Osadníci & průkopníci

Existují dvě životní vize a dva druhy lidí. První se dívá na život jako na vlastnictví, které je třeba pečlivě střežit. Lidé s tímto pohledem nazýváme osadníky. Druzí se na život dívají jako na divoký, fantastický, výbušný dar. Nazýváme je průkopníky. Těmto dvěma typům lidí odpovídá i dvojí typ teologie – teologie osadnická a teologie průkopnická. Wes Seeliger ve své knize Západní teologie píše, že osadnická teologie je pokusem zodpovědět všechny otázky, definovat a ochočit si nějakou Nejvyšší bytost a zachytit status quo na zlatých deskách kinematoskopu. Průkopnická teologie je pokus hovořit o tom, co znamená přijmout zvláštní dar života. Na Divokém západě se obě tyto teologie střetávají.

Podle osadnické teologie je církev soudní budovou. Je centrem života celého městečka. Stará kamenná stavba je největší z budov na náměstí. Jelikož má malá okna, vypadá vevnitř vše poněkud temně. Ve zdech soudní budovy se uchovávají záznamy a vybírají daně. Probíhají tam soudy se zlými lidmi. Pro osadníky je soudní budova symbolem práva, pořádku, stability a – což je nejdůležitější – jistoty. V nejvyšším patře je kancelář starosty. Jeho orlí zrak pozorně sleduje nejmenší podrobnosti života v městečku.

Pro průkopnickou teologii je církev krytým vozem. Je to dům na kolečkách, domov v neustálém pohybu. V krytém voze průkopníci jedí, spí, bojují, milují a umírají. Krytý vůz je poznamenán životem a pohybem – vrže, jsou na něm stopy po šípech, leccos je omotáno vázacím drátem. Krytý vůz je vždy tam, kde se něco děje. Směřuje k budoucnosti a nezdržuje se oslavováním svých vlastních kolejí. Starý krytý vůz není pohodlný – průkopníkům to ale nevadí. O dobrodružství jim jde více než o pohodlí.

V osadnické teologii hraje Bůh roli starosty. Je na něj velkolepý pohled. Oblečen je jak elegán z dalekého Východu. Odpočívá v polstrované židli ve své soudní kanceláři. Žaluzie má stažené. Nikdo ho nevidí a nikdo ho přímo nezná. Kdo by však popíral, že tam je – vždyť v městečku vládne pořádek. Starosta jedná předvídavě a vždycky v pravý čas. Osadníci se ho bojí, avšak očekávají od něj, že každý dostane svou mzdu a že o vše bude řádně postaráno. Starostovi jde především o mír a klid. Proto posílá šerifa, aby zkontroloval průkopníky, kteří do města přijíždějí.

V průkopnické teologii hraje Bůh roli vůdce výpravy. Je drsný, ošlehaný, plný života. Žvýká tabák a pije čistou whisky. Vůdce výpravy žije, jí, spí a bojuje se svými lidmi. Jde mu o to, aby se jim dařilo dobře. Bez něj se vozy nepohnou; žít na vlastní pěst je nemožné. Vůdce výpravy často sestoupí z vozu, aby průkopníkům pomohl vytlačit vůz z bláta – vozy tam často uvíznou. Povzbuzuje průkopníky, když ztrácejí odvahu a mají chuť otočit to zpět. Jeho pěst je výrazem jeho péče.

V osadnické teologii hraje Ježíš roli šerifa. On je ten, kterého starosta posílá, aby zajistil dodržování zákonů. Nosí bílý klobouk, pije mléko a pistole tasí rychleji než ničemové. Šerif rozhoduje o tom, kdo půjde do vězení. V městečku koluje rčení: „Ti, kdo věří, že starosta poslal šerifa, a kdo dodržují zákony, nezůstanou na krchově, až přijde jejich čas.“

V průkopnické teologii hraje Ježíš roli zvěda. Vyjíždí dopředu a hledá cestu, kudy by se měli průkopníci vydat. Je vystaven všem nebezpečím průkopnické stezky. Snáší všelijakou nepohodu. Napadají ho Indiáni. Jeho slova i činy jsou svědectvím o tom, oč jde vůdci výpravy. Když členové výpravy pozorují zvěda, dochází jim, co znamená být průkopníkem.

V osadnické teologii hraje Duch svatý roli děvčete ze saloonu. Jejím úkolem je poskytovat osadníkům útěchu. Ti za ní přicházejí, když si připadají osamělí nebo když začne být život nudný či nebezpečný. Ona je polechtá pod bradou a postará se, aby vše bylo zase v pořádku. Když někdo začne rušit klid, zaječí děvče ze saloonu na šerifa.

V průkopnické teologii hraje Duch svatý roli lovce bizonů. Doprovází kryté vozy a zajišťuje průkopníkům čerstvé maso. Bez něj by zemřeli. Lovec bizonů je podivná postava – je trochu divoký. Průkopníci si nikdy nejsou jisti, co udělá příště. Osadníkům nahání strach. Má velkou černou pušku, která dává rány jako dělo. V neděli jezdí do města strašit osadníky. Osadníci totiž chodí každou neděli ráno do budovy soudu na zmrzlinu. Lovec bizonů se přikrade s puškou v ruce k jednomu z oken. Vystřelí a hrozná rána otřese celým soudem. Muži mohou vyletět z kůže, ženy piští a psi štěkají. Lovec bizonů se usmívá pod vousy, vydá se zpět ke krytému vozu a cestou z města střílí do vzduchu.

V osadnické teologii hraje křesťan roli osadníka. Otevřené a neznámé hranice se bojí. Dělá vše pro to, aby vycházel dobře se starostou a aby náhodou nenarazil na šerifa. Jeho heslem je „bezpečnost především“. Soud je pro něj symbolem jistoty, míru, pořádku a štěstí. Peníze si ukládá do banky. Bankéř je jeho dobrý přítel. Osadník nikdy nevynechá nedělní ranní zmrzlinu.

V průkopnické teologii hraje křesťan roli průkopníka. Je to odvážný člověk, toužící po novém životě. Je dobrým jezdcem a je-li třeba, ví, jak se zachází s puškou. Průkopníkovi je osadníků líto a snaží se jim povědět, že život na cestě je radostný a dává pocit naplnění. Umírá v botách.

V osadnické teologii hraje duchovní roli bankéře. V trezoru uchovává cennosti celého městečka. Je to velmi vážený člověk. Pistoli sice má, ale je schovaná v zásuvce. Je si vědom, že má mnoho společného se šerifem. Konec konců, oba dva střeží banku.

V průkopnické teologii hraje duchovní roli kuchaře. Maso si ovšem neobstarává sám. Pouze porcuje to, co mu opatří lovec bizonů. To je jeho příspěvek pro průkopníky v krytém voze. Nikdy si neplete své poslání s posláním vůdce výpravy, zvěda či lovce bizonů. Ví, že je pouze jedním z průkopníků – a že se naučil vařit. Úkolem kuchaře je pomoci průkopníkům, aby šli kupředu.

V osadnické teologii víra znamená věřit v bezpečnost městečka: dodržovat zákony, čistit si nos, věřit, že starosta je v soudní budově.

V průkopnické teologii je víra duchem dobrodružství. Je to odvaha vydat se na cestu. Život na cestách je neustále spjat s riskováním. Víra je poslušnost neklidného hlasu vůdce výpravy.

V osadnické teologii je hříchem porušení městského řádu.

V průkopnické teologii je hříchem touha vrátit se zpět.

Osadnická teologie chápe spásu jako život poblíž domova a pobývání v blízkosti soudní budovy.

Pro průkopnickou teologii znamená spása bát se sterilního městského života více než smrti na výpravě. Spása je radost z vyhlídky na další den, kdy lze putovat do neznáma. Znamená důvěru ve vůdce výpravy a následování jeho zvěda a přitom jíst maso, které dodává lovec bizonů.

Osadníci a průkopníci představují v jazyce westernových filmů lidi zákona a lidi Ducha. V době historického Ježíše se strážci církevního pořádku, farizeové a saduceové, uzavřeli v soudní budově a rozhodli se otročit zákonu. Tím jednak stoupla jejich společenská prestiž, jednak tím získali pocit jistoty. Lidé se bojí zodpovědnosti, která plyne ze svobody. Často je snazší nechat rozhodování na jiných nebo spoléhat na literu zákona. Někteří lidé chtějí být otroky.

Jakmile se stanou otroky litery zákona, začnou tito lidé upírat svobodu i ostatním. Nedají si pokoj, dokud všem nevnutí stejně těžká břemena. Ježíš je popisoval takto: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23:4).

Ježíš chtěl svůj lid osvobodit od zákona od všech zákonů. Pod jeho slovem se stáváme svobodnými, stáváme se lidmi Ducha. Podobně jako v Novém zákoně i dnes společenství svobodných lidí zraje bez ohledu na nejrůznější teologické spory.

V listu Galatským 5:1 Pavel píše: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ Pokud nezakoušíme to, co Pavel v listu Římanům 8:21 nazývá „slavnou svobodou Božích dětí,“ musíme dospět k závěru, že jeho Slovo se nás ještě plně nezmocnilo; ještě nás plně neovládl jeho Duch.

Z knihy Brennana Manninga | Uchvácen Kristem