O modlitbě

V poslední době jsem hodně přemýšlel o modlitbě. Hromady lidí se modlí za změny v jejich okolí – aby skončila Corona, aby volby dopadly dobře (podle jejich hodnot), aby se politika vyvíjela dobře (podle jejich představ), aby dostali práci, aby jim v práci přidali, aby přišlo probuzení, aby je okolí přijímalo, aby jim Bůh dal manžela či manželku, aby vyhráli ve sportce, aby aby aby… Když se modlitba potká s pozitivní změnou či reakcí, jsou nadšení, a o to více se modlí za něco dalšího. Často je však to další, co se tak rychle, nebo dokonce vůbec nezmění, začne frustrovat a přinese to pochybnosti. Pak sáhnou po různých učeních, která nabízí „logické“ odpovědi – Malá víra; Mocnosti, které naplnění modliteb brání; Není to Boží vůle; Je to Boží vůle; Je třeba být vytrvalý; Je třeba více se modlit v jazycích; Více večeře Páně; Víc číst bibli; Méně negativního mluvení; Důkladnější pokání bla bla bla Ten seznam je téměř nekonečný. Ale co když ta první vyslyšená modlitba byla prostě jen souhrou náhod?

Zaujala mě scéna z Bollywoodského filmu P.K. kdy si hlavní hrdina, mimozemšťan, koupil malou sošku boha, kterému přednesl svou potřebu – měl hlad. Během toho si náhodou sedl mezi lidi, čekající na jídlo a v ten moment kolem prošel další člověk, který prostě každému naložil na talíř. Náš mimozemšťan byl nadšen. Ono to funguje, wow!! Samozřejmě, ohromen touto skutečností, přednesl tomu bohu další prosbu a… nic… vůbec nic se nestalo. Vrátil se tedy k prodejci sošek, aby boha reklamoval. Ten mu však řekl, že pokud požaduje něco většího, je třeba si „koupit“ větší sochu boha, je třeba udělat něco víc a jeho prosba bude určitě vyslyšena. To nastartovalo nekonečný kolotoč obětí, sebeobviňování, sebezdokonalování, sebemrskání a hledání té správné metody a z toho plynoucího naslouchání různým guru, kteří ač nebyli levní, vždy měli ten zaručeně správný návod. Velmi výstižné! Vím to, protože sám jsem to prožil a kolem sebe to mohu vidět téměř neustále. Modlitební řetězy, maratony, konference, kázání, vyučování, oběti, zpívání, prorokování atp. abychom na to konečně přišli, abychom ZMĚNILI HISTORII, abychom ZMĚNILI SVĚT!!!!

Ale říkám si, opravdu je modlitba k tomu, abychom dosáhli toho, co chceme? Opravdu je modlitba nástrojem k tomu, abychom měnili svět kolem nás, vyměňovali politiky, aby lépe zapadali do naší teologie, či ohýbali druhé lidi podle našeho přesvědčení, našich přání či představ? Opravdu má sloužit k tomu, aby se plnily naše touhy a očekávání?

Ale je přeci psáno, že za cokoliv se budeme modlit, stane se to! Pán to říkal a tak to tak musí být. Proto musíš líp věřit, líp vyznávat, míň pochybovat a možná, tedy vlastně určitě uvidíš výsledek. A pak se vkrade pochybnost. Copak Bůh opravdu potřebuje lidi, kteří ho budou přemlouvat? A čím víc a intenzivněji to budou dělat, tím spíše to naplní? Copak On, všemohoucí Bůh, potřebuje nás, aby tu vůbec něco mohl udělat, tím spíš, když stvoření zvládl celkem dobře i bez nás? Copak Bůh nevidí, co všechno je třeba změnit?!! Copak nevidí, že potřebuji manžel-a/ku? Copak nevidí, že potřebuji více peněz? Copak nevidí, že ten kandidát je strůjcem zla, zatímco ten druhý je ten správný? Copak nevidí, že Corona zabíjí??

Ano, vím, že mohu dostat různé odpovědi. Znám je. Sám jsem je dával: „Ďábel tu vládne; Ty máš tu autoritu; Ty promlouvej; Ty přikazuj víc víc vííííííííííc, líp, líp, líííííííp“ … a ono kulový. Vlastně je to stejné. Opět sem tam se něco stane a pak nic nic a nic a tak to celé začne nanovo. Zase najdeme někoho, kdo nám dá svědectví, že on to zažívá a my mu věnujeme čas, energii a peníze až do chvíle, kdy se ukáže, že je to zase stejné a že ani ta svědectví ve skutečnosti nejsou až tak skutečná nebo nadpřirozená.

Vůbec tím nechci mluvit proti modlitbě, ale prostě jen vidím, že je dávána jako řešení na věci, které ani v bibli nikde nenajdu. Pokouší se z Boha udělat Aladina, a mnohdy se dá snadno zaměnit se zaříkáváním afrických šamanů. Čím víc slov, tím lepší, čím víc lidí, tím mocnější, čím důraznější, tím vyslyšenější!

Není ale modlitba spíše o tom, co se může změnit v nás? Není to spíše o našem sebepřijetí a případně proměně našeho vidění věcí? To je totiž to, nad čím máme kontrolu, a co můžeme naprosto svobodně ovlivnit či odmítnout, aniž bychom museli naše představy a touhy nutit druhým. To nás třeba může učinit natolik atraktivními, že žena, kterou bychom rádi, přijde sama kvůli tomu jací jsme, ne proto, že jí Bůh ošálí a strčí nám jí do postele, aby uspokojovala naše touhy a potřeby a podřizovala se našim představám a náladám. A tak to může být i ve všem ostatním. V práci, v politice, v penězích, v uzdravení…

Možná je to opravdu mnohem více o našem osobní postoji, případně proměně, než o snaze měnit lidi, politiku, či další věci podle našich – mnohdy velmi omezených, ovlivněných až pokřivených – představ, které tak rádi často označujeme za Boží vůli.