15 věcí, které vám pomýlená náboženská instituce zamlčí

Jak možná víte, kdysi jsem působil jako evangelikální pastor ve velké megacírkvi a mé působení v duchovní službě trvalo mnoho let. Nakonec jsem už nedokázal s čistým svědomím vyučovat křesťanskou nauku. Uvědomil jsem si, že toto učení ve skutečnosti nemění lidské životy, a tak jsem odešel.

Níže uvádím 15 věcí, které vám pomýlený náboženský establishment zamlčí. Když mluvím sám za sebe a vycházím ze své osobní zkušenosti, musím přiznat, že jsem v té době tyto věci nedokázal rozpoznat ani si je připustit. Do duchovní služby jsem původně vstoupil s upřímnou touhou něco změnit a pomáhat lidem. Spoléhal jsem přitom na systém víry, který jsem se naučil a který jsem považoval za správný rámec pro dosažení tohoto cíle. Teprve po odchodu z náboženského prostředí a během následného přemýšlení jsem začal chápat, jakým způsobem tento systém víry lidem škodí.

Následující seznam nabízím v naději, že vám pomůže osvobodit se od škodlivých přesvědčení a postojů, které negativně ovlivňují váš život.

Toto je 15 věcí, o kterých vás pomýlený náboženský establishment nechce nechat vědět.

1. Toxické náboženství má své kořeny ve strachu, zejména ve strachu z posmrtného života.

Využívá falešnou nauku o pekle k získávání nových věřících a k vynucování svatosti. Strach z Božího nesouhlasu, odmítnutí, opuštění a trestu je typickým znakem toxického náboženství.

2. Duchovní nemají žádnou vrozenou autoritu.

To, že někdo zastává vedoucí pozici v církvi nebo má teologický titul, mu nedává žádnou zvláštní božskou autoritu ani nadřazenost. Označení jako „pomazaný“, „povolaný“ či „vyvolený“ ani tituly jako „pastor“, „kněz“, „biskup“, „starší“, „evangelista“ nebo „apoštol“ nepřiznávají jednotlivci ani skupině žádnou přirozenou autoritu.

3. Za posvátné považujeme to, co nás naučili považovat za posvátné.

Právě proto není to, co je posvátné pro jednu komunitu, posvátné pro jinou.

4. Příběhy v našich posvátných knihách nejsou historickými záznamy a ani tak nebyly zamýšleny.

Autoři těchto knih nebyli historiky, ale spisovateli historické fikce. Využívali skutečné dějiny, případně pseudohistorii, jako kulisu nebo záminku k předkládání vlastních myšlenek.

Čtení posvátných textů jako historických dokumentů nám může odhalit některé střípky minulosti. Skutečný poklad se však skrývá v tom, když tyto příběhy chápeme jako mýty a podobenství a snažíme se odhalit jejich možné významy.

5. Modlitba nefunguje tak, jak si myslíte.

Boha si nemůžete podplatit ani změnit jeho názor poslušností, oddaností či ponižujícím doprošováním. Základní teistické předpoklady, na kterých modlitba stojí, jsou neudržitelné.

6. Cokoli tvrdíte, že víte o Bohu, dokonce i samotnou představu, že Bůh existuje, je projekcí vaší vlastní psychiky.

To, co říkáte o Bohu – kdo Bůh je, na čem mu záleží, koho odměňuje a koho trestá –, nevypovídá nic o Bohu, ale vypovídá mnoho o vás samotných.

Pokud věříte v Boha, který bezpodmínečně miluje, pravděpodobně si ceníte bezpodmínečné lásky.

Pokud věříte v Boha, který rozděluje lidi na vyvolené a nevyvolené, věřící a nevěřící, spasené a zatracené, příslušníky vyšších a nižších kast a podobně, pravděpodobně i vy rozdělujete lidi na ty, kteří patří „k nám“, a ty, kteří stojí „mimo nás“. Přičemž vy sami a vaše skupina představujete tu nejdůležitější skupinu.

Bůh možná existuje, možná ne. Vaše představa Boha však zrcadlí vás samotné a vaše hodnoty.

7. Nikdo se nerodí s náboženským systémem víry vepsaným do své duše.

Lidé se rodí jako lidské bytosti a postupně jsou formováni příběhy a představami své kultury, rasy, náboženství, pohlaví a národnosti. Tyto vlivy nás často rozdělují, místo aby nám pomáhaly rozpoznat, co máme společné.

8. Teologie není svobodným hledáním pravdy, ale obhajobou již zastávaného postoje.

Teologie je ve skutečnosti apologetika – vysvětlování, proč je určitá víra pravdivá, namísto nezaujatého hledání pravdy jako takové. Veškeré teologické uvažování je kruhové: nevyhnutelně „dokazuje“ pravdivost vlastních výchozích předpokladů.

9. Stát se více nábožensky založeným nás nemůže spasit.

Náboženství je lidským výtvorem, který odráží to nejlepší i nejhorší v člověku. Lidé se mohou ve jménu náboženství stát nástroji soucitu, ale také krutosti.

Protože náboženství v sobě vždy nese riziko fanatismu, může větší náboženská horlivost pouze zvýšit nebezpečí, že se sami staneme fanatiky.

10. Ani stát se méně nábožensky založeným nás nemůže spasit.

Ve skutečnosti se i odpor vůči náboženství může stát vlastní formou fanatismu.

Menší míra náboženskosti nás jednoduše přiměje, abychom soucit i krutost začali prosazovat ve jménu něčeho jiného.

Sekulární společnosti, které aktivně potlačují náboženství, se ukázaly být stejně málo spravedlivé a soucitné jako náboženské společnosti, které potlačují sekularismus nebo svobodné myšlení.

Důvodem je, že ani náboženství, ani jeho absence samy o sobě nedokážou odstranit naši lidskou schopnost jednat z egoismu, chamtivosti, strachu, nepřátelství a nenávisti.

11. Duchovní jsou školeni k tomu, aby prosazovali náboženství, které zastupují. Jsou obhájci víry, nikoli osvoboditeli.

Duchovní často nemají dostatečné vzdělání v psychologii ani v dalších důležitých oblastech souvisejících s duševním zdravím a lidským vývojem.

Duchovní sice mohou nabízet duchovní učení a vedení odpovídající své náboženské tradici, nejsou však vybaveni k tomu, aby dokázali komplexně porozumět člověku a řešit všechny oblasti jeho života.

12. Náboženský vůdce bude tvrdit, že zná autoritativní výklad své posvátné knihy a že učí „správnou teologii“.

Důvodem, proč panují tak rozsáhlé neshody o tom, co Bible znamená, je skutečnost, že neexistuje žádný všeobecně přijímaný výklad Bible.

Náboženský vůdce se jednoduše drží toho, čemu ho naučila jeho vlastní náboženská tradice a v co byl veden věřit.

13. Pokud vaše živobytí závisí na úspěchu církve jako organizace, budou duchovní většinou definovat a oceňovat křesťanství podle toho, nakolik se lidé zapojují do církevních struktur a programů.

Křesťanský život je však z velké části decentralizovanou skutečností, tedy způsobem života, nikoli něčím, co musí být řízeno centrálně nebo záviset na konkrétních programech.

V organizovaném náboženství se však za známky křesťanské zralosti považují především návštěvy bohoslužeb, odvádění desátků, členství v církvi, služba a oddaná účast na jejích aktivitách.

14. Pomýlené náboženství učí, že vám chybí schopnosti potřebné k tomu, abyste svůj život dokázali správně, morálně a smysluplně řídit.

Pravdou však je, že jste schopni utvářet svou vlastní duchovní cestu ze svého nitra a nepotřebujete, aby vám někdo neustále říkal, co máte dělat.

Přirozeně disponujete schopnostmi, možnostmi, nástroji a dovednostmi, které vám umožňují vést svůj život smysluplně, eticky a efektivně.

Díky základním lidským schopnostem, jako jsou kritické myšlení, empatie, rozum, svědomí a intuice, můžete svůj život úspěšně řídit sami.

Máte možnost rozvíjet takovou spiritualitu, která vás nebude nutit vnímat se jako nedostatečné, bezmocné, slabé a neschopné bytosti. Místo toho můžete pěstovat spiritualitu, která vám dodává sílu, životní energii a vnitřní celistvost a pomáhá vám naplnit váš nejvyšší potenciál a uskutečnit vaše možnosti.

15. Pomýlení náboženští vůdci věří a učí, že svět by měli nejlépe řídit muži.

Patriarchální náboženské systémy se vyznačují misogynií, tedy znevažováním a diskriminací žen, a vycházejí z nedostatečného a chybného výkladu Bible.

Tyto postoje, přesvědčení a praktiky hluboce poškodily ženy a zároveň katastrofálně oslabily zdraví a životaschopnost samotné církve.