Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď

V poslední době se čím dál častěji setkávám s lidmi, kteří až teprve v pokročilém věku začínají objevovat všechna požehnání a obdarování, kterými je Bůh již dávno zahrnul. Dlouhá léta byli, buď kvůli názoru druhých, kvůli různým učením, nebo kvůli vlastní vině a hlouposti, drženi stranou od všeho toho dobrého, a až teprve teď nacházejí své místo v Něm a začínají vidět, co vše mohli s Bohem uskutečnit. S určitou lítostí, a někdy až naštvaností, hledí na uplynulá léta jako na promarněná a sní o tom, jaké by to bylo, kdyby měli možnost znovu, v plné síle, prožít svůj život s tím novým porozuměním. O takových případech můžeme číst i v Bibli, a jsou pro nás moc a moc poučné a mnohdy velmi povzbuzující.

Jeden takový příběh, o muži jménem Káleb, je zaznamenán ve 14. kapitole knihy Numeri. Káleb byl jeden z dvanácti zvědů, které Mojžíš vyslal na průzkum zaslíbené země, před tím, než do ní měl vstoupit celý izraelský národ. Společně s Jozue se pak vrátili nadšení, jak úžasná ta krajina je, a bez ohledu na zjevné překážky, povzbuzovali ostatní ke smělému vejití. Zbylých deset průzkumníků však celou akci zhanělo, a dokonce se jim podařilo, k pohrdnutí zaslíbenou krajinou, strhnout celý zbytek Izraele. To vedlo k tomu, že vstup do připravené nové domoviny byl odložen o dalších 40 let, a to i pro věrného Káleba.

Kniha Jozue pak zaznamenává události, které následovaly o 45 let později, v době, kdy již Izrael do zaslíbené země vešel a dobýval jednotlivá území:

Jozue 14:6-12 Synové Judovi přišli v Gilgalu za Jozuem a Káleb, syn Kenizejce Jefuna, k němu promluvil: „Ty víš, co Hospodin v Kádeš-barné pověděl Božímu muži Mojžíšovi o mně a o tobě. Bylo mi čtyřicet let, když mě Hospodinův služebník Mojžíš vyslal z Kádeš-barné, abych prozkoumal tuto zem. Přinesl jsem mu zprávu podle svého nejlepšího svědomí. Mí bratři, kteří šli se mnou, připravili všechen lid o odvahu, ale já jsem se cele vydal Hospodinu, svému Bohu. Onoho dne Mojžíš přísahal: „Země, kterou prošly tvé nohy, jistě připadne navěky za dědictví tobě a tvým synům, neboť ses cele vydal Hospodinu, mému Bohu.“ A hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak slíbil. Je tomu čtyřicet pět let od chvíle, kdy to Hospodin řekl Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, dnes tu jsem a je mi osmdesát pět let. Dodnes jsem ale silný jako tehdy, když mě vyslal Mojžíš. Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď, k boji i k životu. Dej mi ty hory, o nichž onoho dne mluvil Hospodin. Sám jsi tenkrát slyšel, že tam jsou Anakovci a veliká opevněná města. Bude-li Hospodin se mnou, vyženu je, jak Hospodin řekl.“

Kálebovi bylo 85 let. On nezahořkl a nerezignoval, ale důvěřoval Bohu a Ten zachoval jeho síly k boji i životu, jako by mu bylo stále čtyřicet. Bůh naplnil svůj záměr a nenechal Káleba dojet do zaslíbené země v bačkorách na kolečkovém křesle, aby to pak on mohl přenechat „těm  mladším.“ Káleb sám v čele vyrazil k boji, vyhnal obry a v plné síle čtyřicátníka užíval života v zemi, kterou mu Bůh slíbil dát a na svůj slib nezapomněl ani po tak dlouhé době. Proč by to tedy u nás mělo být jinak? 😀