Ne náboženství, nýbrž vztah

Existují dva způsoby, jak se skrýt před Boží láskou – vzpoura a náboženství. Vzpoura, ilustrovaná životem marnotratného syna, pohrdá Boží láskou a snaží se zakrýt vinu a hanbu benevolencí vůči smyslným touhám. Náboženství je na druhou stranu mnohem důmyslnější. Snaží se schovat v dobrých skutcích a závazcích. Ale stejně jako u staršího bratra marnotratného syna i v našem životě odpírá Otci Jeho místo a rozhodně nás nepřivádí blíže k poznání toho, kým Bůh skutečně je.

Náboženství je prostě získávání bodů – zápas o přijetí vlastním výkonem, ať již ve formě dobrých skutků nebo rituálních aktivit. Tyto věci obracejí náš pohled výhradně k nám samým a tím nás odsuzují k naprostému nezdaru.

Pavel většinu svých dopisů napsal proto, že i ti nejranější křesťané se snažili zaměnit vztah za náboženství. Místo, aby se naučili žít v bezpečí Boží lásky, vraceli se k tradicím, vyznáním, učednictví a zákonům a snažili se tak vysloužit si ji sami. Znovu a znovu jim připomínal, že Boží láska je dovede mnohem dál, než kam by je mohlo dovést vlastní snažení a úspěchy. Oni však byli k jeho slovům často hluší, stejně jako i všechny následující generace.

Proč si tolik lidí libuje v zápase o Boží přijetí i poté, co Bůh zašel tak daleko, aby nám dokázal, že jsme Jeho přijetí již získali? Možná se cítí bezpečněji, když si myslí, že mohou ten vztah kontrolovat. Nebo se bojí, že když už si nemusí Jeho přijetí zasloužit, budou milost využívat jako výmluvu, aby se mohli honit za svými sobeckými touhami. Možná ani po vztahu s Bohem netouží; prostě jen chtějí Jeho pomoc, když je něco bolí, a tu vytouženou volnou jízdenku z pekla.

Náboženství nám nabízí iluzi zaslouženého přijetí, ale je pouze levnou náhražkou skutečného života v Bohu. Bůh nás touží zapojit do vztahu, který změní celý náš život. Věděl, že změna v našem životě může vycházet jedině ze vztahu. Takto zjevil svoji lásku ještě dříve, než jsme udělali cokoliv, čím bychom si ji zasloužili. Chtěl nám tím říct, abychom se přestali snažit a prostě začali žít v jejím světle.

Co byste dnes udělali, kdybyste věděli, že Bůh vás nekonečně miluje? Bůh ví, že odpověď na tuto otázku vás dovede do Jeho života hlouběji, než to kdy dokáže náboženské snažení. Klíčem k produktivnímu křesťanskému životu není ráno se probudit a snažit se dosáhnout Jeho lásky, ale probudit se s vědomím, že jsme již dávno Jeho milovaní.

NE DEFINICE, NÝBRŽ PŘÁTELSTVÍ

Když nás Bůh uvolnil z toho strašlivého břemene snahy zasloužit si Jeho přátelství, zaostřil náš pohled přesně podle svého záměru – na vztah, který chtěl s každým z nás odjakživa mít. Chce nám být nejbližším přítelem, jakého jsme kdy měli: chce s námi sdílet naše radosti, bolesti, dokonce i naše nezdary; a přitom nás učit, jak s Ním žít.

Bůh chce, abychom denně více poznávali, kým je a jak se chce zapojit do našeho života. Toto je velmi intenzivní osobní proces. I když se ze všech sil snažíme standardizovat tento vztah tím, že nabídneme seznam úkonů nezbytných k jeho zušlechťování, nikdy to nedokážeme. Žádný živý vztah přece neroste na základě seznamu, protože je mnohem dynamičtější než jakýkoliv seznam. Bůh může být natolik osobní, aby měl vztah s každým, kdo Ho k tomu pozve.

Někteří lidé se mě ptali, jestli tento druh vztahu v sobě nemá nebezpečí zlehčování Boha a snižování našeho údivu z Něho. Nic takového jsem však nezpozoroval. Když vidím, jak někteří lidé s Bohem jednají jako s kámošem, který přemýšlí a chová se stejně jako oni, tak si říkám, jestli našli opravdu živého Boha nebo jen výplod vlastní mysli. Bůh je takový, jaký je. Je všemocný, svatý Bůh, který stvořil nebesa i zem. Je mnohem vznešenější, než kdy dokážeme pochopit. S takovou jistotou k Němu mohu přistupovat jen proto, že to tak chce On, to Ho však v mé mysli ani na okamžik nesnižuje.

Někdo namítne, že když sek pozemským vládcům nechováme tak nedbale, proč bychom se tak měli chovat k Bohu? Vím, co mají na mysli. Kdybych měl příležitost setkat se s prezidentem nebo králem, oblékl bych si to nejlepší oblečení a choval bych se vůči té osobě podle předepsaného společenského protokolu. V takovém prostředí by však bylo velmi obtížné stát se přáteli, nemyslíte?

Cožpak to král či prezident vyžaduje od každého? Neřekl bych. Kdo z lidí může přijít k prezidentovi v domácím oblečení, skočit mu na klín, smát se a hrát si s ním? Samozřejmě jeho děti. Právě to nám Bůh nabídl – ne nějaké formální přátelství, ale takové, jaké mají synové a dcery, kteří mohou znát Boha takového, jaký je, a které to přitom nijak neděsí. Nechtěl používat svoji velikost k tomu, aby nad námi vyčníval, nýbrž aby nás pozvedl k přátelství s úžasným Otcem. To by Mu nikdy na úžasnosti neubralo, právě naopak.

NE PRO NĚHO, NÝBRŽ S NÍM

budete stále růst v jistotě, že Jeho láska k vám není závislá dna vašem výkonu, zjistíte, že jste osvobozeni od strašlivého břemene dělání věcí pro Boha. Zjistíte, že vaše nejúžasnější nápady a nejvášnivější činy se s tím, co skrze vás chce dělat Bůh, nedají vůbec srovnávat.

Dřív jsem se velmi snažil, abych pro Boha udělal něco velkého. Dobrovolně jsem se hlásil na různé akce a tvrdě pracoval v naději, že některá kniha, kterou jsem psal, nějaký sbor, který jsem zakládal, či nějaká organizace, které jsem pomáhal, dosáhne pro Boha něčeho velikého. I když si myslím, že navzdory všemu Bůh moji mylnou horlivost využil, nic, co jsem kdy udělal, nenaplnilo mé očekávání. Spíš se zdálo, že mě má snaha odvádí od Boha, pohlcuje můj život a nechává mě vystresovaného nebo vyčerpaného.

Už se nehoním. Víc jak deset let jsem se nepokusil udělat pro Boha něco skvělého, a přesto jsem viděl, jak si používá můj život způsobem, který moje očekávání vždy předčí. Co se změnilo? Já, díky Jeho milosti.

Moje touha udělat pro Boha něco velkého sloužila více mně než Jemu. Zaneprazdňovala mě natolik, že jsem si nemohl Boha užívat, a odváděla mě od skutečných příležitostí sloužit, které mi každý den dával do cesty.

Svůj den jsem začínal tak, že jsem Bohu předložil své plány a snažil se získat pro ně Jeho požehnání. Taková hloupost! Proč by měl být Bůh služebníkem mých záměrů? Boží plány pro můj den zdaleka převyšovaly ty moje. Když se nyní probouzím, skoro Ho slyším: „Wayne, dnes se dotknu několika lidí. Chceš jít se Mnou?“

Je úžasné, jak jemné a něžné to je, ale tím je to mocnější. Já totiž jít nemusím. Boží dílo nebude nedostatkem mé spolupráce zmařeno. On se lidí dotkne stejně, ale já bych o to za nic na světě nechtěl přijít. Bůh dělá věci, o nichž se mi nikdy ani nesnilo, a používá si mě takovým způsobem, jaký by mě nikdy nenapadl. To, že je zaměřen na dotýkání se lidí a ne na sestavování programů, naprosto převrátilo moji službu. Z mé strany to vyžaduje stejnou horlivost, ale tato horlivost je zaměřena na mnohem plodnější úsilí.

Pokud jste nikdy nezažili radost z toho, že prostě žijete v Božím přijetí a ne ve snaze si je nějak zasloužit, pak vás ty nejúžasnější dny v Kristu teprve čekají. Lidé, kteří se naučí žít v opravdovém vztahu s Bohem vesmíru, budou žít ve větší moci, radosti a větší spravedlnosti, než člověk, který je motivován strachem z Božího soudu.

2. Korintským 5:18-19 A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření: Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny …

Z knihy Wayne Jacobsena | Miluje mě!