Nikoliv víra, ale láska

Tento „aha“ moment, který jsem ve svém životě zažil, pochází z Matoušova evangelia. Ještě, když jsem před lety byl kazatelem, studoval v rámci přípravy na kázání evangelium Matouše. Vzpomínám si na mrazení, které mnou projelo, když jsem si uvědomil něco, co změnilo můj život.

Matouš se zajímá o poslední den. Hodně píše o tom, jak lidé stojí před Pánem na soudu. Ať už věříte, že je to doslovné, nebo ne, ať už věříte, že soud již proběhl, nebo Vás stále ještě čeká, důležité je, že toto místo naznačuje věci, které Matouš považoval za důležité.

V jednom příběhu všichni stojí před Bohem, a my se dozvídáme, že ne každý, kdo říká: „Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali a nevyháněli démony a nedělali ve tvém jménu mnoho zázraků?“, vejde do království. V jiném příběhu se učíme, že pokud se staráme o nejmenší, staráme se o Ježíše. To znamená, že pokud dáváme jíst hladovému, dáváme pít žíznivému, přijímáme cizince, dáváme šaty neoblečeným, pečujeme o nemocné a navštěvujeme vězně, vstupujeme do království.

Zarazilo mě, že ti, kteří předpokládali, že by měli vstoupit do království, považovali za vstupenku pro vstup všechny velmi náboženské záležitosti – proroctví, vyhánění démonů a zázraky. Na druhé straně ti, kteří si mysleli, že vstup do království nemají, ho ve skutečnosti měli, ale všechny jejich skutky byly velmi nenáboženské – tzn. jen péče o lidi na velmi základní úrovni. Jedna skupina se hlásila k víře a náboženským skutkům. Druhá skupina se prostě jen starala o lidi.

Skutečnost, že jsou tyto příběhy připisovány Ježíši, je zřejmě zásadní, protože naznačuje, čemu Ježíš ve skutečnosti dával přednost. Nikoliv víře, ale lásce.