Tolerance není ctnost. Je to dohoda.

Paradox tolerance mizí ve chvíli, kdy se na toleranci přestaneme dívat jako na morální ideál a začneme ji chápat jako dohodu mezi lidmi.

Tolerance není laskavost ani povinnost snášet cokoliv. Jak napsal Yonatan Zunger,

„tolerance není morální zásada, ale společenská smlouva.“

Je to praktický rámec soužití, v němž se lidé zavazují, že se budou navzájem respektovat jako rovní, že spolu povedou spor slovy a že nikdo nebude umlčován jen proto, že je nepohodlný.

Každá smlouva má však své podmínky. Funguje jen tehdy, pokud ji všichni účastníci dodržují. Kdo ji začne systematicky porušovat — tím, že druhým upírá rovnost, popírá jejich právo mluvit nebo ničí samotnou možnost dialogu — nepřestává být „tolerován“. Přestává být účastníkem smlouvy.

Z tohoto pohledu není paradox tolerance paradoxem. Není rozporem netolerovat netoleranci, ale rozporem chtít udržet smlouvu s někým, kdo ji využívá k jejímu rozbití.

Zunger upozorňuje, že tolerovat netoleranci neznamená být velkorysý, ale rozpustit samotný rámec, který umožňuje, aby tolerance vůbec existovala. Netolerance se neprojevuje tím, že někdo říká nepohodlné věci, ale tím, že odmítá rovnost a vzájemnost, na nichž dohoda stojí.

Jedním z největších omylů dnešních debat je záměna nesouhlasu za netoleranci. Nesouhlas není hrozbou tolerance — je jejím důkazem. Společnost bez konfliktu není tolerantní, ale umlčená. Netolerance nezačíná u názoru, ale u moci rozhodovat, kdo smí mluvit a kdo už ne.

Tento rámec odpovídá i tomu, co měl na mysli filozof Karl Popper, když formuloval paradox tolerance. Popper výslovně upozorňoval, že dokud je možná racionální diskuse, má být vedena. Zásah je oprávněný teprve tehdy, když druhá strana dialog odmítá nebo jej systematicky ničí. Ne kvůli obsahu názoru, ale kvůli útoku na samotný prostor debaty.

Když se dnes paradox tolerance používá jako zkratka pro vylučování, ztrácí svůj smysl. Místo ochrany otevřeného prostoru se stává nástrojem moci. Tolerance se pak mění v privilegium, které je udělováno shora — a odnímáno těm, kdo se znelíbí.

Tolerance však není odměna za správné názory. Je to vzájemný závazek, že spor povede dialog, nikoli nátlak. Jakmile tento závazek zmizí, nezaniká tolerance — zaniká dohoda, která ji umožňovala.

A právě to je skutečné varování paradoxu tolerance:

ne před nepohodlnými hlasy, ale před společností, která zapomene, že tolerance bez rovnosti a dialogu není tolerancí vůbec.