3. díl: Věk zákona – skvělý sluha, špatný pán

Když se člověk oddělil od vědomí jednoty, začal se ptát: „Co mám dělat, abych se zalíbil Bohu?“ A právě v tomto vnitřním zmatení přichází zákon – ne jako krutý trest, ale jako berlička pro mysl, která přestala vidět světlo uvnitř.

Zákon jako „vychovatel“ (ne spasitel)

Pavel to shrnuje trefně:

„Zákon byl naším vychovatelem ke Kristu… Ale když přišla víra, nejsme již pod vychovatelem.“ (Gal 3:24–25)

Zákon není zlý – jen není cílem. Byl reakcí na oddělenost. Pomáhal „nevidomým“ orientovat se v temnotě.
Ale problém?
Zákon tě naučí, co je správné – ne jak se stát svobodným.

Je to jako zrcadlo: ukáže ti špinavý obličej, ale neumí tě umýt. A tak se člověk zacyklil ve výkonech, trestech, rituálech a stále doufal, že si Boha nějak nakloní – podobně jako dítě, které si myslí, že rodič ho bude milovat jen za jedničky.

Když zákon začal vládnout místo sloužit

Postupně se z pomocníka stal pán. Zákon se stal tím stromem poznání, který člověk začal zbožšťovat. Dělal z lidí čisté a nečisté. Začal rozdělovat, posuzovat, vytvářet hierarchie.
– „Ten je obřezán, ten ne.“
– „Ten dodržuje sobotu, ten ne.“
– „Ten je hoden, ten je hříšník.“

A přitom se už ztrácelo vědomí živého Boha, který nikdy nebyl zákonem, ale dechem života.

Ježíš – konec zákona, začátek života

A pak přichází Ježíš – a nedává lepší zákon. Přináší něco úplně jiného: vědomí jednoty. Neříká „snaž se víc“, ale „zůstaň ve mně“.
– Nevrací nás k pravidlům, ale k přímému spojení s Otcem.
– Sundává závoj, který lidem bránil vidět, že Bůh není daleko.
– Neobchází zákon, ale naplňuje jeho smysl – vrací vědomí zpět do života.

Proto mohl říct:

„Nepřišel jsem zrušit zákon, ale naplnit.“ (Mt 5:17)

Naplnit = dovést ho k cíli, k plnosti, ke Kristu samotnému, kde zákon ztrácí důvod.

Vědomí Krista: Světlo bez slunce

Zákon byl jako svíčka v noci. Ale když vyjde slunce, už ji nepotřebuješ. A právě to se stalo. V Kristu přišlo světlo, které nebylo z tohoto systému, nebylo vázané na chrám, kněžství ani oběti.

Proto se také ve Zjevení píše:

„Město (Nový Jeruzalém) nepotřebuje slunce ani měsíc, neboť ho osvětluje Boží sláva a jeho lampou je Beránek.“ (Zj 21:23)

Zákon jako stín, ne světlo

Zákon nebyl „světlem světa“ – byl dočasným nástrojem pro slepé.
Byl reakcí na slepé vnímání Boha jako podmíněného, odděleného, hněvajícího se.
Zákon měl říct: „Fajn, chcete pravidla? Tady je máte – a dojdete s nimi jen ke smrti.“

Zákon byl hněv. Ale ne Boží.
Byl projekcí lidského myšlení, které Boha vidělo přes brýle „dobra a zla“.
Nejednal Bůh – jednal obraz Boha v člověku. A ten obraz měl hněv, tresty, požadavky.

„Zákon působil hněv…“ (Řím 4:15)
„Síla hříchu je zákon.“ (1 Kor 15:56)

Zákon byl trestem sám v sobě – ne protože Bůh trestal, ale protože vidět Boha zkresleně je samo o sobě utrpením.

A to je drama celého starého věku – vidění Boha zatemněné stromem poznání, zákonem a vinou.

Teprve až se tento svět zhroutil, mohl být odhalen strom života – Kristus jako světlo, které tu vždy bylo.