1. díl: Stvoření jako smluvní výpověď, ne vědecká kronika

Můj vývoj přemýšlení o tom jak vnímám záležitosti kolem stvoření a vůbec celý biblický koncept. Nepíšu to z důvodu, že bych potřeboval někoho přesvědčovat či se přít. Může to však někoho v něčem třeba uvolnit. A když ne, vůbec nevadí, respekt k našim cestám a vývoji.

Mnozí dnes čtou první kapitoly Genesis s očekáváním, že jim nabídnou přesný popis toho, jak Bůh fyzicky stvořil vesmír a Zemi. A právě zde vzniká obrovské napětí mezi vírou a vědou. Je země stará několik tisíc let, nebo miliardy? A je evoluce nutně protibožská?

Ale co když se ptáme špatně?

Genesis totiž vůbec nemá ambici vysvětlovat mechanismus stvoření. Neřeší fyziku, geologii ani biologii. Je to text starý tisíce let, psaný lidem, kteří neznali ani koncept kulaté Země, natož DNA. Jeho síla spočívá v jiném sdělení – říká, proč a pro koho svět existuje. A to je něco zásadního.

Stvoření jako chrám

V tehdejším blízkovýchodním světě platilo, že když bůh „vytvořil chrám“, šlo o místo jeho přebývání. Genesis 1 je obraz světa jako chrámu – prostoru, kde Bůh přebývá a kde má vše svůj smysl a řád.

Bůh vnímaný skrze oddělení

Vnímám tu jeden, zcela klíčový moment.: Genesis nepíší lidé, kteří Boha vidí jasně. Píší ji ti, kteří ho vnímají skrze zkušenost oddělení, přes strom poznání dobra a zla – tedy soudící mysl, vědomí viny, zákona, oddělenosti. Boha znali ne přímo, ale přes zástupy, příkazy a smlouvy.

To znamená, že i obraz stvoření je psán tímto vědomím. Je to výpověď lidí, kteří ještě nepoznali Boha jako „vše ve všem“, ale jako někoho „tam nahoře“, vzdáleného, mocného, často i hrozivého.

„Budiž světlo“ přichází dříve, než existuje slunce. To není chyba – je to obraz duchovní zkušenosti: světlo poznání přichází před plným zjevením, které dorazí až s Kristem, „sluncem spravedlnosti“. Sedmý den, den odpočinku, je víc než jen „volno“ – je to pozvání do vědomí, kde Bůh přebývá bez zásahů, bez napětí, prostě je.

Smluvní jazyk, ne fyzika

Genesis popisuje svět tak, jak ho tehdejší lidé vnímali: voda nad nebem i pod zemí, pevná obloha (rákia), Země jako pevná plocha. A právě tím je text věrný svému poslání: mluví jazykem lidí, kterým byl dán. Smyslem nebylo poučit je o hvězdách, ale o Bohu, který tvoří, udržuje a zve do vztahu.

Bůh zde uzavírá smlouvu se stvořením. Tím, že vše pojmenovává, odděluje a ustavuje řád, činí ze světa smluvní prostor. Stvoření je dar, ne náhoda – ale také ne exaktní zpráva pro vědecký seminář.

Smysl: vztah, ne schéma

Číst Genesis jako „návod na výrobu světa“ je jako číst básnický text jako účetní výkaz. Smyslem stvoření není objasnit počátky prvoků – ale ukázat, že svět má smysl, je dobrý a určený pro vztah s Bohem.

Toto pochopení otevírá cestu k víře, která nepopírá vědu, ale ani jí není podřízená. Dává nám klid – protože víme, že stvoření mluví o Bohu, ne o tom, jak funguje gravitace.