Dekonstrukce není rekonstrukce

Mluvím o dekonstrukci: změně přesvědčení, pocitu ztráty víry, odchodu z církve a duchovním zmatku.

To je růst. A bolí to.

Mnozí moji myšlenku dekonstrukce zpochybňují a trvají na tom, že musíme něčemu věřit. Říkají, že dekonstrukce znamená odmítnutí nesprávných přesvědčení, aby se uvolnil prostor pro správná přesvědčení.

Já říkám, že ne.

Dekonstrukce vede nejen ke zpochybnění přesvědčení, ale i víry samotné.

V roce 2009 mi to došlo. Můj celoživotní boj s vírou, snaha přijít věcem na kloub a věřit správným teologickým myšlenkám, najednou skončil a následoval klid, který mě neopustil, ale zůstal. Viděl jsem, že problémem nejsou má přesvědčení, ale víra samotná!

Přesvědčení jsou myšlenky, kterých si vážíme a ke kterým se upínáme. Když to uvidíme, naše utrpení skončí.

Vím, že je to těžké a děsivé, protože jsem to zažil.

Dekonstrukce spočívá v bourání nejen přesvědčení, ale i našich podmíněností… způsobu, jakým jsme byli naučeni a vycvičeni věřit. Když tento mučivý proces dokončíme, zůstane nám prostor. Otevřenost. Svoboda. Zůstane nám to, co je. Skutečnost. Pravda. Bytí.

Myslím, že se musíme bránit přijetí nebo vytvoření dalšího systému víry.

Vidím, že to dělají mnozí, kteří předpokládají, že našli nebo budují novou a lepší teologii. Zaručuji vám však, že nakonec i tu bude třeba dekonstruovat. Už jsem to zažil mnohokrát.

Proč se nespokojit s prostorem, otevřeností, nevědomostí, tajemstvím? Právě tady na vás čeká klid. Nestavte znovu na písku. Jste svobodní!