lidí před peklem“. Když pomineme, že se pokouší zachraňovat před něčím, o čem je jasně řečeno, že bylo vyprázdněno, poraženo, zničeno a přetaveno, jedná se nadále o činnost masovou a neustálou. Problémem této pozoruhodné a údajně bohulibé činnosti, tzv. kázání „dobré“ zprávy, zůstává jeho efektivita. Úspěšnost je totiž obrovsky malá – (což je údajně v pořádku, protože Bible o tom prý mluví stále, až na Bonkeho, který spasil celou Afriku, o čemž nás denně jezdí na člunech přesvědčovat obrovské počty mladých misionářů, aby se s námi v Evropě rozdělili o výsledcích tohoto zvěstování) – a tudíž z toho vyplývá, že většina těch, kteří varování před peklem slyší, do něj stejně půjdou, protože tuto úžasnou nabídku odmítají. To pouze ukazuje na šílenost této teorie. Protože každý neevangelizovaný má statistický větší možnost se před peklem zachránit, než ten, kdo je těmito evangelisty oslovován. Je totiž známo, že kdo slyšel a nezachoval se dle rad těchto hlasatelů, propadne zajisté peklu. Nemá totiž výmluvu. Na druhé straně hlasatel výmluvu má, jelikož oznámil a je tedy vyviněn od krve těchto odmítajících lidí. Je též, dle všeobecného výkladu, známo, že ti kdo neslyšeli, budou souzení dle svého svědomí a mají tedy před peklem alespoň nějakou šanci se zachránit. Z toho jednoznačně plyne, že pravděpodobnost záchrany je větší, když před těmito rozsévači plamenů uprchneme, než když jim budeme naslouchat.

Přátelé, je vůbec možné, aby někdo souhlasil s tímto systémem přemýšlení? Je vůbec možné se nad tímto nepozastavit? To přece nemůže být princip osvobozující Pravdy.
Cožpak není krásné, že dobrá zpráva může zaznívat z úplně jiných motivů a opravdu Božích východisek? Že nastalo smíření, že peklo, smrt a hřích už nemá vládu. Že je možné začít s Otcem hovořit a poznávat dobré věci. Že jsme ve věku, kdy tato vítězná fakta můžeme společně objevovat a radovat se z nich. Že tato vítězství můžeme začít žít už teď a nečekat, až se je i tak jednou dozvíme od Pána Ježíše v nebi.

To jsou věci, které mě zajímají. To jsou věci, o kterých chci přemýšlet a povídat si o nich s lidmi. To mi dává smysl.