4. díl: Kristus nebyl nový začátek náboženství – byl konec staré hry
Kdyby Ježíš dnes vstoupil do kostela, asi by si mnozí raději rychle hledali verše na obranu, než aby mohli jeho slova snést. Proč? Protože Kristus nebyl ten, kdo přišel založit „křesťanství“.
Přišel uzavřít smluvní příběh – dovést ho do cíle, aby mohl zaniknout. A tím umožnil zjevení pravdy, která tu byla vždy: že Bůh je všechno ve všem.
Kristus – služebník smlouvy, ne maskot víry
Ježíš přišel „jako služebník obřízky kvůli pravdivosti Boží“ (Řím 15:8). Tedy kvůli těm, kteří byli pod smlouvou.
Ne kvůli „pohanům“, ne kvůli celému světu v náboženském slova smyslu – ale kvůli tomu, aby naplnil smluvní drama Izraele.
„On přišel k svým a jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1:11)
Zásadní obrat je v tom, že po naplnění nové smlouvy vše končí. Pavel to popisuje jako konec věků (1 Kor 10:11), Ježíš mluví o „konci tohoto věku“ (Mt 24), ne o konci planety.
To vše kulminuje rokem 70 n. l., kdy byl zničen chrám, město a celý starosmluvní svět.
Víra, pokání, odpuštění – nástroje přechodu, ne věčného koloběhu
Víra měla dovést k poznání Krista – ne stát se novým předpisem.
Pokání mělo znamenat změnu smýšlení, ne věčné sebezpochybňování.
A hřích? Ten byl svázán se zákonem (Řím 5:13) – když zákon skončil, ztratil svou moc.
Ale my jsme si ze všeho udělali nový rituál.
– Místo chrámu máme budovy.
– Místo obětí liturgii.
– Místo kněží kazatele.
A Kristus byl zase obětován – tentokrát systémem, který se ho jménem zaštiťuje.
Bůh nikdy nebyl smluvou. Byl vždy vším.
Tohle je zjevení, které nebylo nové, ale odhalené až poté, co se naplnil příběh Izraele.
Apoštolové chápali, že Bůh není vázán smlouvou, zákonem, obětí, chrámem ani vyvoleností.
Ale dokud se smluvní věk nezavřel, nebylo možné to naplno zvěstovat.
Proto Pavel mohl napsat:
„Až bude všechno podřízeno, tehdy se i Syn sám podřídí tomu, kdo mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.“ (1 Kor 15:28)
To je cíl.
To je návrat ke stromu života – ne skrze zákon, víru, křty a liturgie, ale skrze přímé vědomí jednoty.
Odmítnutý proto, aby se naplnilo vše
Když Jan napsal:
„Přišel k svým, a jeho vlastní ho nepřijali“ (Jan 1:11),
nebyla to náhoda. Byla to nezbytná součást celého příběhu.
Juda a Benjamin – zbytek dvou kmenů, kteří zůstali v Judeji, ho nepřijali právě proto, aby se evangelium mohlo rozšířit mezi ztracený dům Izraele – deset kmenů, Efraima.
Ti byli nazýváni „pohany“, ne protože nebyli Izraelité, ale protože byli odcizeni smlouvě – rozptýleni mezi národy.
Proto Pavel mohl říct:
„Vy, kteří jste kdysi byli daleko… jste se stali blízcí.“ (Ef 2:13)
Ale dodal:
„…kteří jste kdysi byli odděleni od společenství Izraele, cizinci ohledně smluv zaslíbení.“ (Ef 2:12)
To byli „pohané“ – ne my.
My dnes nejsme součástí tohoto vyvoleného procesu.
To byli lidé smluvního věku, určení k tomu, aby se naplnil věk zákona a přišel konec.
Evangelium bylo cílené, nikoli univerzální
Apoštolové nechodili, kam chtěli.
Duch je vedl přesně – aby se evangelium dostalo ke ztraceným ovcím domu Izraele.
Proto čteme, že Pavel byl bráněn, aby kázal v některých oblastech (Sk 16:6–7).
Nešlo o náhodu – šlo o přesné naplnění času.
„Proto Kristus trpěl v jednom věku, na dokonání věků, k odstranění hříchu.“ (Žid 9:26)
Oni spěchali, aby evangelium bylo oznámeno „celému tehdejšímu světu“ (Kol 1:6, 1:23).
Proč ten spěch? Protože když to bylo hotovo, měl přijít konec.
Konec věku, konec zákona, konec smluv, konec chrámu.
A tehdy se mohlo zjevit, co tu bylo vždy – neoddělení.
