Proč je tak těžké změnit názor druhého – a i ten svůj?
Skutečnost, že lidé své názory měnit nechtějí, se snaží vysvětlit několik psychologických pojmů: motivované obhajování (motivated reasoning), konfirmační zkreslení (confirmation bias), kognitivní disonance (cognitive dissonance). Není ovšem třeba užívat akademické mluvy, aby vám bylo jasné, že přimět druhé k tomu, aby věci viděli stejně jako vy, může být velmi složité a to zejména v případě, když do diskuse vstupuje druhá strana úplně s jiným úhlem pohledu. Snažíte se předkládat fakta, ohleduplně a nekonfliktně jak to jen dokážete, přesto se zdá, že fakta nikam nevedou. Druhá strana má názorovou zeď, se kterou nelze pohnout. Jako kdyby s ní pohnout ani nechtěla.
O co tady ale vlastně jde? Proč se lidé tak zarputile snaží držet názoru, který si někdy dříve utvořili? Neměla by lidská mysl být otevřená poznání a novým důkazům…skutečnostem…přemýšlet? Inu, bylo by to skvělé, ale je to naivní. Taková představa totiž nebere v potaz obrovské množství společenskovědních důkazů dokládajících, že fakta sama o sobě nemají žádný význam. Fakta jsou jedničky a nuly pro náš mentální počítač, obyčejné řádky kódu, které začínají nabývat významu teprve ve chvíli, když je začne zpracovávat náš emoční software. Melissa Finucanová a Paul Slovic a další tento jev nazývají ovlivněná heuristika* (The Affect Heuristic). Snaží se tak popsat podvědomý proces ovlivňující příjem informací na základě našich citů, instinktů, okolností a zkušeností…hledáme, co z toho co známe, pro nás může učinit tato fakta relevantními, co jim dá pro nás uchopitelný význam … co převede tyto řádky nesmyslného kódu v naše přesvědčení, pohledy a názory.
Dobře tedy, ale proč tíhneme k tomu svůj vlastní názor tak zarputile bránit? Zajímavá vodítka lze nalézt při studiu dvou oblastí … sebepotvrzování (self-affirmation) a kulturní kognice (cultural cognition). Obě oblasti tvrdí, že svůj pohled nechceme pustit, jelikož naše názory nám slouží jako obranná hradba, která má za úkol chránit to dobré (v nás) před nepřítelem (všemi pitomci, co mají jiné názory než my). A vskutku, náš pohled a naše názory nás mohou chránit, poskytnout nám úkryt a někdy i doslova zachránit život. Není se čemu divit, že bojujeme za to, aby hradební stěna byla co nejtlustší a nejvyšší.
Výzkumy v oblasti sebepotvrzování ukazují, že k tomu, aby druhý změnil svůj názor, velmi pomůže, když ho nejprve pobídneme, aby si vybavil nějakou veskrze kladnou stránku své osobnosti. Lidé daleko snadněji přijímají fakta, která mohou ovlivnit jejich názory, když věří, že jsou dobrými lidmi. Lidé, kteří o sobě smýšlí pozitivně, jsou mnohem otevřenější! (Jedná se o obrovské zjednodušení – takto by to žádný akademik neřekl!). Jeden novinový průzkum z roku 2008 se vyptával lidí na jejich názor ohledně stažení jednotek z Iráku. Většina republikánů si myslela, že by tam jednotky měly zůstat. Dvěma odděleným skupinám byly předloženy statistiky dokládající, že po skokovém nárůstu amerických jednotek v oblasti dramaticky klesly projevy násilí. Jedna z těchto odděleních skupin byla pobídnuta k tomu, aby se věnovala sebepotvrzující aktivitě (byli požádáni, aby si vzpomněli na dobu, kdy sami ze sebe měli nejlepší dojem, kdy žili plně v souladu se svým přesvědčením). Druhé skupině byla pouze ukázána statistika násilí a sebepotvrzování nebylo požadováno. Obě skupiny dále byly dotázány, jestli dramatický pokles násilí v Iráku je důvodem pro opětovné stažení jednotek. Republikáni, kteří se zabývali sebepotvrzující aktivitou, čili ti, kdo o sobě měli smýšlet pozitivně, mnohem snadněji přijali jiný názor a řekli, že pokles násilí v Iráku lze chápat jako důvod k tomu, aby se jednotky začaly stahovat zpět. Skupina, která sebepotvrzující cvičení neprováděla, zůstala neoblomnou, dále tvrdila, že by jednotky měly zůstat.
Kulturní kognice je teorií tvrdící, že své názory přetváříme, abychom si udrželi konformitu se skupinou, se kterou se nejvíce identifikujeme. To znamená dvě věci. Ve skupině roste sounáležitost a sebeidentifikace k tomu, aby se zvýšila pravděpodobnost, že názory skupiny ve většinové společnosti přežijí (pravdu máme my) a současně je tím posilována identifikace členů se skupinou, coby lidí, kteří situaci chápou správně (konzervativní republikánští kandidáti například navrhují, aby každý nový kandidát musel projít testem, kdy se prokáže, zda kandidátovy názory dostatečně korespondují s konzervativními doktrínami strany a až po pozitivním výsledku mu byla vyjádřena podpora).
Posilování identifikace skupiny ji napomáhá být ještě silnější a pro její členy má pak ještě mnohem větší hodnotu, že jejími členy mohou být. A to o hodně. Lidé jsou společenskými tvory. Jsme závislí na svých skupinách, kmenech, závisí na nich naše přežití. Když názory naší skupiny přetrvávají a naše skupina nás přijímá, zvyšují se tím naše naděje na přežití. Motivace ke změně vlastních názorů na názory konformní se skupinou, je nesmírně silná. Stejný princip lze nahlížet i obráceně. Čím více se cítíme ohroženi ekonomickými nejistotami, pohrůžkami terorismu, ekologickým kolapsem, tím snadněji zapřaháme vagóny vlastních názorů do názorového vlaku nějaké skupiny a nabýváme tak pocitu bezpečí… čím urputněji dále živíme tuto neústupnou „kulturní válku“, tím více se polarizujeme a odmítáme jakýkoliv kompromis … pokrok se neděje. Zdá se, že i takovouto interpretaci lze z průzkumu sebepotvrzování vyvodit. Ukazuje se, že čím méně se cítíme ohroženi, tím jsou naše názory tvárnější.
Takže příště, až budeš chtít mít opravdu otevřený dialog s někým, u koho víš, že se názorově neshodujete, nevrhej se rovnou na fakta. Požádej ho nejdřív, aby ti vyprávěl o něčem, na co je hrdý, co se mu opravdu povedlo, za co sklidil pochvalu a zkus myslet na něco takového i u sebe. Pak se vám možná i povede vést rozhovor namísto očekávané hádky.
—
*Heuristika (z řečtiny heuriskó, εύρίσκω – nalézt, objevit) znamená zkusmé řešení problémů, pro něž neznáme algorimus nebo přesnější metodu. Heuristické řešení je často jen přibližné, založené na poučeném odhadu, intuici, zkušenosti nebo prostě na zdravém rozumu. První odhad se může postupně zlepšovat, i když heuristika nikdy nezaručuje nejlepší řešení. Zato je univerzálně použitelná, jednoduchá a rychlá.
https://www.psychologytoday.com/us/blog/how-risky-is-it-really/201007/why-changing-somebody-s-mind-or-yours-is-hard-do