To, co jsem hledal v druhých, jsem našel v sobě

Dlouho jsem věřil, že duchovní osobnosti a velcí myslitelé mají něco, co mně chybí. Obdivoval jsem jejich moudrost, soucit, odvahu i schopnost přijmout život takový, jaký je. Přitahovaly mě vlastnosti, které jsem sám chtěl ztělesňovat. Teprve časem jsem pochopil, že obdiv je jen začátek.

Hledal jsem Buddhu — probuzeného, který vidí jasně, rozumí utrpení a kráčí v pokoji. Nenašel jsem ho. Objevil jsem však v sobě schopnost probudit se.

Hledal jsem Kuan-jin, ztělesnění bezmezného soucitu, která slyší nářek světa a obrací se k němu s něhou. Nenašel jsem ji. Našel jsem ale v sobě srdce, které dokáže na tento nářek odpovědět.

Hledal jsem Ježíše, v němž jsem si představoval smíření božského s lidským, nebe se zemí. Nenašel jsem ho. Místo toho jsem v sobě objevil celistvost, o níž jsem si myslel, že je mimo můj dosah.

Hledal jsem Sókrata, který zpochybňuje samozřejmosti, prověřuje vlastní přesvědčení a hledá život, který stojí za to žít. Nenašel jsem ho. Našel jsem ale odvahu klást otázky a ochotu nechat se proměnit tím, co odhalím.

Hledal jsem Friedricha Nietzscheho, který se tváří v tvář rozpadu zděděných jistot dokáže přihlásit k životu — k jeho radostem i strastem. Nenašel jsem ho. Objevil jsem v sobě sílu přijmout život, který nic nezaručuje.

Hledal jsem doktora Kinga, který odmítá svobodu vykoupenou na úkor druhých, stojí po boku utlačovaných a připomíná, že na jejich životech záleží. Nenašel jsem ho. Objevil jsem však odpovědnost, kterou už nemohu přenechávat někomu jinému.

Hledal jsem Audre Lorde, která odmítá mlčet, přijímá plnost svého bytí a vzdoruje mocným, kteří po druhých chtějí, aby se zmenšovali. Nenašel jsem ji. Našel jsem v sobě hlas, kterého se už nechci vzdát.

A hledal jsem Boha — základ bytí, celistvost ukrytou pod našimi rozděleními, skutečnost, od níž nic není odděleno. Hledal jsem ho kdesi za hranicemi tohoto světa, ale tam jsem ho nenašel. Objevil jsem svět samotný — a sebe v něm, neoddělitelného od života, který jsem hledal.

Tyto objevy ze mě neudělaly osvíceného člověka. Nejsem bezbřehým zdrojem soucitu a nebojím se všeho méně než dřív. Pochopil jsem ale něco důležitého: vlastnosti, které obdivuji u druhých, nejsou jen jejich. Mohu je pěstovat také.

To neznamená, že se mám stát Buddhou, Ježíšem nebo někým jiným. Znamená to, že jejich příběhy ve mně mohou probouzet něco, čemu mám dát prostor. A že místem, kde se to může projevit, není vzdálený ideál, ale můj vlastní život — právě takový, jaký je.

Upraveno z článku Jima Palmera