Osvobození ze svobody

Jak se určitá forma svobody stává vězením a skutečná svoboda přichází bez boje

Vždy jsem vysvětloval pád člověka a zlo ve světě pomocí svobodné vůle. Ale není právě tato „svoboda“ jen jiným jménem pro oddělení? Možná nejde o to být svobodný v tradičním smyslu, ale být osvobozen od samotné potřeby volby.

Strom, který nemohl chybět

Strom poznání dobra a zla nebyl v ráji pastí, ale přirozenou součástí celku. Nemohl tam nebýt. Byl součástí příběhu vědomí, které se potřebovalo rozdělit, aby si uvědomilo svou jednotu. I pád je součástí návratu — a nic nebylo mimo plán.

Přesto vznikla teologie, která člověka obvinila ze „špatné volby“ a staví vinu na základech svobodné vůle. Vypadá to jako odpovědnost, ale ve skutečnosti je to jen sofistikovaný způsob, jak potvrdit iluzi oddělenosti.

Dvě svobody

1. Svoboda oddělení
To je iluze, že jsem izolovaná bytost, která si může dělat, co chce, nezávisle na celku. V této svobodě vzniká zlo, strach, vina, soutěž, utrpení. Je to svoboda, která bojuje — někdy i proti sobě.

2. Skutečná svoboda
Tato svoboda nevychází z volby, ale z přijetí. Je to hluboký klid bytí v jednotě. V ní už není třeba rozhodovat, protože není komu — oddělené „já“ se rozplynulo. Je to svoboda bez potřeby volby. Bez odporu. Bez vinny.

Osvobození ze svobody

Nejprve toužíme být svobodní. Chceme volit, ovládat, mít moc nad svým životem. Ale brzy zjistíme, že tato „svoboda“ nás nutí k nekonečným rozhodnutím, k neustálému hodnocení, k obraně.

A tehdy může přijít skutečné osvobození — osvobození od svobody, která byla jen jiným jménem pro strach a oddělenost.

Skutečná svoboda je tichá. Už nic nepotřebuje. Nehledá výhody ani odpovědi. Je to návrat domů — tam, kde jsme nikdy nebyli oddělení. Jen jsme na chvíli uvěřili, že jsme byli.

Ale to neznamená, že už na ničem nezáleží. Nejde o lhostejnost nebo útěk od odpovědnosti. Naopak — dualita je stále součástí hry. Stále existuje svět forem, vztahů, činů. Ale už nám nevládne. Už nás neovládá skrze vinu, strach nebo potřebu být „dobrý“.

Používáme ji, ale neotročíme jí. Vědomí si hraje s dualitou, aniž by se v ní ztratilo. A právě to je svoboda, která neničí, ale tvoří.